Hledání lásky – část druhá

Říká se, že láska přichází po špičkách a při odchodu bouchá dveřmi. Tenkrát jsem si toho o spřízněných duších, dvojpaprscích a minulých životech nastudovala dost na to, abych nečekala zrovna hladkou cestu, ale pořád jsem věřila, že to zvládnu. Zdálo se mi, že jsem na lásku konečně připravená a prosila bohy, aby mi přivedli toho pravého. Asi půl roku nebo rok před těmi událostmi jsem si sepsala, jaký by měl být.

Ten seznam jsem našla znovu až o pár měsíců později, ale vyrazilo mi dech, jak přesně seděl. Ano, tenkrát, když jsem se konečně srovnala sama se sebou, a vzdala hledání a přestala řešit, že nechci být sama, se objevil. Hned jsem to nevěděla, jen jsme si psali a hráli spolu online jednu hru. Ani ve snu mě nenapadlo, že bych měla jakoukoli šanci. Z druhé strany Moravy a zadaný. Čert to vem.
Však budeme přátelé, co víc bych měla chtít? Už přece nejsem naivní dítě.

A tak to bylo, psali jsme si. Nejdřív jsme byli oba ostražití a naše konverzace mi připomínaly tanec. Jeden krok tam, jeden zpět, hlavně nezakolísat, udržet si tvář. Postupně jsme se sbližovali. Rozuměli jsme si, co na to říct?

V mnoha ohledech jsme měli úplně stejný pohled na svět, stejný humor, stejné arogantní vystupování, ačkoli nebylo myšleno nijak vážně. Jednou se mi svěřil s tajemstvím, které by mu někteří lidé nemuseli věřit. Ale já byla přece doma v krajině nadpřirozena. Stala jsem se v průběhu let natolik tolerantní, že mě jen málo věcí mohlo donutit člověka odsoudit. Ne, neměla jsem proč zrazovat jeho důvěru. Byla jsem ráda, že se mi svěřil a svěřila se na oplátku. A pak jednou napsal, že má pocit, jako bychom se znali odjakživa a byli nějak spojení. Cítila jsem to také, ale bála se tomu věřit. Bála jsem se, že se mýlím a on to tak necítí. Ale cítil. Ulevilo se mi.

V kalendáři bylo datum 4. 2. 2013, když jsme se poprvé setkali. Byli jsme domluvení, že přijedu k němu a přespím u něj. Jistě, že jsem měla určité obavy a pochybnosti. Chvílemi jsem si říkala, že jsem se asi zbláznila, jet sama za cizím mužem a strávit u něj noc. Přesto jsem se moc nebála. Ta důvěra, jejíž zdroj se nacházel někde v krajinách neviděného, mě držela nad vodou. Intuice mě nezklamala.

Víkend proběhl v pořádku a ON byl možná ještě větší gentleman, než se mi líbilo. Příště už ne a já poprvé zažila, jak může být láska krásná. Líbání nebylo divné, naopak, všechno bylo až směšně přirozené. Šla mi z toho hlava kolem a také jsem se bála.

Bála jsem se, že mu propadnu a ztratím svou hrdost.

Bála jsem se, že všechna ta těžce vybudovaná sebedůvěra vezme za své, až mě bude chtít opustit. A pořád měl přítelkyni. Tenkrát jsem ho chtěla prostě svést a opustit. Nevěřila jsem tomu, že bychom měli nějakou budoucnost, že by o mě vůbec stál. V těchto chvílích se v románech z červené knihovny hrdinka vzpamatuje, překoná strach a odevzdá se zcela svému rytíři. Když má strach rytíř, nakonec si uvědomí, jak ji miluje a nechce svou drahou ztratit a zcela se změní ze zahořklého chlapa v citlivého milence. Naneštěstí nejsem hrdinkou románu. Realita byla naprosto jiná.

Jak vyjádřit svou lásku?

Bála jsem se dál. Děsilo mě, jak silné to celé je. Nesvěřovala jsem se mu se svými pocity, obavami, nevěděla jsem ani jak a chtěla jsem si uchovat svou sílu, svou hrdost, nemluvit o slabinách. Hlavně jsem odmítala naivitu. Bylo naivní čekat, že bude se mnou, ne? Snažila jsem se ho držet dál od své duše, svého srdce.

Čím blíž byl, tím víc se mi chtělo utéct a když jsem utekla, chtěla jsem zpátky k němu.

Ženská nelogičnost v tomto zapracovala naprosto skvěle. Nakonec jsem mu řekla, že na tolik blízkosti nejsem zvyklá. Postupně se začala odtahovat a příště už mi nedal ani pusu. Ale já to chtěla, chtěla jsem mu být zase na blízku, jen jsem nevěděla, jak to vyjádřit. Začalo období vyčítání, citových kolapsů a tak dále. On se nikdy nehádal a já zuřila nad jeho klidem. Se svou přítelkyní se mezitím rozešel a to sám od sebe. Dělala mu peklo žárlivými scénami ještě předtím, než mě poznal.

Ale já nebyla spokojená. Čím dál víc jsem prahla po lásce, kterou se mi zdálo, že mi nedává. Pro mě to znamenalo fyzické věci, doteky, jen jsem to ještě nevěděla. Cítila jsem jen nespokojenost. Co jsme měli, se postupně nějak vytratilo, nebo to spíš bylo zaházeno balastem a nevyslovenými věcmi mezi námi. Vyčítala jsem mu, že to už rovnou můžeme být přáteli, když se ke mně nechová jako ke své přítelkyni.

Byl z toho zmatený, pořádně nechápal, co mi vadí. Nakonec to skončilo. Byla jsem zase sama a teprve pak mi došlo, že ho opravdu miluji. Že to není hloupá zamilovanost kvůli tělu nebo sebevědomí, ale že je to o něm… a nikoho jiného už ani nechci. Naneštěstí bylo pozdě.

Těžko nacpat do pár řádků, čím vším jsem si od té doby prošla. Asi neexistuje emoce, která by mě nesrazila na kolena svou silou, a zoufalství se mi stalo společníkem. Ztratila jsem sebe, část sebeúcty, víru v lásku, jen titěrná naděje, že se to zase spraví, mě čas od času držela nad vodou. Pak jsem se dozvěděla něco, co mou naději zabilo a já její smrt prožívala stále znovu a znovu a vyplakala víc slz, než za celý dosavadní život.

Vrátil se ke své žárlivé přítelkyni a vztahy mezi námi ochladly, i když jsme si pořád ještě psali. Snažila jsem se mnohokrát držet prostě dál, měsíc a déle nepsat, ale nic se neměnilo. Nelepšilo. Moje láska jako by se odmítala zlomit, odejít, nechat mě být. Zůstala se mnou, jako by k mé duši odjakživa patřila a cokoli jsem dělala, nemohlo ji zničit. Zkoušela jsem dostat zpátky naši důvěru, zkoušela jsem zapomenout. Zkoušela jsem to tak silně, že jsem si sepsala spoustu vět typu: Nikdy jsme se nepotkali. Celé se mi to jen zdálo. Ale ani tohle nebylo řešením. Dostala jsem angínu, jak se mé tělo bránilo takovému krutému potlačování nepotlačitelných emocí.
Tak jsem to vzdala. Během pár dní angína zase zmizela a já na něj myslela dál.

Láska mne srazila na kolena

Peklo, kterým jsem si poté prošla, bych nepřála ani nejhoršímu nepříteli. Láska, kterou jsem vždycky nenáviděla, mě naprosto srazila na kolena a já zjistila, že jsem vůči ní bezmocná. Postupně jsem se s tím začala smiřovat. A ON mi začal psát častěji. Časem jsme si pár věcí vyříkali, i to, jak se záměrně stáhl z mého života.

Začali jsme se zase bavit a ta blízkost, způsobená naším spojením, ještě zesílila. Ráda bych řekla, že jsem se dostala z depresí vlastní vůlí, ale není to tak úplně pravda. Můj psychický stav se začal rychle zlepšovat až po znovuobnovení našeho bližšího kontaktu. Znovu jsme se viděli, a i když to zůstalo v přátelských mezích, byla jsem šťastná. Co víc, konečně jsem se naučila si vážit chvil, které spolu trávíme a už mě nespalovala touha po něčem víc, rozhodně ne tak silně, jako kdysi.

Konečně jsme se začali bavit na rovinu, jak jsme to dřív neuměli. Odhalila jsem všechny ty negativní emoce, které mě sžíraly, a začala brát méně ohledů na hrdost. K čemu mi byla hrdost, když jsem byla sama a nešťastná? Ne, nepleťme si hrdost se sebeúctou, tu jsem opět začala nacházet. Ale už jsem zažila tolik pádů, že upřímnost nebyla tak zlá. Dovolila jsem si mu důvěřovat.

Proměnil se i můj vztah k ženství. Začala jsem se nacházet i v tomto ohledu, začala jsem dovolovat mužům, aby mi pomáhali a obskakovali mě, začala jsem považovat ženství za sílu, ne slabost. Začala jsem lásku milovat, místo nenávisti.

Ne, nejsme zatím zpátky spolu, a není to vždycky úžasné a sluníčkové, ale vážím si toho, co mám – a to mnohem víc, než v minulosti. Dovolila jsem si znovu věřit, že se to ještě spraví, že jsme si souzeni. Dovolila jsem si tu naději hýčkat, ne ji zabíjet, abych nebyla „naivní a blbá“.

Je přede mnou ještě dlouhá cesta, ale vstala jsem a jdu dál.

Tak to je můj příběh. Nemá klasický happyend, možná ani neklasický, ale je ze života. Jsem ráda, že někomu přišel natolik zajímavý, aby ho dočetl až do konce a na úplný závěr – přeji všem, kteří svou lásku teprve hledají (nebo už nalezli a není to snadné), aby vytrvali. Bude to bolet, bude to těžké, bude to někdy na zešílení, ale když lásku najdete, objevíte svět, o kterém by se vám ani nezdálo.

Ne, nikdy jsem nevěřila, že dokážu někoho milovat tak moc a bezpodmínečně, ale stalo se.

A někdy… někdy je to opravdu nádherné a stojí to za všechny ty nepříjemnosti, co se k tomu vážou…

Nerisa

• About
• Latest Posts

Ženy ženám

Blog Ženy ženám je prostorem pro inspirativní články našich lektorek a dává prostor také dalším autorkám ke sdílení svých zkušeností.
Společně se tak můžeme dělit o rozmanitou ženskou moudrost a každá z nás se může stát ženou, kterou chce ve svém životě vidět.

Latest posts by Ženy ženám (see all)

• Blogerky Ženy ženám se loučí - 28 června, 2018
• Jak využít nesnáze v partnerství a udělat z nich výhodu, 2. část - 3 května, 2018
• Jak využít nesnáze v partnerství a udělat z nich výhodu, 1. část - 2 května, 2018