Tak jako většina lidí si stanovujete cíle, protože předpokládáte, že dosažením těchto cílů dosáhnete RADOSTI. Cíl je však dost často daleko a cesta k němu dlouhá. Pokud podmiňujete prožitek radosti dosažením cíle v budoucnosti, blokujete si dostupné prožitky radosti v přítomnosti. Jak to změnit? Třeba takto:
Tak jako většina lidí si stanovujete cíle, protože předpokládáte, že dosažením těchto cílů dosáhnete RADOSTI. Cíl je však dost často daleko a cesta k němu dlouhá. Pokud podmiňujete prožitek radosti dosažením cíle v budoucnosti, blokujete si dostupné prožitky radosti v přítomnosti. Jak tedy obnovit stav radosti?
Občas slyším: "Jsem nemožná, neschopná: protože mně to prostě nejde, nedokážu se zklidnit, natož meditovat, necítím nic, necítím to, o čem se píše, nevím, jak se naučit mít ráda." Všechny víme, že teorie a praxe jsou dvě naprosto rozdílné záležitosti. Jak tedy takové frustrace překonat prakticky?
„Každý“ mluví o mateřství, o tom, jak je to krásné, jaká nádhera je být matkou. Jenže ne všechny to mají takto idylické. Co třeba ženy, které „děti“ dohánějí k velmi silným reakcím… Co s tím – když jde tahle obrovská agrese ven? Jak to, že to malé dítě umí dokonale v jeden moment matku tak vytočit, že ona ochutná tu obrovskou nenávist, agresi a chuť ublížit?
Často se sama u sebe setkávám s tím, že mi nedělá problém změny přijímat zvenčí, na ty většinou reaguji dost pružně a rychle, spíše to hůře zvládám vnitřně. Když se na to zaměřím zblízka, zjišťuju, že strach je to, co způsobuje můj citový rozvrat. Co s tím?
Když žena pláče, většinou není schopna muži racionálně a logicky sdělit, co se jí zrovna děje a kdo za to může. Muži to nemají rádi, ale my pláč potřebujeme. Náš pláč totiž souvisí s cykličností a má určitá pravidla. Jaká?
Snažíte se ve svém životě o nějakou změnu? Neflákáte se a tvoříte, až se z vás kouří? Přesto se zdá, že se vůbec nic neděje a vy jste z toho frustrovaní? Zklamaní? A máte strach, že se vám to, oč se snažíte, nikdy nepodaří? Dlouho se zdá, že se nice neděje a pak najednou
Občas slyším: "Jsem nemožná, neschopná: protože mně to prostě nejde, nedokážu se zklidnit, natož meditovat, necítím nic, necítím to, o čem se píše, nevím, jak se naučit mít ráda." Všechny víme, že teorie a praxe jsou dvě naprosto rozdílné záležitosti. Jak tedy takové frustrace překonat prakticky?
Kojení je nádherná, přirozená věc. Intimní spojení matky a dítěte. Nejzdravější, nejlevnější, nejpraktičtější způsob, jak nakrmit miminko... Ale na druhé straně noční můra mnoha matek, kterou moc dobře znám!
Cítila se jiná, odlišná od ostatních. Vnímala rozpor se svojí silnou, intuitivní přirozeností a hodnotami společnosti. Cítila ho. Ten všudypřítomný, všeprostupující pocit, že nikam nezapadá…Nezralá se úporně snažila přežít ve společnosti, přizpůsobit se a stát se kachnou. Popřela sebe sama pro zdánlivé potěšení druhých. Spálila se v touze uniknout nechápavé rodině. Pustila se do světa symbolů a metafor, do světa diet a přejídání.
Ivana Molnárová
Ženy ženám
Dana-Sofie Šlancarová
