Mám přirozené tendence vymýšlet nová spojení, ať už v životě, v partnerství anebo v byznyse, a velmi výjimečný a jedinečný formát měla i tahle akce: sedm lektorek se celých pět dní věnovalo skupině 26 účastnic. Výjimečně nabitý byl i program. Začínaly jsme snídaní a ranními tanečky, ženy následně absolvovaly dva vzdělávací/prožitkové bloky každý den a k tomu tři večerní rituály...
Vzpomínám si, jak jsem seděla u své gynekoložky s diagnózou neprůchodné vejcovody a oddaně čekala, až mi oznámí, co se s tím dá dělat. Jen stěží jsem zadržovala slzy, které se mi koulely po tvářích. „V takovém případě se dají dělat dvě věci“, řekla mi,„buď operace, nebo umělé oplodnění“. Operace se ale už prý moc nedělají a přistupuje se rovnou k IVF.
Během jednoho rozhovoru jsem si všimla, jak obtížné je pro rodiče pochopit, co jejich děti prožívají při anorexii nebo bulimii. To, že jim jejich dcera téměř umírá v dnešní době „dobrovolně“ na hlad, se opravdu příčí logickému pochopení.Jako první je třeba si uvědomit, že se Vaše dítě dostalo do velkého průšvihu, ze kterého cesta zpět neexistuje. Lze pouze dopředu, projít tím, a pokud to zvládnete, věřte, že to promění ve Vaší rodině úplně všechny.
Rozhodla jsem se napsat pár řádků pro ženy, které své dítě ztratily ještě dříve, než ho přivedly na svět a jejich dítka se mohla nadýchnout vzduchu a dát svým křikem najevo, že se hlásí do života v plné síle. Milé ženy uvědomte si, že jste byly obdařené zázrakem, který je zázrak i přestože jste se nikdy se svým dítkem nesetkaly a nedržely ho v náručí.
Podzim – čas sklizně, čištění a úklidu. Každý den jsme překvapeni proměnlivostí počasí, slunce střídá déšť, zamračená obloha se v jediné minutě promění v jasně zářivou duhu a co teprve nádherné barvy listí, které jsou mnohdy dech beroucí. :) Tato rozmanitost a proměnlivost se týká i našeho těla.
Takové „klap“ jsem prožila. Jako řez života, kdy se zastavíte a máte šanci se po dlouhé době konečně rozhlédnout. Zkuste se představit, že sedíte v křesle a pozorujete to, čemu říkáte svůj život. Co vidíte? Co cítíte? Co se na vás řítí? Je to, to, co chcete? Jak se cítíte?
Znám spousty lidí, které baví fotit (když jsme u toho fotografování). Jsou nadšenci. Ale oni se touto vášní neživí... Možná znáte i někoho z vašeho okolí. A víte, že se dá focením skvěle vydělávat i za cenu té nejvyšší konkurence a "náročných" zákazníků?
Právě voda se nejvíce váže k našim emocím a to, jak necháváme věci odplouvat, se zrcadlí právě v tomto živlu. Tak, jako řeka plyne, tak, jako vodopád bez ustání vypouští svou tekutinu do koryta, úplně stejně funguje naše úžasné tělo.
Všechno to začalo, když jsem potkala svého nynějšího muže, Honzu. Několik týdnů potom, co jsme spolu začali chodit, se mi začaly zdát sny o tom, že jsem těhotná, že mám dítě, nebo že jsem zrovna porodila. I když mě do té doby nikdy nenapadlo spojení já a dítě, probouzela jsem se s nádherným pocitem naplnění.
Dneska jsem shlédla třetí video z Cesty pravého muže a v mém těle se rozlil takový hřejivý pocit krásy. Z toho, jak krásné muže mám kolem sebe . Radost a vděčnost z toho, že jsou tady a já je mohu (a umím) požádat o radu, o pomoc, nebo si s nima užít pořádnej kopec srandy (to oni umí moc dobře :)).
Jako ženy milujeme dávat. Dávání a hlavně starost a péče o druhé nám přináší hluboké potěšení. Údajně naše ženské tělo produkuje velmi zdravé hormony, když dáváme. Dávání je základem ženskosti, ženské energie. Ale co se děje, když jen dáváme, dáváme, dáváme, dáváme, dáváme, dáváme, dáváme?
Zabývám se poruchami příjmu potravy, přesněji poruchami příjmu vnitřní výživy. Není to jen o jídle, ale také o sexu, o vztazích, o práci. Setkávám se s jedním fenoménem. Dívky, které se přehnaně začnou zabývat svým zdravím. Objeví nadšeně makrobiotiku. A najednou tu máme dívku, která váží 35 kg a to jí - čistě makrobioticky. Jak je to možné? Jak může být na pokraji smrti, když jí?
Poslední dobou se kolem mne rozvádí a rozchází spoustu manželských párů. Dvojice, které už si nemají co říci. Lidé, kteří už spolu nechtějí žít v jednom prostoru. Dvě osoby, které už nejsou spolu v harmonii.
A tak jsem blaženě nevědomá a cítím odpovědi na všechny své otázky. Vše má tak hluboký smysl, jak hluboko mu ho dokážu sama dát. Vše je natolik správné, nakolik správně se v tom cítím já sama. Když potřebuji plakat, tak pláču a vím, že můžu a právě teď potřebuju. Když se toužím smát, směju se, dokud mé tělo dovolí.
Představte si situaci, kdy muž slíbí svému kamarádovi, že spolu konečně pojedou na ryby a vychází to na tento víkend. Žena to sice ví, ale zapomene a na stejný víkend vymyslím společný program, na kterém jí velmi záleží. Začne muže přemlouvat, přivine se k němu, použije všechny své zbraně.
Alice Kirš
Ženy ženám
Lucie Kolaříková
