Ještě před devíti lety jsem byla žena, která dost obstojně zaskakovala i muže, aniž bych to vlastně chtěla. Neuměla jsem to ale jinak. Vlastně bych řekla, že jsem tehdy ani nevěděla, co to pořádně znamená BÝT ŽENOU. Někde v hloubce své duše jsem ale cítila, že být ženou znamená mnohem víc, než si dokážu představit
Poslední dobou, když přijde řeč na lásku a přátelství a na s nimi spojené problémy, musím se zamyslet. Naše pozornost směřuje k materiálním věcem. Dělám servírku a vidím, jak se lidé honí za majetkem. Slýchám, že by chtěli nové auto, telefon, barák... Ale co je v životě skutečně důležité?
Všimli jste si někdy, jaký máte pocit, když jste u stolu s někým, s kým nemáte zrovna hezký vztah? A jaké to je naopak jít na večeři s někým, s kým vám je hezky? To, s kým a od koho jídlo jíme, vytváří důležitou energii, která dál ovlivňuje náš život.
Spaní (nebo spíše nespaní) malých nezbedů patří mezi klasické rodičovské strašáky. Co je ještě přirozené a kdy už je třeba zasáhnout? Co si počít, když dítě nechce usnout nebo se budí každou hodinu?
Jak žijeme, tak rodíme. Ale i jak se rodíme, tak žijeme… Vidím na našich dětech, jaký vliv mají porody na jejich povahu, náhled na svět a reakce. Pro někoho to možná zní neuvěřitelně, ale to, co je v dnešní době ještě považováno za normální způsob příchodu na svět, je už pro hodně z nás nenormální…
Čo prináša sláva, chvála a potlesk? Pocit, že sme úžasní, dosť dobrí, že sme milovaní, ale... prečo potom tá šťavnatosť a plnosť tohto šťastia tak rýchlo vyprchá? Prečo to vlastne nestačí? Prečo je to tak ako sa hovorí "sláva poľná tráva"?
Málokdo z nás si uvědomuje svůj anální otvor. Nepracujeme s ním, nepoužíváme jej k ničemu jinému než k vyprazdňování. Přitom má tato tkáň takové množství citlivých nervových zakončení, díky kterým můžeme prožívat slastné a blažené pocity!
V tomto článku vám nebudu zakazovat nosit podprsenku ani dokazovat, že nošení podprsenky škodí zdraví. Chci se jen podělit a posdílet své zážitky a zkušenosti s jejím (ne)nošením a mým cílem je inspirovat vás ke svobodné volbě.
Když si vezmu sama sebe před nějakým časem, byla jsem nešťastná. Stále jsem musela myslet na vztah, který pozbýval svoji funkčnost a abych se vyhla svým myšlenkám, pracovala jsem i 14 hod. denně. Snažila jsem se ale být veselá a užitečná. Jenomže uvnitř jsem se cítila opuštěná a prázdná.
Vztah a domov by měla být místa, kde se můžeme svobodně projevit. Kde můžeme být skutečně MY. Kde jinde, sakra, bychom měli být svobodní, uvolnění, sví? Kde lépe odhalit, poznat a přijmout svoje stinné stránky?
V určitom období života však chyby začnú byť prepojené s negatívnymi emóciami. Robenie chýb začne byť spojené s kritikou, trestom, pokarhaním a v niektorých prípadoch aj ponížením. Strach z robenia chýb tak ostáva zakorenený hlboko v nás.
Myslím si, že to, jakým způsobem rodíme naše děti a jak o ně pečujeme v prvních dnech a týdnech života, ovlivňuje osobnost dítěte, matky a také jejich společný vztah. A mnohem víc než kterákoliv jiná životní etapa.
Člověk průměrně žije 25 000 dní. Představte si, že každý máme svoji galerii. Co den, to obraz. Obraz, který symbolizuje celý den, emoce, co se vám povedlo nebo nepovedlo. Takový časový limit, který buď správně využijeme nebo ne. Prostě vašich 24 hodin v rámu.
Když jsem přemýšlela nad takovou tou klasickou otázkou k zamyšlení – „Kdybyste měli poslední den života, jak byste jej prožili“, tak mě už před lety napadlo, že bych v průběhu toho dne sepsala knihu pro své děti a předala v ní vše, co považuji za podstatné a už jim nebudu moci sdělit.
Nestíhala jsem jíst, pít ani si dojít na záchod. Manžel mě krmil, zatímco jsem houpala malou, protože plakala i 12 hodin v kuse. Prsa se mi nenalila a tak jsem jí začala dávat umělé mléko. Připadala jsem si totálně neschopná.
Ženy ženám
Alice Kirš
Stanislava Stiborová Mrázková
