Bála jsem se být ženou. Bála jsem se, protože pod pojmem žena jsem si představovala ufňukanou slabou holku, která nic sama nezvládne, nevydělá a nepostará se o sebe. No prostě neměla jsem žádný vzor ženy s velkým Ž. Postupně jsem ale objevila, že můžu být mnohem víc, než muž v sukních. Co mi ženské kvality přinesly do života a jak se můj život změnil?
Je naozaj potrebné ostávať vo veciach, ktoré nepotrebujeme? Naozaj sa máme stále niečo len učiť a učiť? Všetky tie „poučky“ a „návody“ …naozaj nám ukazujú našu pravú tvár? Ako to vlastne sakra je? Keď sú dni, keď tá návšteva nie a nie odísť, nejako sa zdržala. :) Ja osobne slovo depresia nemám rada, jednoducho sa mi nepáči. Vôbec...
Dar lásky je vlastní každému z nás. Netýká se pouze vybraných osob. Láska je božská esence, ze které se člověk rodí i umírá. V poslední době čtu hodně článků o tom, jak by muži měli otevřít svá srdce a nechat se námi vést. Mně se ale honí hlavou - opravdu jsem tak dokonalá, že unesu sebe a všechny muže? Opravdu jsou muži tak slabí, že to bez nás nezvládnou? Jak mohou vědomé vztahy tedy fungovat?
Pamatuju si to, jako by to bylo včera. Schoulená do klubíčka s hlavou zabořenou do polštáře. Bolest v srdci jako bych nesla tíhu celého světa. Pocit, že mi všichni a všechno ubližuje. Vyplakala jsem snad moře slz. Než jsem to změnila
Odstranit větve, které nám brání v plavbě... Že máte strach vzdát se svých jistot? Že máte strach o ztrátu bezpečí? Věřte, že tohle vše je pouhá iluze. S láskou pusťte vše, co již nefunguje, co vás brzdí a neobohacuje. Proč? Jak? Protože je to
Životy mnohých z nás jsou opravdu nehostinným místem, místo toho, abychom žili v bujaré, zelené, životem oplývající zahradě, šťastni a s vědomím své hodnoty. Je mi líto, že lidé zůstávají a věří, že to není tak strašný, že se to zlepší, místo toho, aby sbalili kufry a odešli. Každý máme právo na šťastný život. Dnes vám na něj ukážu můj jednoduchý recept
Kdysi jsem měla pocit, že svět je prapodivné místo, kde není možné žít šťastně a svobodně. Od školky Vás neustále do něčeho nutí a Vy se přizpůsobujete. Po svatbě je mnoho žen v soukolí práce, domov, děti a manžel. Rozčtvrtit se je málo, aby člověk dostál všem těm tlakům. Jak to tedy udělat, abychom byly šťastné? Mám pro vás pár účinných tipů
Jako dítě znáte své možnosti. Ještě se znáte a cítíte. Ale časem je do vás vkládán strach a nejistota, že nejste dost, že to nezvládnete. Ztrácíte se sebou kontakt, své sebe-vědomí a sebe-hodnotu. Takže jak to udělat? Jak se dostat opět na 1. místo ve svém životě?
Moje kamarádka, říkejme jí Jitka, se hodně zajímá o osobní a duchovní rozvoj. Zajímá se o sebe-lásku. Její manžel tomu ale moc nerozumí a často se jí dotkne nějakou hloupou poznámkou typu: „Ty už jdeš zase na seminář? Nemáš se ráda až moc?" CO se tedy děje v našich vztazích, když jsme autentické a máme se rády?
Připadala jsem si, že se mi zhroutil svět. Nedokázala jsem fungovat dál. Nešlo to. Pořád jsem brečela. Nevěděla jsem, co se se mnou děje. Jediné, co jsem věděla bylo, že už nemám sílu na to žít a přemýšlela jsem, jestli by nebylo lepší odejít. Zemřít. Naštěstí mě napadlo, že s tím zkusím ještě něco udělat. Pomohlo mi
Dělala jsem vše pro to, aby nebylo NIC vidět. Hovory o velikosti podprsenky jsem nesnášela, a tak jsem se dál vesele schovávala do kalhot a volných trik. Šlo by mi to asi i dál, kdyby se mé tělo nerozhodlo na protest přestat fungovat a v podobě nemoci mi dalo najevo, že bych se měla zamyslet nad tím, co mu dělám. Proto jsem se jednoho dne rozhodla vydat na cestu sebepoznání
Ovládaly mě panické ataky, které byly vyvrcholením dětství a dospívání, kdy nebyly nasycené mé zdravé narcistické potřeby – pocit, že někam patřím, jsem milovaná a jako lidská bytost a žena můžu být respektovaná. Dnes se s vámi podělím o svůj příběh - o tom, jak se má pesimistická mysl začala měnit a přicházel optimismus
Nedávno jsem procházela náročným obdobím, ve kterém jsem pociťovala nechuť k čemukoliv, ztrácel se mi smysl života, necítila jsem se naplněná, byla jsem vyčerpaná, unavená, bez chuti a šťávy. Bez energie. Smutná. Plakala jsem a měla chuť se vším praštit. Věděla jsem, že takto už dál nemůžu. Proto jsem se rozhodla nabrat zpět síly. Jak?
Pořád se jí od dětství opakovalo totéž. Někoho si našla a vždy byla nemilosrdně opuštěna. Prožívala velikou bolest. Svěřila se, že když už si najde nějakého partnera, šíleně se na něj pověsí. Přestane žít sama pro sebe a jen sleduje a následuje život toho druhého. A když s ní byl, tak taky spokojená nebyla. Nedovedla si to vysvětlit. Ještě totiž nevěděla, že
Najednou mi to došlo. Nevěnovala jsem pozornost sama sobě už pěkně dlouho. Bylo mi úplně jedno, že jsem unavená a zaprášená. Že mám kruhy pod očima a neoholené nohy. Až mi najednou někde vzadu zablikala kontrolka a nějaký hlas uvnitř mi řekl – dej si pauzu. Bylo to, jako by na mě pohlédla má vnitřní máma. Ta, která o mne pečuje.
Ženy ženám
Lucie Kolaříková
