Pandořina skříňka

2 RFNDXzIwMzggKDE2MSkuanBn

Známý starověký mýtus s odlišným koncem příběhu, který vlastně propůjčuje zcela jiný význam jeho poselství.

Mnozí z nás používají název tohoto mýtu, Pandořinu skříňku, při „otvíráním“ něčeho zakázaného, něčeho, co by mohlo vést k nevratným, „katastrofickým“ událostem.

Negativní obraz příběhu je tak přesvědčivý, že zastiňuje skutečný, nadějný konec mýtu.

V lepším případě je Pandořina skříňka použita jako metafora pro nebezpečí. V horším případě je použita jako příležitost obvinit ženu za všechno zlo na světě.

 

V raném vyprávění příběhu bylo tím, co neslo dary, které Pandora dostala od bohů, samotné Pandořino tělo. V novějších verzích příběhu byly dary uloženy do samostatné nádoby, do skříňky nebo truhly.

Detaily prvotního příběhu za staletí vybledly. Dávno jsme přestali vnímat tělo jako nádobu s božskými dary. Tělo se stalo objektem. Cizí nádobou naplněnou nebezpečnými věcmi (impulzy, touhou, emocemi, intuicí…), které je třeba střežit umírněné a skryté. Pandořina skříňka se stala příběhem odrazujícím zvědavost. Příběhem vybízejícím k poslušnosti, varujícím ženy „nedívat se, co je uvnitř“ a nezpůsobit tím neštěstí celému lidstvu.

Objektivní se ve společnosti stalo nadřazené subjektivnímu. I v léčbě poruch příjmu potravy jsou často vnější skutečnosti považovány za důležitější než vlastní příběhy a vnímání svého těla, sebe samých. Na tělo se pohlíží spíše jako na problém, než jako na příležitost vyslyšet volání, zvědavě pohlédnout, co se skrývá uvnitř a přinést na světlo skutečné problémy, se kterými se jako jednotlivci a jako společnost potýkáme.

Proto je nutné oprášit dávný mýtus. Oprášit příběh o naději.

Kdysi dávno, vysoko na Olympu, bohové a bohyně se shromáždili a vytvořili novou bytost na Zemi: První ženu.

„Žena! Žena? Žena!“ Prohlásili vzrušeně. “Pojďme ji pojmenovat Pandora – darovaná i darující.“

Athéna, bohyně moudrosti, vdechla Pandoře život. Dala jí duši, která obsahovala veškerou moudrost věků.

Afrodita, bohyně lásky a krásy, vykročila vpřed a řekla: „Dávám jí dar podmanivé krásy, smyslné touhy a sexuality, která umožní otevřít srdce v její přítomnosti.“

Apollón řekl: „Dávám jí hudbu. Bude schopna dávat i přijímat radost přes písně a tance, stejně tak jako oslavovat život samotný.“ Hermés, posel bohů, řekl: „Dávám jí schopnost komunikovat. Poslouchat bez soudů, vážit slova a mluvit svou pravdu jasně, laskavě a upřímně.“

Bohové však Pandoru neobdarovali jen těmito dary. Dali jí i takové, kterých se pro jejich zhoubnost rádi zbavili.

Pak Héfaistos, kovář bohů, začal pro Pandoru s pomocí vody a země vyrábět tělo. Vytvořil trojrozměrný obal, který byl dost silný, aby sloužil jako nádoba pro její vědomí. Řekl: „Dávám jí tři rozměry: výšku, šířku a hloubku.“

Z kovářovy práce vzniklo oslnivě krásné tělo s nádhernými křivkami a měkkými, zaoblenými tvary, které nikdo předtím nikdy neviděl. Když Héfaistos dokončil Pandořino tělo, Héra, bohyně manželství a zrození, jí dala dar, který umístila do samého jádra Pandořina bytí: zvědavost.

Bohové a bohyně pak společně Pandoře přidali čtvrtý rozměr: čas. Schopnost zrodit minulost, současnost a budoucnost.

Mnohem později, v převyprávěných mýtech, Héfaistos vytvořil pro Pandoru nádobu nebo skříňku (truhlu). V původní verzi však samotnou nádobou bylo její tělo…

Vypráví se, že Pandora byla varována před ničivými důsledky, které by nastaly, kdyby otevřela skříňku nebo se „podívala dovnitř“. Na nějakou dobu uposlechla varování, ale dar zvědavosti od Héry byl příliš silný, a tak bylo jen otázkou času, než skříňku otevře a podívá se hluboko dovnitř.

V tom okamžiku prudce vylétlo povědomí o oddělení, a s ním spojené pocity úzkosti a izolace. Objevil se zákon příčiny a následku, a s ním spojené pocity zrady, lítosti a zklamání. Kulturní diktát toho, co je dobré a co špatné, vylezl ven, doprovázen pocity studu a viny. Pandoru přemohla realita stáří, nemoci a smrti, a s ní i pocity strachu a nenávisti těla. Spolu s tím, jak vstoupilo povědomí o týrání, zanedbávání a násilí do jejího vědomí, smutek, žal a pocity bezcennosti si našly cestu ven.

Pandora byla otřesena každou další emocí, která vstupovala do jejího vědomí: žárlivost, chtíč, teror, frustrace, beznaděj, vztek, osamělost, zmatek a záblesky šílenství. To bylo to, před čím ji bozi varovali.

Zoufale sáhla po víku, s jistotou, že udělala strašlivou chybu. Viděla, jak vše, co bylo vypuštěno, víří skrze ni i kolem ní do světa. Co jen to udělala?

Když se však chystala zavřít skříňku a navždy ji utěsnit, zaslechla slabý, úchvatný zvuk, který rezonoval hluboko uvnitř. Jemný a šetrný, vycházející z místa, které bylo pohřbeno pod tou vší zlostí a bolestí, pod vším tím strachem a smutkem, pod pojmy dobra a zla, správného a nesprávného, pravdou a lží.

Pandora se zastavila, krátkou chvíli naslouchala a pak pohlédla dovnitř.

Byla tam naděje. Naděje mluvící hlasem tak jemným a slabým, že vyžadovala použití všech jejích darů k tomu, aby ji zaslechla. Jemně a něžně naděje k Pandoře promlouvala o tom, že vydá-li všechno domnělé „zlo“ z temných hlubin svého bytí tím, že je ze svého nevědomí přenese do svého vědomí, může se na světle setkat s láskou, soucitem, přijetím a odpuštěním.

A to je okamžik, kdy dojde k uzdravení.

 Martina Benešová

www.pisenzeny.cz

Inspirováno: Anita Johnstonová
Zdroj obrázku: fotopedia.com
Blog Ženy ženám je prostorem pro inspirativní články našich lektorek a dává prostor také dalším autorkám ke sdílení svých zkušeností. Společně se tak můžeme dělit o rozmanitou ženskou moudrost a každá z nás se může stát ženou, kterou chce ve svém životě vidět.
Komentáře
  1. all the technical KINGDOM777 solutions and staff we need for 에볼루션 카지노 operators who provide world

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.