Blog / Ty jsi úplně levá! Aneb jak dítěti zničit sebevědomí

Nevím, kde přesně svůj příběh začít… tak na to půjdu od začátku.

Už v dětství jsem nabyla dojmu, že musím být hodná a dělat pro druhé to, co vyžadují. Nevinné rodičovské řeči jsem si v hlavě vyložila tím způsobem, že když budu taková, jakou mě chtějí, budou mě mít rádi. Znáte to: Když budeš zlobit, nedostaneš dárky. Když budeš lakomá, nebude tě mít nikdo rád. Když budeš protivná, zůstaneš doma sama…“

Den, kdy zmizela rodinná jistota

V období první třídy jsem najednou pocítila změnu v domácí atmosféře – zmizela taková ta vnitřní jistota. Maminka s tatínkem se pořád hádali a někde se zavírali. Mamka hodně plakala a babička s tetou něco pořád s našima řešily.

Je to jasné, tatínek nás nemá rád a už s námi nechce být, protože nejsme takové, jaké by chtěl. Málo se snažíme. To byla moje domněnka o celé situaci. V té době jsem si začala kousat nehty.

Časem se to urovnalo a my zůstali všichni spolu. Pak naši začali stavět dům. Měli s tím spoustu práce a na nás jim nezbýval čas. Moje starosti se odbývaly slovy: „No, prosím tě, to nic není.“ A tak jsem přestala obtěžovat a už jsem jim nic neříkala. Přestala jsem se komukoli svěřovat.

Little girl looking depressed in front of fighting parents in the kitchen

Musím se hodně moc snažit!

Asi ve druhé třídě holčička, se kterou jsme se měly rády, navedla všechny ostatní spolužáky, aby se mnou nemluvili. Nejdřív jsem nevěděla proč, ale později se ke mně dostalo, že jsem prý tlustá. Hrozně mě to trápilo.

Nechápala jsem, co je špatně, ale vím, že se ve mně ještě hlouběji usadil pocit toho, že se musím víc snažit. Musela jsem se hodně snažit především doma, aby nás tatínek měl rád a neodešel od nás. Bylo to jasné: Jsem nedostatečná. To, jaká jsem, není v pořádku.

Jsem míň než ostatní.

Takhle to šlo několik let. Postupem času jsme zjistily, že tatínek maminku podvedl a že s tou paní má holčičku. Další utvrzení, že MY nejsme dost dobré, když potřebuje ještě další dítě. Ten čas, kdy nám neříká, kde je, je s nimi a na ně je určitě hodný a chová se k nim lépe než k nám…

K mamince jsem si vytvořila velmi pevný a blízký vztah. Dělala pro nás všechno – věnovala nám čas, chodila s námi na besídky, na výlety, na dovolenou, zkrátka všude.

Říkala jsem jí o všem. Ale o tátovi jsme mluvily jen se sestrou. Tohle vnitřní napětí jsem si začala tlumit jídlem a kousáním nehtů, tomu se nedalo odolat. A jídlem jsem se dopracovala k děsivému rozměru…

A pak přišla má první láska – PAN BOŽSKÝ

Pro kluky jsem vždy byla jen kamarádka, protože jsem byla „ta tlustá“.

Střední školu jsem zvládla v pohodě. Celou dobu jsem do nikoho nebyla zamilovaná, bála jsem se a nedovolila si to, protože bylo jasné, že mě nikdo nemůže chtít, když jsem pořád ta tlustá holka, co si nic nezaslouží.

Tlustá holka, se kterou se hezky povídá, vždy pomůže a vyslechne…

Jednou do hospody, kam jsem chodila s kamarády, přišel o něco starší kluk, kterého jsem neznala. Líbil se mi. Začali jsme si povídat a já zjistila, že je to ženáč, který má dítě.

Bylo mi s ním fajn, ale protože jsem věděla, jak to má doma, nikdy jsem se o nic nepokusila. Naopak, připadala jsem si v bezpečí– přeci, když má rodinu, nemá zájem o jiné.

Časem vyplynulo, že to mezi nimi skončilo a že se rozcházejí. I přesto jsem nepodnikla žádné kroky. Až jednou mě doprovázel a místo ahoj mě políbil. Hrozně mě to zmátlo, ale už dlouho jsem čekala na nějaký signál, že mě taky chce.

Přišly na řadu smsky, rande, sex a intimnosti… Totálně jsem se zamilovala. Líbilo se mi, jak se chová ke své holčičce i bývalé partnerce. Byl PANEM BOŽSKÝM a já taková nemožná.

Opět zaúřadovalo to moje: musím se snažit, aby mě měl rád, když nejsem dost…

Couple in love - Beginning of a Love Story

Táta taky říkal, že toho má moc…

Nakonec se rozvedl a my se začali vídat častěji. Jenže jeho chování bylo velmi zvláštní. Před lidmi ve městě dělal, že k němu nepatřím, ale když jsme jeli jinam, choval se ke mně moc mile a hezky. Nerozuměla jsem tomu.

Před dcerou o mně mluvil tak, jako bych byla nikdo. Chodil se mnou jen do kina, do baru, na tenis a na brusle – ale jen ve dvou a ve večerních hodinách.

Dříve na mě totiž neměl čas – kvůli práci samozřejmě.

Věřila jsem mu. Jenže když to trvalo už několik měsíců, napadalo mě, že táta taky vždycky říkal, že toho má hodně, aby nemusel být s námi. Vrtalo mi to hlavou a trápilo, ale nikomu jsem se nesvěřila. Ohromně jsem ho milovala. Vždyť ON je ten pravý!

Když jsem se ozvala a svěřila mu své pochyby, vzbuzoval ve mně pocity viny, že já jsem ta zlá a špatná a že po něm žádám příliš. Taky si rád neodpustil poznámky jako: „Kde jsi nechala prsa? Co to je za zadek? Co jsi to zase vymyslela?“ Dělalo to v mojí dušičce paseku a opět se probudilo moje „takhle nejsem dost“.

Přihlásila jsem se na VŠ, abych byla chytřejší a třeba byla konečně DOST!

Ale místo toho přišlo posmívání, že jsem šprtka. Začala jsem ještě víc hubnout, abych teda měla menší zadek, který byl moc velký. Musím podotknout, že když jsme si spolu začali, měla jsem 68 kg a na konci vztahu 59 kg.

Přišlo to, co přijít muselo.

Byla jsem na pokraji sil. Po 10 měsících mého vycházení vstříc, omlouvání a promíjení, sexu v autě, vyprovázení pouze na roh ulice, vysazování u silnice a jeho posmívání, jsem potřebovala vědět, jak na tom jsem.

Má mě rád, využívá mě nebo co tedy????

Jeho odpověď mne ale srazila na kolena. Prý mě má moc rád a vzal by si mě za ženu, kdyby byl sám, ale pak by tu nebyl jen pro svoji dceru. A to nejde. Když to vyslovil, myslela jsem, že umřu. Zachovala jsem ale kamennou tvář, rozloučila se s „fajn“ a vysadila ho. Doma jsem se pak úplně sesypala. Udělala jsem absolutní maximum a stejně to nestačilo!

 

Nejhorší Vánoce, co jsem zažila

Nevím, jak jsem zvládla zkoušky, ale vše jsem udělala. Po půlroce těžké deprese a každodenního pláče a spánku asi 2 hodiny denně, jsem se rozhodla navštívit psycholožku. Všechno se mi v hlavě pomotalo, chtěla jsem umřít a bála jsem se, že jsem blázen.

Na terapii jsme pomalu začaly rozmotávat celé tohle zamotané klubíčko nervů a starostí. Dostaly jsme se do dětství a já konečně nahlas vyslovila to, o čem se u nás mlčelo.

Vyklopila jsem vše, co mi kdy kdo řekl a ve mně to nechalo hlubokou stoupu. Třeba ty tátovy řeči: „Podívej se na sebe, jak jsi tlustá! Tebe nikdo nikdy nebude mít rád a nikdo si tě nikdy nevezme!“ Nebo „Ty jsi úplně blbá a levá a líná, to snad není možné.“

 

Krok za krokem jsem vymetla všechny kostlivce

Bylo nutné vymést a podívat se na všechny kostlivce, kteří byli poukrýváni v mé duši a nasbíráni za 27 let života. Bylo to hrozně těžké. V rámci terapie jsem se dostala i na rodinné konstelace. Každé sezení mě dostávalo o krok vpřed a někdy jsem se v tom mezičase vrátila i o dva zpět.

Chtěla jsem to vzdát.

Bylo to nekonečné. Už jen začít mluvit o všem nahlas bylo pro mě děsně obtížné! Jak šel čas, začala jsem si řešit věci i v reálném životě. Domluvila si schůzku s nevlastní sestrou, řekla kamarádce o incidentu ve 2. třídě, začala se víc svěřovat a otvírat sestře a kamarádkám, které mi byly velkou oporou. Svému otci jsem nakonec odpustila.

Najednou se mé vztahy staly opravdovými a hlubokými.

Začala jsem chodit na kraniosakrální terapii a krok po kroku znovu budovala svoji novou osobnost. Stejnou a přeci jinou. Každý večer jsem poslouchala meditace, snažila se uvolnit a v klidu usnout. Pořád se mi ale hlavou honily neodbytné myšlenky, které mě budily.

Každý žijeme svůj vlastní život

Ani jedna fáze procesu pro mě nebyla snadná. Vždy to pro mě byla rána do živého. Proč ona a ne já, tak v čem je lepší? Vždy absolutně bez odpovědi.

Dnes má „můj princ“ půlroční miminko. Nekomunikuji s ním, nechci ho ve svém životě. Když jsem ho viděla, udělalo se mi fyzicky zle – na zvracení. Ani jsem ho nemohla pozdravit. Pocity toho, že to měl být můj kočárek, mě děsně trápily. Naštěstí už je to ale za mnou.

 

Našla jsem svou sebejistotu a sebevědomí

Byly to 3 roky tvrdé práce a trápení. Prošla jsem peklem. Naučila jsem se ale naslouchat intuici a dát na vnitřní pocit. To je pravý kompas.

Dnes mám hranice velmi pevně vytyčené. Už se nikdy od nikoho nenechám trápit. Mám pocit vnitřního klidu a míru, vyrovnanosti a harmonie. Nabyla jsem za ty 3 roky sebejistotu a sebevědomí. Už si nekoušu nehty a změnila jsem taky práci.

 

Jak si přepsat negativní vzorce v mysli?

Jak uzdravit vztah sama k sobě a ke svým rodičům?

Jak posílit své ženství?

uzdravující síla mateřství

To vše a ještě mnohem více se dozvíš a prožiješ v tomto novém transformačním online programu.

Pokud vstoupíš do programu UZDRAVUJÍCÍ SÍLA MATEŘSTVÍ do 26. června, získáš 4 úžasné bonusy, které jinak u programu dostupné nejsou.

Více se dozvíš ZDE >>>

 

Vím, že tyhle pocity méněcennosti jsou ve mně hluboko zakořeněny, ale vím o nich a učím se s nimi pracovat. Bojím se říct, že jsem z toho venku, ale cítím, že to bude dobré.

Chci vám všem popřát spoustu sil. Vytrvejte! Změna není zadarmo, ale překonat svoje stíny stojí za to. Ať už ty z dětství nebo nasbírané životem.

Tak mě napadá, jestli já jednou tomu klukovi nepoděkuji…

 

Hanka

Další články v kategorii

Vaše příběhy
Přidejte se do diskuze

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.