Normální vztah. Chceme ho každý. Normální pro většinu znamená rodina, děti, partner v jedné domácnosti a hlavně nic neřešit, jezdit na výlety a jinak mít každý svou volnost. Prostě pohoda. Jenže ono to vždy nefunguje. Většina vztahů v mém okolí se rozpadla, ženy nadávají na muže, muži se bojí ženy oslovit a jít opět do vztahu. Vysnili jsme si to jinak, že? CO s tím?
Dar lásky je vlastní každému z nás. Netýká se pouze vybraných osob. Láska je božská esence, ze které se člověk rodí i umírá. V poslední době čtu hodně článků o tom, jak by muži měli otevřít svá srdce a nechat se námi vést. Mně se ale honí hlavou - opravdu jsem tak dokonalá, že unesu sebe a všechny muže? Opravdu jsou muži tak slabí, že to bez nás nezvládnou? Jak mohou vědomé vztahy tedy fungovat?
Pořád se jí od dětství opakovalo totéž. Někoho si našla a vždy byla nemilosrdně opuštěna. Prožívala velikou bolest. Svěřila se, že když už si najde nějakého partnera, šíleně se na něj pověsí. Přestane žít sama pro sebe a jen sleduje a následuje život toho druhého. A když s ní byl, tak taky spokojená nebyla. Nedovedla si to vysvětlit. Ještě totiž nevěděla, že
Učitelé, knihy, citáty, psychologické i duchovní moudra nám radí, jak být šťastné. Zní to tak jednoduše a prostě. Ale jak se propojit se svým nitrem? Jak procítit tělo uvnitř? Jak se napojit na vnitřní ženu, matku i holčičku v nás? Jak prožít něco jako je přítomný okamžik? Jak mám pracovat s vnitřním dítětem, když žádné necítím, jsem přece už dospělá...
Když žena pláče, většinou není schopna muži racionálně a logicky sdělit, co se jí zrovna děje a kdo za to může. Muži to nemají rádi, ale my pláč potřebujeme. Náš pláč totiž souvisí s cykličností a má určitá pravidla. Jaká?
Můj muž mi jednou řekl: „jsi na mě moc mentálně závislá.“ Nejdřív mě to překvapilo, ale když jsem nad tím začala hluboce uvažovat, tak jsem pochopila, že má pravdu. Že ve chvílích, kdy jsme spolu častěji, tak se začnu zaměřovat na to, co by měl, sleduji, jak se cítí, jak se tváří a jestli není naštvaný atd. A čím víc to dělám, tím víc on se odtahuje a já pak trpím. Jak tedy z toho ven?
Pýtate sa, čo je šťastie? Každý si ho definuje sám najlepšie ako vie. Šťastie by predovšetkým malo vychádzať z vás, ak nevychádza, ste závislý na šťastí druhého. Trhá vám to srdce? Malo by! Ako dlho ešte? Pýtate sa. Ako veľmi ešte? Zvládnem byť opäť sama sebou? Sama pre seba? Teraz, keď som sa naučila žiť pre niekoho?
Jsme jako prázdné nádoby, které touží po naplnění. Chodíme po světě a potkáváme spoustu dalších nádob. Některé jsou plné, některé méně, jiné zase vůbec. Je vztah dvou lidí skutečně pouze o přelévání energie z jedné misky do druhé? Kde se náš nevyčerpatelný zdroj skutečně nachází? Odkud můžeme čerpat?
Nešťastná láska. I já ji kdysi zažila a dnes jsem za ni vděčná. I navzdory té chvíli, kdy mě můj "milý" nechal na holičkách téměř bez peněz v cizí zemi stovky kilometrů od místa, kde jsem tenkrát žila a studovala. Když se člověk tímto způsobem zamiluje, dříve nebo později si obvykle položí otázku: "Stojí za to vydržet nebo to mám vzdát?"
Poslední dobou, když přijde řeč na lásku a přátelství a na s nimi spojené problémy, musím se zamyslet. Naše pozornost směřuje k materiálním věcem. Dělám servírku a vidím, jak se lidé honí za majetkem. Slýchám, že by chtěli nové auto, telefon, barák... Ale co je v životě skutečně důležité?
Vztah a domov by měla být místa, kde se můžeme svobodně projevit. Kde můžeme být skutečně MY. Kde jinde, sakra, bychom měli být svobodní, uvolnění, sví? Kde lépe odhalit, poznat a přijmout svoje stinné stránky?
Myslím si, že to, jakým způsobem rodíme naše děti a jak o ně pečujeme v prvních dnech a týdnech života, ovlivňuje osobnost dítěte, matky a také jejich společný vztah. A mnohem víc než kterákoliv jiná životní etapa.
Po pár letech jsem začala cítit, jako by se ze vztahu vypařila šťáva a vášeň, která tam byla na začátku. Jak je to možné? Vždyť mám po boku muže svých snů! Mám krásný vztah, ale stejně mi v něm něco chybí! Začala jsem tedy pátrat...
Postupem času jsme zjistily, že tatínek maminku podvedl a že s tou paní má holčičku. Další utvrzení, že MY nejsme dost dobré, když potřebuje ještě další dítě. Ten čas, kdy nám neříká, kde je, je s nimi a na ně je určitě hodný a chová se k nim lépe než k nám…
Slýchám ty příběhy stále dokola... Žena se seznámí s mužem, chvíli si píšou, pak si dají dvě kávy nebo třeba večeři a skončí v posteli... Žena se muži okamžitě oddá a muž ve většině případů ztrácí zájem. Některé ženy si dokonce s mužem po prvním sexu začnou plánovat budoucnost, stěhovat rodiny, protože nabyly dojmu, že on je ten pravý
Ženy ženám
Dana-Sofie Šlancarová
