O změnách, kontrastech a zkušenostech

Alice Kirš

Byla jsem na cestě jen tři týdny, ale teď po návratu mám pocit, že to byly měsíce. Ony vlastně byly. Když pominu tu 14denní pauzu, kdy jsme se po necelých 2 měsících cestování v půlce března vrátili z Asie do parádních českých mrazů, byla jsem na cestě celé čtvrtletí. :)

Na druhou výpravu jsem jela úplně offline

Můj nápad to nebyl. Když s ním za mnou David přišel, zhrozila jsem se. „To přece nemůžu, vždyť já chci psát cestovatelský deník!“

To bylo tak…

Po té mé firemní krizi, kdy jsem na konci roku celý provoz a fungování Ženy ženám zminimalizovala a osekala a naordinovala si prázdniny, jsem si s počátkem roku 2018 kladla otázku, co dál…?

Cítila jsem… vlastně jsem necítila z “pracovních” věcí radost. V té době jsem hodně četla. A hojně jsem četla i lifestylové blogy. Anie Songe, Tereza from Oslo, Kecy, kecy, kecičky Karin Krajčo Babinské, P.S. od Ani Geislerové, Kafe a cigárko Marie Doležalové

Příběhy a čtení plné sdílení životních radostí a strastí mě hladilo na duši a někde ve mně začal hořet plamínek, který na mě tiše šeptal, ať zase začnu víc psát, že mi to udělá mooooc dobře.

A tak jsem začala psát

Právě ten zmíněný cestovatelský deník. S těmito deníky jsem začala už v roce 2011.

Když jsem dělala před měsícem čistku v počítači, zjistila jsem, že jsem za těch 7 let napsala 10 cestovatelských deníků, kde jsem den za dnem zaznamenávala své/naše zážitky.

Objevila jsem deníky z Thajska, z Provence, z Bhutánu, z Afriky, z Bali… ten z Bhutánu a Afriky jsem tenkrát zveřejnila, možná se k vám dostaly. :)

Na naší skoro dvouměsíční cestě po Asii jsem denně (opravdu denně, jsem na sebe za to velmi hrdá) sepisovala naše radosti i strasti a dávala je na blog. Ten jsem sdílela jen s rodinou a nejbližšími přáteli, protože jsem se chtěla více odpojit od virtuálního světa a psát si pro radost, ne proto, že to ode mě někdo očekává.

Taky jsem chtěla dát větší prostor své duši, aby na mě mohla mluvit, a nerušila jsem naše spojení neustálými reakcemi na někoho nebo něco tam venku.

I proto jsem na začátku ledna vypnula Facebook

Myslela jsem si, kdo ví, jak mi to bude chybět, ale nechybělo. Vůbec. A teď když píšu tenhle článek, je to 3 měsíce. FB jsem před pár dny pustila, přečetla jsem si zprávy, spoustu gratulací k narozeninám a zase ho zavřela. Nějak mi teď víc vyhovuje ten svět offline. Vidět se s lidmi naživo. Vždyť o tom živu ten náš život přece je!

Takže i proto se mi Davidův nápad – po tom, co jsem se vyrovnala s tím, že nebudu moc denně psát blog, protože s sebou nebudu mít počítač – začal líbit.

A o to víc, když mi došlo, že s cestovatelským deníkem přece můžu pokračovat. Jen si holt budu zapisovat pěkně postaru do papírového deníku, tak jak jsem to dělávala od dětství do puberty a doplním ho fotkama z polaroidu.

Znělo mi to skvěle retro bláznivě. Kývla jsem na to a začala se těšit.

Plán naší výpravy měl několik cílů. Pár dní v Miami. Tady se pak nalodit na obrovský zaoceánský Titanik směřující do Karibiku. Týden se plavit, navštívit několik karibských ostrovů a hlavně se účastnit programu s Esther Hicks – to je ostatně i důvod, proč jsme se na tuhle cestu vypravili. Na závěr naší výpravy přeletět na Havaj a na ostrově Maui si 10 dní užít ráje.

První dva dny jsme prožili v Miami

Byla to pro mě náročnější výzva a potkání se s obrovskými kontrasty, které u nás chybí. 

Ostatně o kontrastech bude celý můj dnešní příspěvek.

Už dřív mi cestování do Ameriky nedělalo moc dobře. Je to jediná země, kde se během odletu, letu i příletu cítím zvláštně sešněrovaně. Možná to ve mně vyvolávají všechna ta více či méně nesmyslná bezpečnostní opatření, na která je Amerika expert No1.

Dotazníky, výslechy a cedule s nejrůznějšími výstrahami a zákazy… brrrr! Byla jsem ráda, že to máme za sebou, a po pravdě se mi v hlavě několikrát vynořila otázka: “Co tady vlastně dělám?” 😃 V Americe jsem po šesté a k srdci mi nepřirostla. A kdybychom nejeli na seminář s Esther Hicks (která je jinde než v USA nedělá), asi bych sem nejela…

Miami bych popsala jako extravagantní a naoko sebevědomou drsňačku, co se ráda předvádí

Jestli je Amerika země svobody, tak tady tu svobodu uvidíte!

V posledním roce jsem přibrala a s novým rokem jsem to začala poměrně dost vnitřně řešit, protože moje váha se po mnoho let skoro nehla, když pominu občas nějaké kilo dvě nahoru dolů, teď to bylo kilo pět a rafička na naší domácí váze se blížila sedmdesátce. Tolik jsem ještě nikdy nevážila.

A tak jsem si přála, aby nabraná kilíčka v Asii, na naší první letošní výpravě hezky řekla papá a zůstala tam. Nestalo se tak a já ten svůj velký zadek, stehna (a přidalo se k tomu i břicho) řešila dál.

Měla jsem strach, že se na vyhlášené Miami beach budou prohánět hubené, vysoké, do hněda opálené modelky v sexy plavkách alá pobřežní hlídka, a tak se mi tam vůbec nechtělo

Jaké však bylo mé překvapení, že se celé Miami včetně pláží převážně hemží černoškami, které mají zadky minimálně (MINIMÁLNĚ) 2x tak velké jako já a co víc! Ony se za ně ani trochu nestydí. Naopak! Dávají je světu na odiv, jak jen můžou. A bříška a prsa jakbysmet.

V praxi se to projevuje tak, že většina z nich chodí po většinu času v plavkách – čím extravagantnější model a výraznější neónová barva, tím lepší. A to i večer na ulicích u pláže, které se proměňují v jednu velkou párty, se tyhle černé sexbomby (a sem tam nějaká bílá) promenádují v plavkách, většinou s tangy zařezanými mezi půlky – schválně! A já prosím mrznu v mikině. Od oceánu je totiž večer parádní chladno, žádná tropická Asie.

Plavkama to zdaleka nekončí. Doplňují je naprosto šílené účesy po černošsku zapletené nebo kulmou narovnané (taky často v neónových barvách), ještě šílenější sluneční brýle a pozor! Největším hitem jsou ledvinky kolem holých pupíků, čím zářivější, flitrovanější nebo průhlednější, tím lepší.

Borci jsou to samé v bledě modrém, ale na rozdíl od holek se tu většinou prohání v uřvaných kárách s hlasitou rapperskou muzikou, na které zřejmě balí ony výstřední… a nemůžu říct ženy, spíš herečky!

Zkrátka a dobře Miami, aspoň co jsem z něj zažila, viděla a pocítila, je jedna velká soutěž v popularitě! Jedna velká přetvářka! Jedna velká póza! Jedna velká umělost… i když ty zadky byly rozhodně pravý!

 

První večer jsem na to koukala jak vyoraná myš v němém úžasu s otázkou: “Co to ku…a je??!”

Postupně jsem se tím začala neuvěřitelně bavit. Došlo mi totiž, že tohle je totálně mimo můj vesmír. Přišla jsem si jako ve filmu a co víc, tak moc mi udělalo dobře vidět, jak z něčeho, za co se já dlouhodobě stydím, tyhle černé macatice dokážou udělat přednost a ještě na ni ukázat… ať to všichni vidí!

Pak jsme se nalodili na obrovský titanik a vypluli do Kabiriku.

Dva tisíce hostů a 1200 zaměstanců. Takové malé město v pohybu. A já zase nevěřícně zírala na to, co je možné. Další obrovský kontrast.

Ten největší kontrast pro mě byl mezi konzumem a spiritualitou

Denně jsme se nacpávali na neuvěřitelně pestrých snídaních, obědech, večeřích (jejich složení se navíc denně měnilo a upřímně? Kam se hrabou all inclusive na zájezdech do Egypta), popíjeli víno, drinky, smoothie a drahé Eviany a vedle toho jsme chodili na tři hodinky denně spočinout do divadelního prostoru a společně s dalšími devíti stovkami účastníků poslouchali channeling Esther Hicks a Abrahamovo učení.

Ten konzum jsem popravdě vnitřně řešila celý týden. Ale nemohla jsem si pomoct. Den co den jsem se ho účastnila a snažila si ho aspoň trošku užívat a vychutnávat v pauzách mezi tím, kdy jsem si na něj nespokojeně stěžovala (a přehazovala si svůj nestěžovací náramek, ještě stále jedu v 21denní výzvě a ještě stále se vracím k prvnímu dni).

Na druhou stranu jsem za něj nakonec byla ráda a vděčná, protože jsem intenzivně prožila, že tohle není cesta, kterou chci dál jít. Že si přeju jednoduchost, a to nejen v jídle. A že si přeju nebrblat, nestěžovat si a prostě to neřešit.

Někdy asi fakt potřebujeme silně zažít to, co nám nedělá dobře, co nás rozlaďuje, co se nám nelíbí, abychom skrze to uviděli to, co si přejeme!

Esther byla úžasná!

Nebo spíš Abraham, který skrze ní celý týden promlouval s neuvěřitelnou moudrostí a podporoval nás ve spojení s naší vnitřní bytostí a s místem, ve kterém se děje všechno, co si přejeme, který nás láskyplně postrkoval k tomu být k sobě milejší a pozornější, méně odporovat a více přijímat. Který nás učil, jak moc je důležité soustředit svou pozornost na to, co se nám líbí a co si přejeme místo opaku, místo negativních myšlenek, místo stížností… nádherně se mi to hodilo do krámu :)) a cítím, že jsem se spirituálně hodně vyživila a posunula se zase dál. Byla to nádherná příležitost k růstu.

Teď, když tohle píšu, tak znovu cítím velkou vděčnost za všechny události loňského roku, které mě dovedly až sem. Letošní rok je tolik jiný. O tolik krásnější a i přes občasné emoční vlnobití se vnitřně cítím velmi dobře a stabilně.

Naše lodní zábava spočívala hlavně ve hře karet, které jsme mastili na balkoně naší kajuty, a pak focení polaroidem. A taky v návštěvě 3 karibských ostrovů, které nás vlastně ničím – kromě poničení hurikány před půl rokem – nezaujaly.

 

Myslela jsem si, jak budu o tom všem psát… ale nešlo to

Jakmile jsem zasedla k sešitku, dělalo se mi špatně. Což byla další z věcí, kterou jsem vnitřně dost řešila a byla z toho rozladěná. Měla jsem chuť psát, velkou chuť, hlavou mi běhaly příběhy a zároveň jsem cítila obrovský vnitřní odpor… po pár dnech jsem si po přečtení Velkého kouzla od Liz Gilbertové a několika seancí s Esther nakonec řekla, že se tím nebudu mučit, prostě to nebudu řešit a zaměřím svou pozornost jinam.

Inspirovaná Esther jsem si místo toho psaní začala vizualizovat a představovat aspoň ve svých myšlenkách a meditacích s přáním, aby ke mně znovu přišlo, až bude čas.

Stejně jako naše miminko. I na něj jsme po celou plavbu hodně mysleli, povídali si s ním i o něm a fyzicky jsme si užívali jeden druhého.

Na ostrově svatý Kryštov jsem zažila moc krásnou situaci. V jednom obchůdku nás zaujalo maličké miminkovské bodýčko a my se spontánně rozhodli, že ho koupíme… milá starší černoška se na nás usmála a zeptala se, jestli je to pro nás a ze mě úplně automaticky vypadlo: „Yes, baby is on the way.“ Ona se celá rozzářila a začala nám gratulovat, jak je to úžasné a že nám moc drží palce, že to bude všechno v pořádku… až jsem se z toho celá radostí dojala!

A přesně tohle jsou ty správné emoce, které potřebujeme k tomu, aby se naše přání plnila. 😃 Čistá radost!

Ale jsou i ty opačné. Negativní. Strach a utrpení.

Tak ty jsem si naplno užila, když jsme z Miami letěli na Hawaii, na kterou jsem se tolik těšila!

Letěli jsme z Miami do San Franciska, na přestup do letadla na Hawaii jsme měli zhruba půlhodinky. Z toho jsem byla lehce nervózní už posledních pár dní, ale vnitřně jsem se uklidňovala, že to určitě stihneme. Přece by nám tu letenku nemohli prodat, když by to nebylo reálné stihnout. Na letišti nás taky všichni uklidňovali, že letadlo na Maui stihneme.

Ale nestihli! První letadlo mělo 15 minut zpoždění a nám přesně těch 15 minut chybělo, i když jsme sprintovali přes půlku letiště a já málem vyplivla plíce. Uletělo!

Vzalo mě to, i když jsem si myslela, že na tyhle situace už mám nadhled. Brečela jsem a vztekala se. A pak se další tři hodiny nervovala, zda se vejdeme do dalšího letu, který byl úplně plný. Stejně jako další dva po něm. Nezbývalo než se modlit, aby to prostě někdo jako my předtím nestihl.

Meditovala jsem. Psala jsem si, jak si přeju, aby celá tahle naše cesta dopadla, ale příjemné pocity nikde. Naopak měla jsem nervy na pochodu. S Davidem jsme se shodli, že je to jak před zkouškama ve škole. To napětí, kdy čekáte, jestli jste to dali nebo ne.

Tak mi to nakonec dali a po třech pronervačených hodinách jsme seděli v letadle na Maui

Jen aby bylo jasno. Nervačila jsem jen já. David byl totálně klidný a nad věcí! Jak já ho za to miluju. I za to, že má pochopení, když se točím na emočním kolotoči.

Ulevilo se mi, ale ne tak, jak jsem očekávala. Přišlo mi to zvláštní, ale nevěnovala jsem tomu pozornost a soustředila se na představu, na Davidovu představu, která byla, že večer bude sedět před naší havajskou chatou u ohně a opékat si špekáček.

Po pár hodinách letu to přišlo. Turbulence, které jsem za celou svou cestovatelskou éru ještě nezažila a že už jsem se něco nalítala. Nedá se to slovy popsat, obrovské propady, jak na horské dráze a strach. Strach o život, který mě překvapil. Asi po 20 minutách pilot zahlásil, že se pokusí změnit výšku letu a turbulence ubrat.

Celkem se mu to povedlo až na to, že jsme po další půlhodince vletěli do bouřky a začalo to nanovo.

Zachránila mě Davidova sluchátka, která odizolují veškerý zvuk z okolí a mantra hooponopo, kterou jsem odříkávala, pak už i nahlas v jednom kuse až do přistání na Maui. Však je taky havajská.

Myslela jsem si, jak se mi teda konečně uleví po přistání, ale nestalo se. Byla jsem tak vyčerpaná, tak emočně vyřízená, že na něco jako úleva už moje tělo asi nemělo kapacitu.

Úleva zaťukala na dveře a přišla až další den ráno. Ráno na mě v posteli v té chatě, kde si večer předtím David zapálil oheň a opekl nám na grilu klobásy, začala přešlapovat jedna ze tří místních uvrněných koček. Uvařila jsem si svůj oblíbený Earl grey s medem a citronem, dala si dlouhou horkou sprchu a rozbrečela se Davidovi v náručí při výhledu do překrásného zeleného údolí s obrovskou duhou.

 

A někde uvnitř sebe jsem udělala dohodu se svou moudrou vnitřní bytostí, že udělám všechno proto, abych se soustředila a dávala pozornost jen tomu, co se mi líbí a co si přeju, že k sobě budu milejší a laskavá a že skoncuju se stížnostma a nespokojeností.

Později se ukázalo, že dodržet tuhle dohodu v premenstruační fázi, kterou jsem měla zesílenou díky přírodním hormonům, které jsem začala brát k prodloužení cyklu, je pěkná výzva a já v ní selhávala a selhávala.

Emoční kolotoč se opět parádně rozjel a mé nálady lítaly nahoru dolů jak na horské dráze. Pocity euforie z toho, že vidím velryby, obrovské želvy, překrásnou přírodu s více jak 50ti odstíny zelené, střídala kritika všeho, sebe sama, Davida i toho božského ostrova a nespokojenost, smutek a vnitřní melancholie, na jejichž příčinu jsem nepřišla.

Zřejmě jsem potřebovala zažít kontrastu ještě více a uvědomit si, že tohle všechno ke mně patří a je to tak v pořádku.

Uvědomila jsem si, jak moc jsme v dnešní společnosti, aspoň v té, ve které se nejvíc já pohybuju, nastavení na to, že cítit se OK je OK a necítit se OK není OK. Jenže jsem na sobě vypozorovala, že čím víc se snažím z těch nepříjemných pocitů dostat, čím více se sama sebe snažím změnit, čím více se snažím přijít na to, proč se takhle cítím, rýpu se v tom, zkoumám to a analyzuju, tím dýl u mě a ve mně zůstávají.

A tak jsem se stejně jako můj odpor k psaní rozhodla, že to prostě nebudu řešit. Když mi bylo blbě, tak mi prostě bylo blbě a nepátrala jsem po tom proč, prostě jsem to nechala být a ejhle, za půl hodinky už jsem se zase něčemu smála.

Na Havaji se k nám dostaly Genové klíče, které mi tohle všechno ještě lépe vysvětlily. Rozzářila jsem se radostí, když mi David z knihy Genových klíčů přečetl část o entropii.

To, co jsem sama intuitivně cítila, mi tahle kniha potvrdila

Cítím, že je to moc důležité, a tak to trošku rozeberu, ať se nad tím můžete taky zamyslet.

Entropie je takový emoční stav, jak když přes vás někdo hodí deku. Je to pocit skleslosti, melancholie, prostě blbá nálada a vy nevíte, proč se to děje.

Žijeme ve světě dualit. Ve světě světla a stínu. Aspoň já tomu věřím a věřím taky tomu – a Genové klíče mi to potvrdily – že opakem tvořivosti a kreativity je právě entropie.

Potěšilo mě, když jsem se dočetla, že tahle jakási otupělost a sklíčenost je ve skutečnosti velmi plodným stavem vědomí, který přichází náhle a stejně náhle odchází, pokud jsme schopní jej plně přijmout a otevřít se mu. Což, co si budeme povídat, je možná jedna z nejtěžších životních výzev.

Přijmout to, že se necítíme dobře. Přijmout to, že se cítíme smutně. Přijmou to, že jsme skleslí a otupělí.

Pokud se těmto stavům snažíme porozumět, najít pro ně důvod – to, proč se to děje, nebo se snažíme to v nejhorším případě napravit, vyřešit, pak se tenhleten důležitý proces správně neuzavře a hrozí, že si tuhle entropii, alespoň jak popisují Genové klíče, uzavřeme uvnitř sebe a zaděláváme si tak na depresi.

Deprese jsou právě znakem nepřijetí těchto “špatných” nálad

Entropie je něco jako vakuum, kdy se náš systém dobíjí a naše vnitřní energie se stáhne do takové stagnace. To je moc důležité proto, aby se objevilo a zrodilo něco zcela mimořádného, budeme-li mít dost trpělivosti na to, abychom to umožnili. A já nám všem moc přeju, abychom měli SVATOU TRPĚLIVOST. A také VELKÝ KUS ODVAHY A DŮVĚRY!

Protože tyhle fáze skleslosti v našem životě představují velmi cenná období a v Genových klíčích píšou, že si vyžadují samotu a ústraní, aby semínka v našem nitru mohla vypučet.

Nejhorším protivníkem je v tomhle naše mysl, která se neustále snaží přijít na to, co je s námi v nepořádku a zjednat nápravu.

Jenže s námi není nic v nepořádku, naopak je vše v naprostém pořádku

Rodí se a klíčí nápady, nové směry, nové cesty, nové vize, nová přání…

Když se náhle ocitneme ztracení a nevíme, co se sebou, pak to nejlepší, co můžeme udělat, je (stejně jako jsme s Davidem praktikovali na Havaji) zůstat v klidu a nechat tyhle pocity jemně projít naším systémem a věnovat jim jen tu nejmenší míru naší pozornosti.

Velkým kontrastem k těmto mým emočním propadům byla neustále dobrá nálada obyvatel Havaje, tedy Američanů. Fakt mě dostalo (potěšilo i naštvalo), jak jsou neustále v pohodě. Jak se usmívají. Navazují oční kontakt. Zdraví a hlavně, jak všechno chválí. Po pravdě ne každému jsem tu jeho dobrou náladu věřila.

Na Maui jsem si udělala dvě nákupní dopoledne, kdy jsem se sama vypravila do městečka prošmejdit ty jejich nádherně vyladěné boho obchůdky. Vzala jsem si na sebe krátké košilové šaty s potiskem tropických rostlin a listů. V každém obchodě, do kterého jsem vlezla, mi je pochválili a samozřejmě se mě zeptali, jak se mám a většinou ještě, co budu dnes dělat. Ať jsem odpověděla cokoliv, bylo to “úžasné” a “báječné”. No řekněte, zažijete tohle někdy v některém z našich obchodů?

Taky mi chválili náušnice a na výpravě za pozorováním velryb mi dokonce jedna žena pochválila kamínek, co mám na zubu.

Tak to mě dostalo nejvíc. Protože ten mi snad nepochválil ještě nikdo. Popravdě mně už se nelíbí. Nechala jsem si ho nalepit před 2 lety s tím, že do půl roku upadne, možná i dřív. Pořád drží.

Možná odpadne až přijdu s další novotou ve svém vzhledu. To je něco, co mě provází už od puberty.

Potřeba změny ve svém vzhledu, potřeba se nějak ozajímavět. Odlišit.

No hlavně to asi souvisí s ještě něčím nad tím. Zkoušet a zkoumat nové věci. Inovovat. Odmalička ve svém životě potřebuju pestrost a široký záběr. A co se mého těla týče, zkusila jsem už taky kde co…

Už ve třinácti jsem si sama doma zavíracím špendlíkem propichovala uši, protože 4 náušnice v jednom uchu byly zajímavější a víc cool než jen jedna. A taky jsem chtěla zjistit, jaké to je.

Ve čtrnácti jsem se ostříhala skoro do hola. Pak si pro změnu odbarvila vlasy na blond a do školy nosila za krkem v kapuci krysu. Živou! Jmenovala se výstředně – Lepra! Neptejte se na to, jak jsem na tohle jméno přišla. (Kdybych se tu teď rozepsala o tom, jaká všechna zvířátka jsem za polovinu svého života přinesla domů, četli byste fááákt hodně dlouho. Touha po tomto druhu zkušeností byla opravdu silná!)

S holkama na intru v 16ti to pokračovalo propíchnutým pupíkem a obočím. Piercing z obočí jsem ale musela po pár měsících vyndat, protože mi prostě překážel a obočí neustále krvácelo a o ten v pupíku jsem přišla o pár let později při operaci slepáku, kdy mi laparoskop vedli přímo tam, kde jsem měla svou ozdobu.

Pak jsem chodila s klukem, co si nechal dát piercing do jazyka a já ho tak milovala, a tak se mi to líbilo, že mě neodradil ani strach z obrovské tlusté jehly a piercing jsem pár dní po něm měla taky.

Následovalo tetování. Taky jsem nosila modré kontaktní čočky (jsem prosím hnědooká). A po pár letech poslední propichovačka. Piercing nad horním rtem. Děsně se mi to líbilo na jedné mé kamarádce a prostě jsem to musela mít taky. To mi bylo 23.

O tři roky později jsem se otevřela osobnímu rozvoji a začala se měnit. Začala jsem sama sebe vnímat jinak, víc se přijímat taková, jaká jsem a na jednom semináři osobního rozvoje jsem “prozřela” a došla k tomu, že už nic takovýho nepotřebuju, že jsem hezká a zajímavá i bez toho. Po semináři jsem zajela do Hornbachu, koupila kleště a na parkovišti pod pouliční lampou jsem si všechny zbývající piercingy rozšroubovala a vyhodila.

Myslela jsem si, že tahle touha experimentovat se svým tělem je pryč, ale nezmizela úplně. Dál jsem potřebovala tyhle zvláštnosti, proměny a zkušenosti, jen ne už tak drastické.

I když… prodloužení vlasů před 6 lety bylo docela bolestivé, a to nemluvím o prodlužování řas a nehtů. 😃

Kamínek na zubu je asi zatím mým posledním výstřelkem, takže vidíte? Hodně jsem se posunula. 😃

Změny, svěží energii nových zkušeností a životní kontrasty zkrátka potřebuju

Když je něco příliš dlouho stejné včetně mého vzhledu, nudí mě to (že bych právě z toho důvodu přibrala? :)), a tak ráda experimentuju. Jen teď už tak nějak zdravěji a vědoměji 😃, i když občas stále bláznivě!

Tak třeba teď se učím hrát na ukulele, zkoumám a už skoro nesladím a nejím sladké (podívejte se na dokument That sugar film, je oči otevírající a velmi zábavný) a máme štěňátko. :)

Ale zpátky k naší cestě a Havaji!

Zažili jsme vzlety i pády

Vzlety třeba když jsme pozorovali západ slunce nad mraky na nejvyšší vyhaslé sopce Haleakale.

Když jsme se koupali pod ledovým vodopádem nebo v tajné jeskyni.

Nebo když jsme zakázanou cestičkou v nejvíc zeleném údolí, jaké jsem kdy viděla, asi po hodinovém treku (kdy jsem si já princeznička ani jednou nepostěžovala, jak moc jsem byla zvědavá, kam dojdeme) vystoupali na místo s výhledem jak z Avatara.

Kdy jsme se ráno probudili v obytným autě na parkovišti u obchodu (protože jsme nechtěli být v kempu ani na pláži, kde je děsný rámus a jinde to nešlo, protože na Maui je všechno Private property nebo Private road), já nám uvařila čaj a šli jsme se nasnídat do malého pekařství. Měli jsme pocit, jako když se ráno vyhrabete ze stanu na vodě, vzduch voní rosou a sluníčko začíná opatrně vykukovat a hřát do vašeho lehce rozlámaného těla.

Když jsme pozorovali obrovské karety, které jedna za druhou lezly z oceánu a pak líně podřimovaly a vyhřívaly se na pláži.

Kdy se s námi Havaj poslední den loučila obrovskou duhou a několik velryb nám zamávalo na cestu domů svými vodotrysky.

A pády… kdy jsme právě 2 hodiny hledali místo k zaparkování a přenocování a byli nešťastní a i naštvaní z těch jejich plotů a stupidních cedulí. Kdy jsme se ráno vzbudili a prostě jsme měli oba blbou náladu a ještě do sebe rýpali, aby toho ten druhý nechal, že přece není důvod v takovým ráji. Když jsem začala menstruovat i přes to, že jsem brala hormony a nadávala jsem na ně a na to, že jsem si mohla ušetřit tak zesílenou kritickou fázi a víc si tu Havaj užít.

A hlavně další turbulence po cestě domů, kdy se ze mě stal opět uplakaný uzlíček nervů a nad vodou mě držela zase Davidova sluchátka, volné sedadlo mezi námi a překrásný muzikály Největší showman, Lalaland a taky Avatar.

Aby toho kontrastu nebylo málo, tak nám ve Vídni na letišti nejel žluťák, který jsme mysleli, že máme objednaný. Museli jsme se složitě přesouvat na vlak, který nám taky málem ujel. Naštěstí málem. 😃

Konec dobrý, všechno dobré

Bylo tak nádherný být zase v naší vymazlené (doslova) posteli, DOMA!

Když jsme se s Davidem před časem bavili o tom, proč jsme spolu, vylezlo z nás obou, že kvůli SPOLEČNÉMU DOBRODRUŽSTVÍ. Ano, dobrodružství je něco, co v našem životě rozhodně nechybí. :))

A taky společná touha po nových zkušenostech!

Jasně, že je toho na mě občas (někdy víc než občas) moc, kdy začnu toužit po klidu, ale když ho mám, nudím se… neumím pasivně odpočívat, i když moc ráda spím. Prostě potřebuju být v pohybu, v takové kontinuální změně (stejně jsme v ní všichni, ať si to připouštíme nebo ne) v té pestrosti, zvědavosti, kdy surfuju na vlnách životních kontrastů a nových zkušeností, ze kterých můžu čerpat inspiraci a růst!

Na závěr vám i sobě přeju:

Ať surfujeme s radostí, lehkostí, a když nás zrovna semele nějaká vlna, ať se sebou máme soucit a jsme k sobě hodní a laskaví.

Alice Kirš

Zakladatelka a ♥ projektu Ženy ženám

Alice je žena, která svým velkým srdcem, otevřeností, lehkostí, citlivostí, originalitou a důvtipem boří staré hranice a vytváří neomezený prostor pro růst. Je milovnicí lehkosti a svobody, zvířat, vaření, útulné atmosféry, cestování a také autorkou knihy 17 tváří ženy >>>
Zakladatelka a ♥ projektu Ženy ženám Alice je žena, která svým velkým srdcem, otevřeností, lehkostí, citlivostí, originalitou a důvtipem boří staré hranice a vytváří neomezený prostor pro růst. Je milovnicí lehkosti a svobody, zvířat, vaření, útulné atmosféry, cestování a také autorkou knihy 17 tváří ženy >>>
Komentáře
  1. markizek napsal:

    Moc pěkné čtení, hlavní je mít radost z daru, který jsme obdrželi – RADOST ZE SVÉHO ŽIVOTA…

  2. Ahoj Ali, čtu od Tebe druhý článek po extra dlouhé době a vidím, jak ohromně ses posunula. Je to nádherné, mám z toho velkou radost. Přeji Ti, ať se Ti moc, moc daří! :-)

  3. Dana napsal:

    Aho Ali! Velmi pekne sa to cita a clovek si uvedomi, aki sme roznorodi. Kazdy si vsimame nieco ine, venujeme pozornost niecomu uplne inemu v tom istom prostredi. Paci sa mi Tvoja otvorenost a odvaha s akou to zverejnujes. Naozaj bolo predlzovanie vlasov bolestive? To som netusila. Kazdopadne Ti velmi drzim palce a tesim sa z Tvojich poznani.

  4. Šárka napsal:

    Alice děkuji za krásný článek a upřímné sdílení

  5. Lucie napsal:

    Alice,
    děkuji za odvahu a sdílení svého vnitřního světa. V době, kdy se od nás čeká každý den stejný výkon (v kvantitě i kvalitě) je velmi úlevné si přečíst, že jsme prostě jen lidé se svými světlejšími i horšími momenty a že tak je to vlastně v pořádku :).

  6. Aja napsal:

    Krásný článek. Jeho čtení jsem si upřímně užila. Děkuji.

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.