Přestaňte spěchat!

Beze spěchu = nový životní styl

Mám pocit, že dnešní společnost je zaměřená na nikdy nekončící výsledek. Hlavně, abychom toho za den stihli hodně. Spousta vjemů, spousta myšlenek, spousta nepozornosti… „Ještě musím to a tamto, sice mě to nebaví, ale taková je holt realita, s ní nic nenadělám.“

Kolotoč činností, prací, myšlení, civění na televizi či zběsilá fyzická aktivita v domnění, že se jedná o odpočinek a ráno nanovo. Až do nekonečna? Ne. Do té doby, než padneme únavou.

Kam se poděla radost ze života? Copak jsme tu opravdu za trest?

Někteří ovšem spěchají záměrně. Pak působí velmi zaměstnaným dojmem. Jejich rychlý krok dává jasný signál „nemám čas, mám spoustu neodkladné práce“. Otázkou zůstává, zda jim to někdo věří. Zda tomu věří oni sami. A není tahle hra pak ztrátou času?

Jiní neumí říci NE, na požadavky vždy kývnou a pak spěchají z nutnosti. Stali se obětí sebe samých. Obětí své slabosti. Každý žijeme svou vlastní realitu. A každý se s ní musíme popasovat sami.

Co mi vzalo mé vědomé rozhodnutí skoncovat se spěchem?

Mnohé! Dnes jsem ochuzena o celou řadu dříve pro mě běžných situací.

1. Být o krok napřed
Spěch mě nutil být neustále o krok napřed. Neznala jsem, co je to pobývat v přítomnosti, protože jsem pořád přemýšlela nad budoucností. Přítomnost byla zahalena v mlze a s ní i mé prožitky. Vzpomínám jen na krátké momenty, kdy emoce byla tak intenzivní, že dokázala udržet mou pozornost tady a teď.

2. Šrotující hlava
Jedna myšlenka divoce střídající druhou. Plánování, představy, očekávání, domněnky… scénáře rozhovorů, ke kterým nikdy nedošlo. Mé myšlenky mě ovládaly. Ovládaly mou náladu, emoce, můj vnější projev, můj vnitřní svět.

3. Důležitost času
Všechny hodiny musely ukazovat přesný čas. Ještě lepší bylo, když byly nastaveny o dvě, tři minuty napřed. Sledování hodin mi dodávalo pocit jistoty. Jakmile jsem začínala být nervózní při pohledu na nezadržitelně se sunoucí ručičky, byl to pro mě jasný signál k ukončení činnosti. Ať byla sebevíc zábavnější. Už jsem přeci musela být jinde! Hodiny, minuty, vteřiny… čas plynul zběsilou rychlostí, život utíkal mezi prsty.

4. Dochvilnost
Důležitost času jde ruku v ruce s dochvilností. „Jdu pozdě! Šlápnu na plyn.“ S jazykem na vestě, vystresovaná, těsně před kolapsem (neb na přechodu jsem málem srazila dědu s malým jezevčíkem), ale na minutu přesná!

5. Stres
Spěch = stres. Ten mě udržoval v permanentním napětí. Ztuhlou v pozici POZOR a připravenou k akci, kdykoli někdo pískne. Ve skutečnosti jsem tou pískající byla vždy já sama. Splněné termíny. Nedokončené úkoly. Dny přecpané činnostmi, které nezaslouží odklad. A jedeme. Bez špetky vděku. Bez logiky, bez hlubšího smyslu, bez naplnění.

6. Únava
Večer jsem padala vyčerpáním do postele. Hurá, spánek. Ten ovšem nepřicházel. Bolest hlavy, hučení v uších, nepříjemné vibrace těla. Výsledkem bylo mé rozladění, že se mi nedaří usnout.

7. Obviňování
Za všechna příkoří, za vše, co se mi nedařilo, co jsem nestihla, mohli ONI. Řidiči na silnicích, chodci na přechodech, davy v obchoďácích, spolupracovníci, členové rodiny, starosta obce, poslanci, média, nadnárodní korporace, armáda US… Och, jaká hrozná realita!

8. Výčitky
Velké množství výčitek. Nebyla jsem dost dobrá, dost výkonná, dost perfektní ve srovnání s ostatními zaměstnanými matkami. Jak je možné, že se ta ženská v reklamě tak spokojeně usmívá?! Mé tělo prosí o klid! Kde dělám chybu?

Dospěla jsem do bodu, kdy jedna životní etapa musela skončit, aby mohla začít další, nová. V tomto momentě jsem vlastně neznala ani sebe samu. Byl to jakýsi bod NULA. Zůstala mi pouze víra, že se svým znovuzrozeným Já prožiji skvělé dobrodružství.

Na počátku byla malá akce.

Co jsem získala svým vědomým rozhodnutím skoncovat se spěchem?

1. Zklidnění a uvolnění
Když začnu spěchat, zastavím se. Už jen samotné uvědomění si, že spěchám, je úlevný pocit. Stopnu své tělo, své myšlenky, uvolním svaly, zhluboka se nadechnu a vydechnu. V uvolněném těle lehce proudí energie. Potom jen sleduji, jak se všechno kolem mě zpomalí. A v tomto náhlém zpomalení se najednou rozjasní. Položím si otázku: „Jde to jinak?“ Odpověď je vždy kladná.

2. Víc mi záleží na mně samotné
Ano. Zajímám se víc o sebe samu. O to, co je mi příjemné, v čem je mi fajn. Stres je pro mě nepohodlný. Pro některé může být motivující a povzbuzující k vyššímu výkonu. Pro mě ale ne. Ve vypjatých situacích se necítím dobře, dělám chyby. Při upřednostňování druhého na úkor sebe má duše pláče.

S prohlubováním sebelásky automaticky odstraňuji veškeré situace, ve kterých je mi špatně. Nejsem obětí. Vždy si mohu vybrat, jak se na danou věc podívám. Vždy si mohu emoci prodýchat a změnit ji.

3. Více času
Je to paradox. Někdo řekl: „Když máš pocit, že máš málo času, víc medituj.“ Cože? Mám nic nedělat, abych toho stihla víc? Nesmysl! Ale když jsem to pak vyzkoušela, meditace mi otevřela oči. Ze začátku to moc hladce nešlo. Množství myšlenek rádo odvádělo pozornost do doby, než jsem si uvědomila, že jsem to já, kdo své myšlenky řídí. Dnes už snadno vzlétnu do nekonečného Vesmíru, dám si procítit, co právě potřebuji a opět se navracím zpět. Uvolněnější, klidnější, rozhodnější.

„Nemám čas.“ – jakási společensky akceptovaná výmluva. Nač nemáme čas? Na činnosti, které nám přinášejí radost? Na svou rodinu? Na své přátele? Na sebe samotné?

4. Vnímání svého těla
Se zpomalením přišlo ztišení a se ztišením zbystření smyslů. Tělo je dokonalý barometr. Umí reagovat na každý vjem, dává jasné signály, mluví svou řečí. Pokud ji rozluštíme, stane se nepostradatelnou součástí našich životů. Pak už se nikdy nestane, že své tělo budeme kritizovat, zošklivovat si a nebo dokonce nenávidět. Vždyť je naše. Bez něj bychom se v tomto fyzickém světě nemohli projevit. Je jedinečné a moudré. Zaslouží si naši lásku i úctu.

Už to chápu a moc si přeji, aby pochopili i ostatní. Možná je to tím, jak si čím dál silněji uvědomuji svou skutečnou hodnotu a toužím, aby i ostatní tu hodnotu viděli sami v sobě… jaksi mi to najednou přijde samozřejmé – mít ráda sama sebe. Sebelásku vnímám ve všem. Odráží se v každé oblasti a v každém gestu, slovu i myšlence.

5. Zodpovědnost
Přestat spěchat pro mě znamenalo i převzít zodpovědnost za každé své rozhodnutí. I za to, které neudělám. Skloubit požadavky druhých s mými nebylo snadné. Uvědomila jsem si, že jsem to pouze já, kdo si vybírá, jak bude trávit čas. Jsou to pouze mé vlastní volby, čím se budu zabývat nebo čemu věnovat.

Mohu kdykoli říci ANO či NE požadavkům ostatních, svým emocím i náladám. Mám svobodnou vůli stejně tak jako všichni. Pak skončilo obviňování, vyčítání a zlobení se, protože to finální rozhodnutí stálo vždy na mně samotné. Dostavilo se přijetí i smíření. V závěsu s obojím občas i obrovská touha pozměňovat kolektivní pohled na nefunkční programy. Touha měnit některé informace ulpívající po generace v našich DNA. A touha dělat věci jinak.

6. Zjednodušení
Zvykla jsem si, že jakmile cokoli drhne, nejde hladce, komplikuje se jako by úplně samo a nutí mě danou činnost konat ve stresu či vymýšlet kličky, není to pro mě pravá cesta. Když si nevím rady, pouštím problém s důvěrou, že Vesmír je chytřejší. Funguje to na sto procent! Asi dělá hodně i mé přesvědčení, že život má být jednoduchý, tak nač si ho komplikovat svými očekáváními a spekulacemi. Občas prostě na něco není vhodná doba a přijde teprve, až jsme připravení. Co my víme. :-)

7. Dobrodružství
Objevila jsem úžasný fakt. Život je totiž nádherné dobrodružství. Pokud si dovolím strhnout se svým proudem – ten můj je většinou jemně plynoucí a sem tam i hravě dravý – ukotvená ve svém středu, s očima dokořán a připravená přijímat veškerou hojnost, která je mi nabízena. Pokud si bez výčitek dovolím být celistvá ve své přirozenosti a pokud to dovolím i druhým, otevírá se přede mnou nekonečně moc možností, jak prožít krásný a vědomý život.

Razantní zastavení následováno malým opatrným krůčkem do neznáma.

Začalo to prvním vědomým rozhodnutím něco udělat jinak. Pochybnosti a nevíru v sebe samu postupně vystřídalo nadšení. Přestat spěchat, honit se a lopotit je můj nový životní styl. Nemusíme žít stejně jako naši rodiče. Když něco nefunguje, změňme taktiku.

Petra Kaplánková

• About
• Latest Posts

Ženy ženám

Blog Ženy ženám je prostorem pro inspirativní články našich lektorek a dává prostor také dalším autorkám ke sdílení svých zkušeností.
Společně se tak můžeme dělit o rozmanitou ženskou moudrost a každá z nás se může stát ženou, kterou chce ve svém životě vidět.

Latest posts by Ženy ženám (see all)

• Blogerky Ženy ženám se loučí - 28 června, 2018
• Jak využít nesnáze v partnerství a udělat z nich výhodu, 2. část - 3 května, 2018
• Jak využít nesnáze v partnerství a udělat z nich výhodu, 1. část - 2 května, 2018