Blog / Dvě tváře koňského světa

Koně mě fascinovali už jako malou. Jejich vznešenost, rychlost a krása. Představovala jsem si volnost, svobodu a vzrušení, kterou zažívá žena cválající na koni po nekonečných zelených loukách.

V dětství jsem se ke koním dostala jen na chvíli. Pamatuji si na okamžiky, kdy jsem seděla ve stáji u hodně březí kobylky, povídala si s ní a chvílemi jí hladila její kulaté bříško.

Před deseti lety jsem s kamarádem začala jezdit rekreačně na jednom ranči s velmi svérázným rančerem. Vyráželi jsme každý týden na vyjížďku do lesa. Žádný trénink. Žádné učení se, prostě sedneme na koně a jedeme do přírody. Milovala jsem to. Tu pohodu a zároveň dobrodružství, když koník pode mnou začal klusat, později i cválat.

Tři roky jsem víkend co víkend trávila alespoň hodinku v sedle
a těšila se na každou další.

Horsense

Jenže pak se můj kamarád zranil, přestal jezdit a mě s chybějícím parťákem koně na nějakou dobu ze života zmizeli.

Před třemi lety mě však znovu zavolali a já začala opět jezdit u jedné nebojácné holčiny na jiném ranči. Líbilo se mi to, bavilo mě to a já se rozhodla pořídit si vlastního koně. A tím se všechno změnilo…

 

S mou vlastní kobylkou mi do života
vstoupilo nejen úžasné půltunové zvíře,
ale také koňský svět…

Svět, který se přede mnou začal rozkrývat, nebyl zdaleka tak vznešený a krásný, jako zvířata, kterých se týkal. Ženy, které jsem u koní potkávala, byly velmi tvrdé „železné lady“, se kterými se velmi těžce navazovalo přátelství založené na něčem víc než jen neustálých debatách o koních, nadávání na svět a pomlouvání lidí kolem.

Vzájemná nevraživost mezi lidmi, kteří koně kovou podkovami a těmi, co mají koníky naboso, mě naprosto překvapila. Stejně tak tisíce různých, a z velké většiny protichůdných, názorů, jak správně o koně pečovat, jak se k němu chovat i jak na něm jezdit.

Čím déle jsem v koňském světě byla, tím více jsem byla zmatenější a vyčerpanější. Řešila jsem věci kolem kobylky a ztrácela radost, kterou mi bytí s koňmi dříve přinášelo.

 

Pak jsem potkala Markétu Pařízkovou
a do mého života vstoupil konečně „někdo normální“

Někdo, kdo se věnuje sobě a svému rozvoji stejně jako rozvoji vztahu se svým koněm. Někdo, kdo koně nemá a nevnímá jako sportovní náčiní ani jako mazlíčka na hraní. Někdo, s kým jsem pochopila, jak koně přirozeně fungují a co potřebují ke kvalitnímu životu a soužití s člověkem. Někdo, kdo mě podržel ve chvílích, kdy jsem se cítila zmateně a nejistě.

A i přesto, že mít koně je pro mě závazek a zodpovědnost, která mě stojí hodně energie a já zvažuji jestli je to pro mě funkční a OK (2x zlámaný prst mě důrazně upozornil), jsem ráda, že mám alespoň jednoho člověka, se kterým se u koní cítím v bezpečí, mám k němu důvěru a cítím, že svou práci s koňmi dělá smysluplně a zdravě.

Horsense

Protahování koňského ocásku, stějně jako nožek před vyjížďkou!

 

Díky Markétě a její práci s koňmi (i lidmi) jsem se naučila větší trpělivosti, začala jsem být více vnímavá na tlak a přirozené flow, pochopila proč je důležitá důslednost a vzájemný respekt. Také jsem poznala, co koně ke svému spokojenému životu potřebují… že to není luxusní stájový box, oholená srst a deka na zádech (psa byste do klece taky nezavřeli, že?), ale prostor, vzduch, světlo a společnost ostatních koní.

Na posledním kurzu, který Markéta pořádala: Horsense Outdoors jsem měla možnost vidět, jak jsou lidé pozitivně překvapení a nadšení, když jsou jejich první setkání s koňmi přirozená… bez sedel, železných udidel v koňských hubách, bičů a jiných „pomůcek“.

Jak jsou uvolnění a hraví – koně i lidé, jak je jim společně dobře.

 

A tak, pokud toužíte strávit čas s koňmi trošku jinak, na kurzech Horsense to rozhodně zažijete 🙂

 

– Alice

Další články v kategorii

Inspirace
Přidejte se do diskuze

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.