Dnes se mi rozsvítil displej na telefonu a blikla na mě následující sms zpráva: „Čau kámo, tvé nedávné řádky jsou strašně smutné, jsem z toho rozladěná, brečím, prostě moc melancholie. Chci článek o lásce, o květinách, o vůni, o dobru…, prostě si něco prosím vymysli a napiš mi byť blábol, ale chci se smát.“ A tak bych ráda dnešní článek věnovala všem ženám a především...
Jestli existuje jeden jediný společný jmenovatel pro maminky na mateřské dovolené, je jím zajisté kombinace čtyř slov: Na všechno jsem sama!
Miluji děti, jejich čistotu, otevřenost a pravdomluvnost, se kterou vstupují na svět. Upřímný úsměv a jiskry v očích, které dlouho nevyhasnou. Obdivuji dětské vnímání světa, objevování pro nás nepodstatných skutečností a zázračných maličkostí. Vážím si dětské naivní důvěry ve svět a v nás dospělé, alespoň do okamžiku, než-li je prvně zklameme. Sama jsem byla přesně takový malý tvor plný snů a barevné živoucí fantazie....
Pamatuji si to, jako by to bylo včera. „Čekáte holčičku,“ sdělil mi lékař během ultrazvuku naší první holčičky. „Růžová, růžová, ne, já budu mít doma růžovou!“ přišla obrovská panika. „Bude to holka! Růžová!“ Nemohla jsem tomu uvěřit, s variantou „bude to holčička“ jsem vůbec nepočítala, ani jsem si ji nepřipouštěla.
Čeká tě plánovaný císařský řez a přemýšlíš o tom, co by se dalo udělat pro to, aby co nejvíce vyhovoval tvým přáním? Sama zažívám situace, kdy mě nenapadlo, že bych něco mohla udělat jinak, a tak bych ráda s vámi sdílela své zkušenosti. Ujasni si, co je pro tebe důležité Jako první doporučuji ujasnit si, co je pro tebe...
Proč mi nikdo neřekl, že mít dítě je tak těžké? Z porodnice domů jsem jela jako uzlíček nervů. V tašce jsem měla přibalené příkrmy pro případ, že bych se nerozkojila. Bolavé krvácející bradavky a vytékající mateřské se staly denní realitou prvních dnů. Věčný křik a únava! Kdy tohle skončí? A proč se o tom neučí ve škole?
Někdy pozoruji ostatní lidi a přemýšlím o jejich životě. Přemýšlím, proč stojí na místě a nic na svém stylu života nezmění. Já mám v podstatě vše, co jsem si kdy přála, vysnila nebo o co jsem prosila tam nahoru „do vesmíru“, a rozhodně se nedá říct, že by se to stalo tak nějak samo a bez mého vlastního přičinění
Spaní (nebo spíše nespaní) malých nezbedů patří mezi klasické rodičovské strašáky. Co je ještě přirozené a kdy už je třeba zasáhnout? Co si počít, když dítě nechce usnout nebo se budí každou hodinu?
Není to tak dávno, kdy bylo ještě většinovým zvykem, tedy hlavně na vsích, uctívat ženy jako matky. Ceremoniálu se říkalo ÚVOD. Než k němu došlo, všechny ženy ze vsi přišly v průběhu šestinedělí za ženou domů, poklonily se jí jako nové matce a přinesly jí výživné potraviny a laskominky. Dnes už tento přechodový moment málokdo uctívá
S tím, jak se blížil Den matek, začaly mi děti domů nosit všelijaké ty dárečky a obrázky se srdíčky a kytičkami, vyjadřujícími lásku. Mezi tím vším přistála v žákovské knížce syna jednička za "dotazník o mamince". Zvědavě jsem pátrala, co že se to paní učitelka dotazovala? Výsledek mě vedl k zamyšlení, co vlastně o mě moje děti ví
Téma očekávání pohlaví miminek je dost citlivé a málo se o něm mluví, možná podvědomě proto, že by to byla složitá práce rozkrývání na mnoha úrovních... Když jsem čekala prvního syna, vůbec jsem neřešila, jestli to bude kluk nebo holka. Po druhém synovi jsem cítila, že přijde ještě jedno miminko a přála jsem si, aby to byla holčička
Každá z nás má v sobě energickou a rozhodnou mladici, vášnivou nestoudnou milenku, požitkářku, chápavou matku, Kálí ničitelku a dárkyni života. Ženu unavenou a ženu mlčenlivou, naslouchající své intuici, vyčkávající a lenošící. V každé z nás jsou tyto a desítky dalších plošek namíchány jinak, ale zaručeným výsledkem je krásný třpytivý diamant naší celistvosti
Mívali jste v neděli společný rodinný oběd? Nebo jiné jídlo? Vzpomínáte si jaké to bylo, když jste se všichni sešli u jednoho stolu a společně jste jedli, povídali a jen tak byli spolu... Nebo nic takového ve vašem životě není? A jak to souvisí s vaším dnešním přístupem k jídlu?
Po překrásném a plnohodnotném porodu začala každodenní a celodenní péče o malého kloučka, o našeho Martínka. Je nádhera stát se rodičem a vzít na sebe veškerou zodpovědnost a starost o toho malého roztomilého drobka. Stále jsem si zvykala. První dny doma, první měsíce. A stále jsem si ještě nezvykla. Jak je to vůbec možné? Jsem normální?
Tehotenstvo, pôrod a materstvo som považovala za tak prirodzené, že mi ani na um neprišlo pochybovať o svojich materských schopnostiach. Na svet prišlo nové krásne dieťatko, z ktorého som sa nesmierne tešila. Chýbali mi ale isté skladačky "mozaiky", aby som drobátku lepšie porozumela. Musela som si ujasniť isté princípy, ktoré ma nakoniec posunuli vpred, a ukázali mi tú správnu cestu...
Mgr. Elena Ježková
Ženy ženám
