Ženy ženám
Když píšu tyto první řádky, už teď si říkám, co to vůbec dělám. Není to šílenství odhalovat svůj příběh neznámým lidem, do mozku se mi vrývají pochybnosti, takže možná skončím a nikdo se nikdy nedozví co chci říct. Ale třeba najdu odvahu a dokončím to, a pokud právě čtete tyto řádky, tak se mi to povedlo. A jak říká David, může se to povést, když uděláte ten první krok.:-)
Můj životní příběh
Narodila jsem se 9.9.1986 v Pardubické nemocnici a už tehdy se to neobešlo bez komplikací, měla jsem s maminkou rozdílný Rh faktor, takže asi až na 3 pokus jsem se chytla do života a začal ten správný boj. Dětství jsem prožila na venkově, kde s celkovým počtem obyvatel 60, ránu do světa opravdu neuděláte, ale myslím, že každé místo, ve kterém vyrůstáte, vám něco dá a nějak vás poznamená. Já se tam stále ráda vracím a vybavují se mi vzpomínky, většinou ty hezké i když to zlomené srdce a nějaké ty křivdy jsou také součástí minulosti.
Nebyli jsme rodina z vyšších kruhů, ba naopak, ale na základní škole, kde většina dětí nemá ještě tak vytříbený vkus se to docela lehko ztratí. Různé sestřihy podle hrnce, jak se u nás nazývalo, vás až tak netrápí. Bod zlomu možná začal být na Gymnáziu, kde už se přeci jen nachází trošku jiná sorta lidí a začíná se poohlížet na to, zda nosíte novou značkovou obuv, či máte sešmajdané kecky po třetí generaci. A jelikož jsem měla 3 sourozence a všechny starší nežli já, tak vím, o čem mluvím. Dříve boty bohužel opravdu něco vydržely, tak jsem vážně nebyla třídní módní ikonou. Moje sestřička o 2 roky starší to vůbec neměla jednoduché, jelikož měla číslo nohy 4 a bratrové 7. Díky ní se ke mně dost párů bot ani nedostalo, jelikož broušení podrážky o silnici a okopávání hrůzných pánských botasek se jí dařilo. Vždy se mě snažila chránit a pomáhat mi, jak to jen šlo a dělá to dodnes. Když jsem se cítila mizerně, byla první člověk, za kterým jsem o přestávkách běhala, když jsem pokazila písemku, dostala kopačky od kluka, byla tu pro mě.
Takže s pocitem, že mám svého anděla strážného, jsem věřila, že můj život bude jednoduší a on vážně byl. Do doby, než jsem se dostala na střední školu a internát. Najednou jsem tam byla sama, nebyla jsem extrovert, který dokáže bavit a rozesmát kolektiv, moje vyjadřování bylo prachbídné a já jsem dostala strach. Takové ty běžné otázky, co když nezapadnu, co když mě nevezmou, mi kolovaly v hlavě. Viděla jsem kosmetickou výbavu mých spolužaček, které vytáhly ty kufříky s malováním a já v té době neměla ani tužku na oči. S krémem Indulona jsem si do té doby vystačila, ale IN jsem samozřejmě nebyla. Chtěla jsem být jako ony, viděla jsem, že mají úspěch, sebevědomí a na mě pohlížejí z vrchu. Tak jsem se stáhla do ústraní a snažila jsem se alespoň vyniknout znalostmi, učení mi samo do hlavy nešlo, ale snažení se většinou vyplácí.
Studovala jsem zdravotní sestru a chtěla jsem pomáhat lidem, kteří nemají to štěstí a onemocní. Měla jsem takovouto vizi. I když v patnácti letech je opravdu těžké vybrat si povolání na celý život a člověk nikdy neví, zda ten jeho výběr byl ten správný.
Učení o vzniku nemoci, průběhu a léčbě, mi přišlo smysluplné a stala jsem se tím třídním šprtem, který ovšem není většinou oblíbený a ani já jsem nebyla výjimkou. Měla jsem pár kamarádek, ale mé sebevědomí bylo hodně katastrofální, každou výtku jsem si v hlavě tisíckrát přemítala, trápila se jí a dusila jsem ji v sobě až se ze mě stal vystrašený jedinec. Rodina ode mne byla 60 km a já měla pocit, že to nemůžu zvládnout. Přihlížela jsem prvním odběrům mých spolužaček, které bez jakýchkoliv pochybností a s jistotou vzaly pacientovi krev a já jsem se celá klepala jen, když jsem viděla prázdnou odběrovou zkumavku. Říkala jsem si, kam jsem to zas vlezla. To přeci vůbec není pro mě.
Tenhle stres mě provázel rok, začaly se mi zdát šílené horory a jak se říká, že psychika ovlivní zdraví, je v tom velká pravda. Prvně se u mě projevovaly angíny, antibiotika samozřejmě zabrala a tak se to opakovalo asi 5x za rok. Pak se mi na nohách objevily červené skvrny, vypadalo to jako modřiny, a když přibývaly, rozhodla jsem se vyhledat obvodní lékařku. S cárem receptů jsem se vydala do lékárny. Moje diagnóza byla erhytema nodosum. Už ten název mi trošku naháněl strach, ale řekla jsem si, že jsem mladá, že to nic není. Asi měsíc jsem se léčila různými kortikoidy a imunosupresivy, jelikož toto onemocnění je revmatoidního původu a mohlo by se mi to usadit na srdci. V mém věku to bylo trošku neobvyklé a byla jsem spíše exemplární případ. Takže jsem ve škole moc času netrávila a ode všeho strachu jsem byla na hony vzdálená v bezpečí domova. O to horší byl návrat. Všichni už praxi ovládali a já jsem si připadala jako exot, který tam nemá co dělat. Učení jsem sice dohnala, ale spoustu věcí jsem si nevyzkoušela a moje nová technika, raději se jím vyhnout, se mi dařila a já dokonce odmaturovala s vyznamenáním.
V rámci školy jsem si udělala masérský kurz a řekla jsem si, že bych se jednou mohla živit tím. Do nemocnice už jsem se nikdy nechtěla vrátit, řekla jsem si, že všechen strach zůstal za mnou a čeká mě nový začátek. Ale moje představy, byly více než naivní, vše čeho se bojíte, se vám do života vrací jako bumerang a vy před tím nikdy neutečete. A i když se snažíte si to nepřipouštět a vyhýbat se všemu, co by vás mohlo zranit, ono vás to dostihne ještě v horším a větším měřítku.
Zřídila jsem si živnostenské oprávnění na masérské a rekondiční služby, pronajala jsem si místnost a moje podnikání mohlo začít. Čekání na klienty, jež často nepřicházeli, bylo více méně ubíjející a když jsem viděla pár posledních stovek v peněžence, tak mě to v tomto stavu jen utvrzovalo. Pocity bezradnosti mě přepadly každý den, nevěděla jsem z čeho zaplatím nájem na další měsíc, jak to zvládnu, ale už jsem při sobě měla zas svého strážného anděla. Sestřička se angažovala v rozdávání letáků, vyvěšovala to po školách, její spolužáci mi chodili na masáž, i když taky měli hluboko do kapsy. Poznala jsem tam spoustu úžasných lidí, kteří se mi snažili pomoci.
Jediné, co mi bránilo v rozmachu, byl stále ten pocit, že nejsem dost dobrá, takže jsem to vzdala dříve, než se nějaký potenciál vůbec mohl rozvinout. Rozhodla jsem se hledat práci, jelikož jako zaměstnanec budu mít jistotu a můžu konečně začít spořit. Můj sen byl domek se zahradou a spokojená rodina. A za tím jsem se rozhodla jít, měla jsem odhodlání, chuť pracovat a brzy jsem nalezla i místo na recepci v hotelu. Původně jsem tam měla nastoupit, hlavně kvůli němčině, ale k mému nepříjemnému zjištění, že angličtina je tam nepostradatelná, jsem opět proplouvala na hranici vyhazovu, či opětovnému osobnímu selhání. Našla jsem si privátního lektora, který byl ze mě dost zoufalý, moje výslovnost byla absolutně strašná, učil mě takové to vyslovování th, s jazykem za zuby, což mé německé kořeny asi blokovaly. Tak mi nezbývalo, než tohoto snažení zanechat, jelikož učitele angličtiny jsem na svědomí mít nechtěla.
Na hotelu jsem se naučila pár vět, které jsem využívala, a pokud mé úžasné kamarádce stačilo objet Evropu s větou I’m hungry. Tak mě to muselo taky stačit.
Jen můj sen se dále a dále vzdaloval, peníze vycházely tak akorát na žití, takže to, co se nacházelo v prasátku, nebylo ani na hezkou dovolenou. Hledala jsem cestu k bohatství a ke spokojenému životu, ale bez velkého úspěchu. Prošla jsem i pár seminářů různých firem, které se zabývaly síťovým marketingem, ale přišlo mi to spíše jen jako prodej, mělo to pramálo společného s mým rozvojem. Ale dostala jsem alespoň typy na sebevzdělávání, takže mou knihovnu obohatil Napoleon Hill, Dale Carnegie a Robert Kiyosaki, získala jsem nový pohled na spoustu věcí, ale stejně jsem nevěděla, jak s něčím začít. Stále mi to kolovalo v hlavě, až jsem se rozhodla po 3 letech na hotelu dát výpověď. Pro všechny to byl docela šok, jelikož v době krize dal výpověď pouze šílenec.
Řekla jsem si, že zkusím něco nového a poprvé jsem na sebe byla hrdá. To, že mě po týdnu začaly zas hlodat představy, že jsem se zbláznila, tu rozepisovat nechci, ale ten první krok jsem udělala. Poté, jako kdyby mi život už sám pomáhal a neházel mi klacky pod nohy. Na jednom semináři jsem seděla u stolu se zdravotní sestřičkou, která jezdila pracovat do rodin v Rakousku. O tom jsem vždy uvažovala, byla by to výborná zkušenost, takže jsem se odvážila vzít si kontakt na agenturu, která práci zprostředkovává a zavolat tam. První rozhovor byl z mé strany velmi rozpačitý, ale vzaly mě a já se připravovala na odjezd do Tyrol. Pár dní před odjezdem mě opět popadla ta panická hrůza, bože kam to zas lezeš. Třes se vrátil, ale už nebyla cesta zpět.
Na svůj první den tam nikdy nezapomenu, můj pacient byl těžce nemocný. Jela jsem přes noc a ve 4 ráno jsem dorazila na místo. Zjištění, že tyrolský dialekt, není němčina, kterou jsem se na škole učila, vám na dobrém pocitu nepřidá. Ale rozhodla jsem se bojovat a vydržet, i když všechny myšlenky směřovaly k útěku. Vytrvala jsem a nakonec jsem byla moc spokojená. Z domnění, že už jsem to vše zvládla a bude to fajn mě vyvedla jedna skutečnost a to, že jsem přehlížela svou únavu, časté angíny, chřipky. Jediné za čím jsem se honila byl obdiv a finanční jistota a to, že už se delší dobu necítím dobře byla až vedlejší kolej. Navštívila jsem lékaře a po všech odběrech mi zjistili, že mám zánět v těle a anemii. Dostala jsem potřebnou dávku železa, zánět se vyléčil kupou antibiotik a další rok jsem zvládla, každý je občas nemocný, takže mě to opět nijak neznepokojovalo. Jen to, že mi padají vlasy, třepí se mi nehty a dělají se mi vyrážky na kůži, jsem řešila koupí různých doplňkových preparátů. Na chvíli to možná pomohlo, ale vždy se to vracelo a ve vlasech už byly viditelné známky nedostatku. Přemýšlela jsem o paruce, na kůži jsem si kupovala stále dražší krémy a makeup, aby se dalo co nejvíce zamaskovat. Vůbec mi nedocházelo, že mi tělo ukazuje, že je něco špatně a já si mám odpočinou a hledat, kde je problém.
Za další rok už má únava byla neskutečná. Bylo mi 25 a já jsem do schodů musela odpočívat, občas jsem i omdlela, po těle se mi vytvořil exém, který po kortikoidních mastích zmizel. Ale po nějakém čase se znovu objevil s větší razancí a to co před tím pomáhalo, už teď nezabíralo. Šla jsem na celkové vyšetření a zjistili mi, že mám těžký zánět střeva, diagnóza: ulcerozní kolitida.
To byl asi první zlomový moment, kdy jsem si uvědomila, že je něco špatně a musím svůj život od základu změnit. Nedokázala jsem si představit, že by mi měli vzít střevo, slovo vývod ve mně vyvolávalo hrůzu. Už tak jsem měla exém v obličeji a na rukách, takže jsem se snažila spíše izolovat, lidé na mě pohlíželi jak kdybych byla zrůda a nejhorší bylo, že jsem se tak vážně cítila. Bála jsem se cokoliv sníst, jelikož některé jídla to ještě zhoršovaly. Do toho jsem musela pracovat, jelikož jsem i v Rakousku byla OSVČ , neměla jsem peníze na zbyt, s přítelem jsme se rozešli a můj psychický stav byl na pokraji zhroucení. V tomhle stavu jsem uzavřela 2 životní pojistky, i když i to byl docela problém. Ve stavu, kdy jste jenom krok před vyslovením slova rakovina, se vám zhroutí všechny sny o růžové budoucnosti a o tom, že jednou budete mít partnera, děti a dům s muškáty.
Žila jsem se skepsí a sebelítosti, ale pak jsem si řekla dost, začnu bojovat, já najdu něco, co mi pomůže. Prohledala jsem web stránky, ptala se známých až jsem došla ke slečně, která měla cronovu chorobu a vyléčila se z toho. Byl to konečně alespoň střípek naděje, že je něco, co mi může pomoci. Byla to chlorela a ječmen od společnosti Green Ways. Nemůžu říct, že jsem se s nadšením pustila do konzumace, jelikož jsem se bála, že se to ještě zhorší a vůbec mi to nepomůže a já tak naletím dalšímu reklamnímu tahu. Což jsem si v rámci své zdravotní a finanční situaci vůbec nemohla dovolit. Ale jednou jsem se rozhodla a šla jsem do toho. Prvotní reakce byly hrozné, detoxikaci jsem pocítila opravdu razantně, exém se zhoršil, začala jsem vyčesávat ještě větší chomáče vlasů. Měla jsem chuť vše vyhodit, ale kamarádka mě neustále uklidňovala, říkala, ať vydržím, že to taky zažívala, takže jsem si prošla očistcem a za pár měsíců se konečně začaly dostavovat výsledky. Exém pomalu ustupoval a já jsem pocítila poprvé pocit, že je to něco, co mi vážně pomáhá, měla jsem najednou energii. Po roce užívání už nemám na těle exém, narostly mi nové vlasy a střevo vykazuje zlepšení. Vím, že u této diagnozy může dojít k opětovnému zhoršení. Ale už jsem změnila způsob myšlení a tady se dostávám k tomu, proč jsem pojmenovala tento článek Poděkování Alici a Davidovi, za to, že mi změnili život.
Když jsem procházela detoxikační fází moje kamarádka mi poslala odkaz na www.zenyzenam.cz , kde byla jantra přání a spousta zajímavých blogů, začala jsem postupně pročítat články žen, které se snaží pomoci druhým naleznout sebelásku, lásku k druhým a objevit harmonii nejdříve v sobě, až potom jí rozdávat. Přišlo mi to ohromně inspirující, zapojila jsem se do programu na zvýšení sebevědomí. Věci kolem mě se brzy změnily a já si uvědomila, že jsem se změnila hlavně já. Už nejsem člověk, který má na vše odpověď, který se bojí, co si o něm někdo bude myslet. Mluvím daleko více o svém soukromí, což dříve bylo tabu, nechtěla jsem aby někdo znal moje slabosti, nedostatky a bezradnost. Teď vlastně ani trošku nechápu, proč by člověk měl působit, že ho nic nezastraší a že nemá z ničeho obavy. Všichni máme z něčeho strach a nejlepší je to neskrývat, jinak to začne hlodat ve vás a vypěstujete si v sobě žaludeční vředy, vysoký tlak či rakovinu.
Shlídla jsem i pár videí u neurorestatu a pochopila jsem, že jsem byla ten typický člověk s nahraným negativním programem a na základě toho jsem se ani nemohla posunout dál. To co tady vytvořila Alice s Davidem a se spoustou dalších, je neuvěřitelné, mám pocit, že konečně někdo řekl pravdu nahlas. Člověk si musí uvědomit, že je tady a teď a být i šťastný v tento moment. Věřím, že každý je v něčem dobrý a má v sobě milionové imperium. Každý je unikát, a pokud se přestane bát a vyjde se svou kůží na trh, určitě se mu to vyplatí.
Já jsem se v této otevřené zpovědi, vypsala ze všeho, co mě kdy tížilo a trápilo a cítím se tak o 50kg lehčí. Tak pokud můžu radit, udělejte to taky, všechny soužení, které máte, hoďte na papír, uvidíte jak se vám uleví.
Děkuji Aji a Davide za to, že jste mi pomohli najít samu sebe a věřím, že pomůžete i spoustě dalším. Třeba to rozpoutá ještě větší vlnu dobra a emocí a změní to trápení, které masu lidí souží.
S obdivem a úctou.
Iveta
Společně se tak můžeme dělit o rozmanitou ženskou moudrost a každá z nás se může stát ženou, kterou chce ve svém životě vidět.
- Blogerky Ženy ženám se loučí - 28 června, 2018
- Jak využít nesnáze v partnerství a udělat z nich výhodu, 2. část - 3 května, 2018
- Jak využít nesnáze v partnerství a udělat z nich výhodu, 1. část - 2 května, 2018
Plním sny sobě a všem maminkám
Někdy pozoruji ostatní lidi a přemýšlím o jejich životě. Přemýšlím, proč stojí…
