Když padá hvězda, něco si přej

V panelákovém dětském pokoji sedí u stolu osamělá blonďatá holčička. Modré oči upírá soustředěně na papír před sebou… maluje. V té samotě není ani chvilku sama, protože pastelka v její ruce čaruje příběh. Loďka na mořské hladině ožívá, panáčci v moři se pohybují. Je to jen malovaný dětský výtvor, i když – ne tak docela…

Děvčátko se usměje. Cítí celým svým tělem, jak žluté slunce v rožku obrázku hřeje a hladí, paprsky se dají protáhnout kamkoliv, stačí si jen představit. A ona to ví. Cítí, že ten malovaný svět se dotýká i jejího skutečného života a slunce z obrázku kouzlí veselou náladu i jí, která tu sedí.

Není rozdíl mezi TAM (ve fantazii) a mezi TADY (v realitě), oba světy jsou společné a propojené – všechno dává dokonalý smysl…

„Maminko, až vyrostu, budu malířkou.“ utíká se pochlubit obrázkem – plná radosti, kterou jí malování dokázalo dát.

Maminka ji shovívavě pohladí „Ale prosím tě, tím se neuživíš. To je prostě jen zábava a ne zaměstnání pro slušný lidi. Na to, abys mohla být malířkou, musíš mít talent.“

* * *

Na koberci leží mladá dívka, skloněná k poznámkovému bloku, blond vlasy jí v pramíncích padají do očí. Propiska s obrovským nadšením tančí po papíře nedokonalé piruety. Proniká do tajů volně plynoucí inspirace, odkrývá sama sobě svou vnitřní fantazii. Slova se jako tajuplné klikyháky vinou různými směry a získávají svůj význam, tvar, chuť i vůni….Vzniká příběh a lehce se uvolňuje do éteru. Dívka zvedne pohled a s propiskou opřenou o rty se usměje. Cítí se příjemně a svobodně, když vyplavuje ven své emoce, zhmotňuje svá přání. Všechno má smysl a perfektně zapadá. Slova se sama seskupují do vět a dokonalost vlastně neexistuje, protože důležitý je jen ten úžasný momentální pocit.

„Tati, až budu velká, chtěla bych být spisovatelka.“

„Opravdu? Ale to se budeš muset nejdřív pořádně učit. S pětkou z diktátu to daleko nedotáhneš.“

* * *

Paměť je zkrátka ne-milosrdná sbírka všech rozhodnutí.

Jak málo stačí, aby si kdokoliv z nás nechal vymluvit své sny. Spousta z nich zmizí nenávratně pod nánosem času v zapomnění. Budíme se do nového dne a za sebou necháváme stále delší stopu minulosti. Je tak lehké nevěřit. Skrýt svou touhu sami před sebou ze strachu, že nejsme dost dobří ji naplnit – cokoliv uskutečnit podle svého přání. Nevykročit. Plácat se několik zbytečných let v dohadech o tom, co bychom měli nebo že bychom mohli … až tohle a támhleto.

Přemítáním o životě a o tom, jak to mají druzí a jak my to asi stejně nemůžeme mít. V čemkoliv. Vždycky jsme na tom jaksi hůř a jaksi v nevýhodě. Konkurence plíživě dotírá na náš strach a naši hodnotu. Bolestná zkušenost kritiky. Mysl vysoustruží dokonalé překážky, abychom se náhodou neodvážili riskovat svoji komfortní zónu.

Jak řekl Jan Werich: Kdo chce hledá způsoby, kdo nechce hledá důvody.

A tak si – povzbuzena silou tohoto slavného argumentu – zastrčím pramen blond vlasů za ucho a po promalovaném odpoledni lehnu do postele s notebookem na kolenou… začnu psát. Už zítra může přijít okamžik, kdy svým dětem povím příběh o tom, že jakýkoliv svůj sen mohou změnit ve skutečnost…

Monika Fišerová

www.monikafiserova.cz
www.facebook.com/MonaCreative

• About
• Latest Posts

Ženy ženám

Blog Ženy ženám je prostorem pro inspirativní články našich lektorek a dává prostor také dalším autorkám ke sdílení svých zkušeností.
Společně se tak můžeme dělit o rozmanitou ženskou moudrost a každá z nás se může stát ženou, kterou chce ve svém životě vidět.

Latest posts by Ženy ženám (see all)

• Blogerky Ženy ženám se loučí - 28 června, 2018
• Jak využít nesnáze v partnerství a udělat z nich výhodu, 2. část - 3 května, 2018
• Jak využít nesnáze v partnerství a udělat z nich výhodu, 1. část - 2 května, 2018