S tím, jak se blížil Den matek, začaly mi děti domů nosit všelijaké ty dárečky a obrázky se srdíčky a kytičkami, vyjadřujícími lásku. Jsou to vždycky ty nejmilejší obrázky, i když neuměle vyrobené, přesto jsou mi nejvzácnější. A hodlám si je uchovávat navždycky. Je mi jasné, že to děti vyrábějí hromadně a je to invence učitelek, ale stejně potěší :-).
A mezi tím vším srdíčkovým přistála v žákovské knížce desetiletého syna jednička za „dotazník o mamince“. Zvědavě jsem hned pátrala, co že se to paní učitelka dotazovala. Děti měly doplnit, jakou má jejich maminka ráda barvu, jaké jídlo, co ráda dělá a co by ráda dělala, kdyby měla víc času.
Jídlo a barvu syn trefil :-).
Nedokázal ale napsat nic k tomu, co bych ráda dělala, kdybych mohla.
Byla jsem tak překvapená a musím přiznat i trochu zklamaná.
Myslela jsem si, že jsem ve vztahu k dětem hodně autentická a otevřená ve sdílení toho, z čeho se raduji a po čem toužím. Vím, že to je jen školní práce a on jí zdaleka tak neprožíval. Prostě jí chtěl mít brzy hotovou. Po správných odpovědích příliš nepátral a díval se na věc svou optikou. Ale stejně…
Vedlo mě to k zamyšlení, co vlastně o mě moje děti ví?
A tak jsme si povídali.
O tom, jak mám radost z nich, mých dětí. Jak nejraději chodím do lesa a do přírody, miluji potoky, řeky a moře. Jak ráda jezdím rychle na lyžích, plavu v rybníce, hraji tenis, běhám v polích a chodím ven se psem. Jak bych chtěla víc malovat a tvořit a chodit po horách, kdybych měla víc času. A kdybych mohla, chtěla bych hodně cestovat.
Vlastně všechno už věděl, jen si to „neuvědomil“.
A později mi došlo, že to bude určitě obecný jev.
Vnímáme a sledujeme ho v tom běžném denním provozu. A svůj dojem, který si o něm utvoříme, a který je často hodně povrchní či zavádějící, považujeme za jeho skutečnou podstatu.
Ale kolik toho vlastně JÁ vím o své mamce?
A jak si pamatuje ona na tu svou (mou babičku), která již není s námi a nemůžeme se jí zeptat?
Shodou okolností, čili díky synchronicitě :-), právě zpracovávám i genealogickou reflexi o ženách v našem rodě. Potřebovala jsem pomoct se vzpomínáním a vyptávala jsem se mamky, co si pamatuje o své mamince, babičce, prababičce. A bylo toho moc málo. Zatraceně málo.
O mé praprababičce víme jen to, jak se jmenovala, kde a kdy žila. Nic víc.
A o prababičce jsem se dozvěděla, že byla hodná a trpělivá.
Jak v naší paměti zůstávají předci maximálně 2 – 3 generace zpět a pak upadají navždy v zapomnění. A také jak je ta paměť zkreslující a plochá. Nevíme nic, o jejich lidských osudech, vášních, láskách, touhách, dilematech, slabostech.
A přitom je to právě odkaz téhle ženské linie, který v sobě neseme a díky kterému zde můžeme žít. Bez jejich daru života, by tu nebyl nikdo z nás. Na jejich odkaz jsme napojeni, neseme ho v sobě, v genech, v nevědomých procesech, v tom, jak vypadáme.
Máme v sobě něco z jejich požehnání a možná i prokletí, které nás může svazovat. Neseme si jejich energii, kterou nám pomyslně předaly a naším úkolem je předat ji zase dál.
A tak jsem pro letošní Den matek připravila příjemný program.
Chtěla bych ho strávit se svou mamkou a dětmi a budeme si povídat.
Budeme lovit ze vzpomínek a oživovat paměť.
A budeme mluvit o sobě.
O tom, co nám dělá radost, co bychom si přáli, po čem toužíme, co nás sytí a naplňuje. Jaké máme rádi květiny, jídla a zvířata. Jaké krajiny bychom chtěli navštívit, co bychom se chtěli v životě naučit.
A budeme vzpomínat na naše předchůdkyně, ženy v rodě.
A děkovat jim.
Za jejich odkaz a za to, že nám daly život.
Katka Herrmannová
Průvodkyně na cestě osobního rozvoje
autorka e-booku Štěstí všedního dne – 10 kroků jak přidat do svého života více radosti a štěstí
all the technical KINGDOM777 solutions and staff we need for 에볼루션 카지노 operators who provide world