Laskavé rozloučení s miminkem

Sepsala jsem svou zkušenost, abych mohla podpořit i jiné maminky, které prošly nebo procházejí podobnou událostí a mohly si z toho vzít sílu, uklidnění a snad i vnitřní mír. Je to mapa jedné cesty, která snad může inspirovat a pomoci…

V prosinci 2014 jsme s šokem i nadšením naráz zjistili, že čekáme miminko. Stihli jsme se kvůli tomu překotně vzít a k doktorovi jsem se nachystala krátce po novém roce.
Asi tři, čtyři dny před návštěvou mne přepadl nepochopitelný a dlouhý záchvat pláče, který trval téměř půl dne. Tehdy ještě spolubydlící Anička mi to odpoledne málem vyhladila brázdu do zad, jak se mne snažila uklidňovat.

V den návštěvy lékaře jsme si s mužem v euforii koupili knihu Těhotenství – spirituální průvodce a já v metru prolítávala kapitolu první trimestr, ať vím, co už jsem všechno měla vědět…

„Gratuluji, je to krásný chlapeček, má asi sedum a půl centimetru a jste v devátém týdnu.“ Nebo dvanáctém? Už si nepamatuji. Pak pan doktor řekl, že chce ještě slyšet srdíčko a začal hledat… Nenašel. Začala jsem chápat, že to nebude v pořádku, když hledal příliš dlouho a urputně. Zároveň řekl, ať nedělám žádné závěry, vzal mi krev a ať přijdeme v pondělí – ještě jednou se na to podíváme.

 

Cestou od doktora Pája zamáčkl slzu a já se dívala zmateně.

Řekla jsem si, že nebudu dělat závěry, ale budu k děťátku vnímavá. Věděla jsem, že potřebuju jeho blízkost a prostředí, kde se uvolníme… tak jsme ještě ten den šli do bazénu. Když jsme byli ve vířivce, začala jsem pociťovat, „že tam miminko není“. Přitulila jsem se k Pájovi a řekla mu to do ucha. Pomalu a tiše, ale řekla.

Rozloučení s miminkemLámala jsem si hlavu s tím, jak žít tu dobu nejasnosti. Nechtěla jsem miminko držet za každou cenu, ani jej odradit případným „tak si jdi“ – nejsi tady, tak to nebudu řešit.

V noci jsem se probudila, a bylo mi jasné, že tu už nejspíš není a že si potřebuji s miminkem promluvit. Probudila jsem i Páju, že bychom měli udělat k miminku řeč. Byla to obřadní řeč. Můj muž není velký řečník a myslím, že i cítil, že je to hlavně můj proces. A možná to jen pro něj bylo ještě těžší.

Ležela jsem na zádech s jeho rukou na bříšku a mou částečně přes jeho a částečně tak, abych se dotýkala bříška přímo, a začala spontánně mluvit k miminku. Jak jsem mluvila, došlo mi, jak důležitá jsou pohřební setkání a upřímná vnitřní promluva k zesnulému, a že vlastně děláme totéž. Slavnostně, klidně, vnitřně, beze slov.

Ale já to potřebovala nahlas, ne pro něj, ale pro mě a aby to slyšel i Pája.

„Děkuji ti, miminko, že jsi tady s námi bylo a nebo možná ještě seš. Jestli potřebuješ a máš jít nahoru, jsem vděčná, za těch pár okamžiků a dní, kdy si tady s námi bylo, a jsem ráda, že to, pro co jsi přišel, si již dostal a že jsem tě mohla tou cestou doprovodit. Prožili jsme spolu hodně krásného…

Už jednou provždy budeš moje první miminko. Žádný potrat, nebo nic, to, o kterém se nemluví, nebo které se nepočítá. Moje první miminko. Akorát tě všichni uvidí jen černobílého na fotkách a mladší sourozenci po tobě nebudou dědit oblečení :-) A třeba tě ještě někdy někde, nějak potkám…“

A já? Co jsem já? Pokud jsem ještě před chvílí byla paní, a teď jsem byla skoro tři měsíce těhotná, a teď už možná nejsem? Už vím. Jsem jednou pro vždy maminka. Už jsem, i když mi to nedochází. Ale je to jediná správná věta.

 

V pondělí se potvrdilo „zamlčené těhotenství“.

Doktor se na mě hluboce zadíval a řekl: „Zvládáte to?“ A já říkám: „Ano, vždyť mi neříkáte, že už nebudu mít nikdy miminko, jen že nebudu mít teď tady tohle. To je přece mnohem lepší zpráva!“

Doktor mě chtěl poslat do nemocnice na kyretáž s tím, že musí a nechce nic riskovat. Mě ale bylo jasné, že když miminko umělo přijít, musí umět i odejít. A že to pro něj i pro mě bude příjemnější a zdravější.

Vrhla jsem tedy dlouhý pohled na doktora já a domluvila si týden času na přírodní cestu.

Laskavé rozloučení s miminkem

 

Přišlo čekání na rozloučení.

Spustil se ve mně zvláštní, spontánní proces. Hlavou mi proběhlo během jedné minuty asi tisíc sebezpytujících úvah. Dělala jsem něco špatně? Neměla jsem být těhotná? Byla jsem k němu zlá? Bezohledná? Neublížila jsem mu epilací? Pitím alkoholu v čaji při chřipce, kdy už jsem musela být těhotná a ještě to nevěděla? Tím, že nejsme s mužem každý den spolu, já v Praze a on v Ově? Moje vnitřní pochybnosti? Cokoliv jiného?

To vše během pikosekundy přebila, jako do skály vytesaná a na obřím nápisu za letadlem vlající, zpráva: TO NEPOCHOPÍŠ. TO jsou informace, které nemáš a nebudeš mít k dispozici. Na ně nedosáhneš a nemáš nárok. Ty patří jinam. Do moudrosti a domluvy mezi svatou trojicí – miminkem, tělem a těmi nahoře – nemáš nárok vidět. Můžeš jen vyseknout pokoru.

Tak jsem to tak vzala. Zabalila jsem veškeré přemýšlení a ponořila se do pokory před těmi třemi a věděla jsem, že vše je NAPROSTO V POŘÁDKU a přesně tak, jak má být. Miminko s námi bylo přesně takovou dobu, jakou mělo a chtělo. Žádný okamžik není garantovaný a žádné štěstí není jisté napořád. Ale těm třem (miminku, tělíčku a těm nahoře) do práce a dohody mluvit nemůžu, nebudu si hrát na chytrou. To už jsem měla zvnitřněné.

Zároveň mi bylo jasné, že miminko potřebuje dostat jasnou, ohraničenou identitu.

Aby to nebylo to, ten potrat, to skoro… Ne, když bylo něco moje první miminko a vím, že to byl chlapeček, musí se nějak jmenovat. VOJTÍŠEK. Bylo mi to jasné. Zcela spontánně jsem se s mužem začala bavit o Vojtíškovi. Nejdřív byl zaskočený, protože jsem mu to ani nestačila říct.

„Ty mu říkáš Vojtíšek?“ – „Ne, on to je Vojtíšek.“
To je prostě on. Je to moje první miminko, mám ho ráda a jsem na něj hrdá. Od té doby jsme se o něm bavili a bavíme vždycky už jen jako o Vojtíškovi. A malému Matějovi ho taky budu představovat jako prvního a staršího bráchu. Akorát to oblečení po něm nebude, no…

Muž odjel a ten den odpoledne jsem měla domluvené setkání s kamarádkou, která celou litanii netušila. Před schůzkou jsem se trošku lekla, že jsem lehoučce zašpinila a není hotový oltářík, který se mi začal tvořit v hlavě. Nemám na něj květiny!

Na chvíli na mne padla úzkost, ale věděla jsem, že to nějak zvládnu. Nějak. Každopádně jsem věděla, že si ještě ten den chci – ne, nechci, POTŘEBUJI koupit krásné čerstvé kytky – dárek k miminku a udělat rituál, oltářík, který mu zasvětím. Jaká byla moje radost, když měla kamarádka s sebou pugét fialových tulipánů – jen tak jí napadlo, že bych měla mít kytku. Jen tak, no jasně. Každopádně paráda, kytky byly vyřešené.

Rozloučení s miminkem

 

Před schůzkou jsem ještě přemýšlela,
JAK SI VLASTNĚ TEN PROCES PŘEDSTAVUJI?

Vypustit ho do vložky? Nabarvit vanu a nechat ho plavat v rudém moři jak Bathory? Odkapat do záchodové mísy? Všechno z toho se mi nelíbilo a měla jsem touhu ho jednou, na jediný okamžik vidět a vzít do dlaně a pak ho něžně poslat na cestu.

Vymyslela jsem to – pořídím si zvoneček, aneb menstruační kalíšek. Zašla jsem tedy do bioprodejny a vybrala si intuitivně ten nejhezčí. Aniž bych s ním měla předtím jakékoliv zkušenosti…

Večer jsem přišla domů, dala kytky do vázy, poctivě vyvařila zvoneček a zavedla ho, aby byl připravený obejmout Vojtíška. Ještě před ulehnutím jsem sestavila spontánní oltářík a poprosila o to samé na druhé straně v Ově muže.

Vyměnili jsme si fotečky – oltáříky byly takové krásné, hřejivé, něžné, jen Vojtíškovi, aby mu bylo příjemně a aby ho oslavovaly. Trochu mi to teď připomíná předsálí egyptských hrobek faraonů, kam dostávali dary, aby jim nic nechybělo, aby se jim dobře žilo a přecházelo na druhou stranu břehu.

Byla tam Vojtíškova fotečka ze screeningu, soška andělíčka, jablíčko, kytičky, svíčka a možná ještě něco. Ale tohle bylo hlavní: cítila jsem se dobře, a cítila jsem, že jsem, že jsem pro Vojtíška, a tím i pro sebe, připravila dobrou cestu.

Než jsem usnula, přála jsem si, aby jeho odchod proběhl bez problémů, v noci, když je klid a intimita a začala jsem se těšit, že ho doprovodím v další posvátné cestě. On už je rozhodnutý, a je mou vzácnou rolí ho na té cestě doprovodit.

 

Ráno jsem se probudila odpočatá, opatrně jsem vytáhla zvoneček a – NIC.

Nic neproběhlo. Takhle plynuly i následující dny. Asi po čtyřech dnech jsem se začala smát a říkám Vojtíškovi s přátelským a laskavým hlasem: „No, to je hezké, že je ti u mě hezky, ale teď už je pozdě se mě držet jako klíště Vojtíšku, to sis měl rozmyslet dřív – teď už je řada na tobě vydat se dál na cestu!“

Ještě bylo třeba dopřát jemný a klidný čas tělíčku, aby mu to také všechno došlo ve své úplnosti a pěkně se postupně připravilo na další a veledůležitou roli – uvolnění Vojtíška.

Tu noc jsem si promluvila s tělíčkem. „Děkuji ti, tělíčko moje, a obdivuji tě za veškeré nasazení, které si pro mne a pro Vojtíška podstoupilo. Jak jsi to všechno zvládlo bez vytáček a správně. Plně ti důvěřuji, že děláš rozhodnutí správná a neomylná. A dávám ti volnou ruku a důvěru i v tomto procesu, který nás čeká a budu s tebou spolupracovat a pokorně poslouchat tvoje pokyny.“

Rozloučení s miminkem

 

Několik nocí na to jsem se probudila asi v půl druhé nebo třetí.

Je to tady! Bylo to jasné. Bříško jsem měla nafouknuté, jako bych v něm měla malý balonek. Doťapala jsem do koupelny a velmi opatrně vyndala kalíšek. Byl přeplněný hřejivou rudou krví. Velmi jemně a opatrně jsem ji vylévala – nechtěla jsem minout Vojtíška. Takhle jsem pokračovala asi do půl osmé ráno, kdy jsem vyčerpáním usnula.

Bolesti jsem neměla žádné, nebo téměř nulové. Žádné komplikace, jen opakované plnění a pečlivé vylévání kalíšku. Pořád dokola hřejivá rudá krev a klid… a občas takové rosolovité kousky nebo kousky vnitřní řasy.

V pauzách, které byly, jsem si udělala dokonce dva dobré čaje, které mi dodávaly vodu a energii, a sobě i Vojtíškovi pouštěla Dášeňku a cokoliv nás napadlo, že udělá dobře. Nad ránem jsem si dokonce vzala dovnitř počítač a dala stahovat pohádku, kterou si pustím za odměnu, až to skončí.

No a co Vojtíšek? Nic úplně podobného tomu, co jsem viděla na obrazovkách a fotkách od doktora, jsem neviděla. Ale každý kousek, který ze mne odešel, jsem měla v dlani. U jednoho mám pocit, že to byl on. Mám jej vyfocený. Je to krásný zážitek.

Když jsem se dopoledne dospala, volala jsem trochu zmateně muži, že nevím, co dělat, že chápu, že on přijet nemůže a já nevím, jestli můžu cestovat a tak. Po chvilce zmatení, na kterou jsem snad měla nárok, jsme se dohodli, že skočím na nejdřívější vlak.

Kvapně jsem sbalila pár švestek a za hodinu se už dívala na ubíhající cestu a cítila úlevu, že budu u muže v péči a náručí… Přesun za tu podporu stál. I když jsem jenom ležela a muž se synem byli přes den na závodech.

Při pondělní návštěvě doktora jsem dostala pogratulováno, že jsem kompletně čistá, bez sebemenších stop nebo pozůstatků, které by se musely nějak dočišťovat. Hlásila jsem bezproblémový a bezbolestný průběh a jen jsem se ptala, jak to, že jsem ho neviděla. Dostala jsem vysvětlení, že jakmile se začne připravovat na opačnou cestu, postupně ztrácí tvar.

Tak to asi byl on. A ten pocit je pořád krásný a posvátný.

 

Zbývalo jen co s novým časem? Tolik věcí jsme udělali jinak – pro Vojtíška, ale co teď? Pomohlo mi jedno kreativní cvičení ve škole. Měli jsme upravit aktuální portrétovou fotku sebe a dozdobit ji. Ale všechny moje aktuální fotky byly takové dojaté, nebo aspoň laskavě unavené. Jak štěněcí maminka.

Vzala jsem fotku ze svatebního oběda, kde jsme s Pájou, vystřihla a dokreslila nové okolí. Tehdy jsme tam seděli s velmi jasným očekáváním. Nakreslila jsem kolem nás a nad naše hlavy symboly toho, čemu bychom se měli věnovat, než nastane nový čas. A novým časem jsem myslela úplně cokoliv.

A nastal. Nastalo mnoho věcí, krásných i krkolomných a dnes, dnes to píšu z Ostravy s Matějem – Vojtíškovým mladším bráškou v břiše.

Stále s tisíci otázkami, ale i láskou na rtech :*

 

Irena Sofie K. Svobodová

Ženy ženám

Blog Ženy ženám je prostorem pro inspirativní články našich lektorek a dává prostor také dalším autorkám ke sdílení svých zkušeností.
Společně se tak můžeme dělit o rozmanitou ženskou moudrost a každá z nás se může stát ženou, kterou chce ve svém životě vidět.
Blog Ženy ženám je prostorem pro inspirativní články našich lektorek a dává prostor také dalším autorkám ke sdílení svých zkušeností. Společně se tak můžeme dělit o rozmanitou ženskou moudrost a každá z nás se může stát ženou, kterou chce ve svém životě vidět.
Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.