Přišly časy, kdy jsem byla velmi vyčerpaná a ztracená. Být ženou v současném světě je úžasné, ale velmi náročné zároveň. Převažuje jangová energie neustálého růstu, poklusu, výkonu, vnější síly a výsledků. Být v takovém světě ženou není jednoduché, protože takto my ženy od přírody nefungujeme, je to spíše mužský princip, a proto každá žena musí
Bála jsem se být ženou. Bála jsem se, protože pod pojmem žena jsem si představovala ufňukanou slabou holku, která nic sama nezvládne, nevydělá a nepostará se o sebe. No prostě neměla jsem žádný vzor ženy s velkým Ž. Postupně jsem ale objevila, že můžu být mnohem víc, než muž v sukních. Co mi ženské kvality přinesly do života a jak se můj život změnil?
Je naozaj potrebné ostávať vo veciach, ktoré nepotrebujeme? Naozaj sa máme stále niečo len učiť a učiť? Všetky tie „poučky“ a „návody“ …naozaj nám ukazujú našu pravú tvár? Ako to vlastne sakra je? Keď sú dni, keď tá návšteva nie a nie odísť, nejako sa zdržala. :) Ja osobne slovo depresia nemám rada, jednoducho sa mi nepáči. Vôbec...
Pamatuju si to, jako by to bylo včera. Schoulená do klubíčka s hlavou zabořenou do polštáře. Bolest v srdci jako bych nesla tíhu celého světa. Pocit, že mi všichni a všechno ubližuje. Vyplakala jsem snad moře slz. Než jsem to změnila
Odstranit větve, které nám brání v plavbě... Že máte strach vzdát se svých jistot? Že máte strach o ztrátu bezpečí? Věřte, že tohle vše je pouhá iluze. S láskou pusťte vše, co již nefunguje, co vás brzdí a neobohacuje. Proč? Jak? Protože je to
Minulý týden,když jsem jela ráno do práce, uviděla jsem opět obrázek, který mě přiměl přemýšlet nad tím naším, dokolečka omílaným ženským sebevědomím a sebe hodnotou. Proč se neustále ponižujeme? Proč se bojíme, že nás nikdo nebude chtít? Proč si nevěříme?
„ČÍM HŮŘ, TÍM LÍP.“ Říkáte si, co je to za bláznivý titulek? :) Vždyť přece každý chceme, abychom se měli lépe, tak proč čím hůře, tím lépe? Pokud vás zajímá tak trochu jiný pohled na potíže, které nás v Životě potkávají, tak je tenhle článek přesně pro vás. :)
Životy mnohých z nás jsou opravdu nehostinným místem, místo toho, abychom žili v bujaré, zelené, životem oplývající zahradě, šťastni a s vědomím své hodnoty. Je mi líto, že lidé zůstávají a věří, že to není tak strašný, že se to zlepší, místo toho, aby sbalili kufry a odešli. Každý máme právo na šťastný život. Dnes vám na něj ukážu můj jednoduchý recept
Kdysi jsem měla pocit, že svět je prapodivné místo, kde není možné žít šťastně a svobodně. Od školky Vás neustále do něčeho nutí a Vy se přizpůsobujete. Po svatbě je mnoho žen v soukolí práce, domov, děti a manžel. Rozčtvrtit se je málo, aby člověk dostál všem těm tlakům. Jak to tedy udělat, abychom byly šťastné? Mám pro vás pár účinných tipů
Jako dítě znáte své možnosti. Ještě se znáte a cítíte. Ale časem je do vás vkládán strach a nejistota, že nejste dost, že to nezvládnete. Ztrácíte se sebou kontakt, své sebe-vědomí a sebe-hodnotu. Takže jak to udělat? Jak se dostat opět na 1. místo ve svém životě?
Moje kamarádka, říkejme jí Jitka, se hodně zajímá o osobní a duchovní rozvoj. Zajímá se o sebe-lásku. Její manžel tomu ale moc nerozumí a často se jí dotkne nějakou hloupou poznámkou typu: „Ty už jdeš zase na seminář? Nemáš se ráda až moc?" CO se tedy děje v našich vztazích, když jsme autentické a máme se rády?
Kdybych se bývala neškrábala, měla bych větší sebevědomí. Mohla bych (bývala!?) pracovat na jiné pozici. Mohla bych si víc stát za svým názorem, protože bych se za sebe v první řadě nemusela stydět. Já chudák. A pak to přišlo. Co že nám to ta naše kůže říká??
Ovládaly mě panické ataky, které byly vyvrcholením dětství a dospívání, kdy nebyly nasycené mé zdravé narcistické potřeby – pocit, že někam patřím, jsem milovaná a jako lidská bytost a žena můžu být respektovaná. Dnes se s vámi podělím o svůj příběh - o tom, jak se má pesimistická mysl začala měnit a přicházel optimismus
Nedávno jsem procházela náročným obdobím, ve kterém jsem pociťovala nechuť k čemukoliv, ztrácel se mi smysl života, necítila jsem se naplněná, byla jsem vyčerpaná, unavená, bez chuti a šťávy. Bez energie. Smutná. Plakala jsem a měla chuť se vším praštit. Věděla jsem, že takto už dál nemůžu. Proto jsem se rozhodla nabrat zpět síly. Jak?
Pořád se jí od dětství opakovalo totéž. Někoho si našla a vždy byla nemilosrdně opuštěna. Prožívala velikou bolest. Svěřila se, že když už si najde nějakého partnera, šíleně se na něj pověsí. Přestane žít sama pro sebe a jen sleduje a následuje život toho druhého. A když s ní byl, tak taky spokojená nebyla. Nedovedla si to vysvětlit. Ještě totiž nevěděla, že
Ženy ženám
Lucie Kolaříková
