Články autora
Musím se vám přiznat... mám takovou svojí malou letní prázdninovou kratochvíli... a tou jsou chvíle v sedle... Mám ráda situace, kdy jsem na koni. A možná proto už čtvrtým rokem jeden týden prázdnin patří koňům. Na koni si dobiju baterky! A jak to můžete udělat i vy, u sebe doma a bez koně?
Když jsem byla malá, představovala jsem si, že budu mít 2 děti – Bětušku a Honzíka. S postupem času se měnila nejen jména, ale i počet dětí. Nikdy jsem ale nepochybovala, že až přijde čas, kdy se "rozhodneme" mít děti, pak přijdou. Netušila jsme ale, že jednou budu mít v rukou žádanku do centra asistované reprodukce s diagnózou "primární neplodnost"
I když jsem byla na dovolené u moře, na táboře v lese, užívala si s malým volné chvíle, pořád někde ve mně hlodal ten šílený "trapič", který měl nutkání vymýšlet, co všechno je třeba ještě udělat. Až jsem se jednoho dne přistihla s otázkou: Kde je ta tančící královna???
Už jako malá jsem měla bujnou fantazii a neustále vymýšlela nějaké příběhy. Bodejť by ne! Vždyť jsem z rodiny, kde všem v krvi koluje vypravěčský gen. Milovala jsem chodit se svou babičkou po návštěvách, kde se vyprávěla spousta historek ze života... A teď jsem se mi plní sen o vydání vlastní knížky
Svoje dni som delila medzi drinu v robote a drinu v domácnosti a nemala som ani kúsok slobody. Moje deti mali denne pred očami unavenú, smutnú a nespokojnú mamu a najčastejšia veta, ktorú počuli bola: "To si nemôžeme dovoliť, na to nemám peniaze." Do toho prišli rôzne rodinné problémy a ja som mala pocit, že som zamknutá v pasci, z ktorej niet úniku
Zahájení školní docházky je obrovský milník pro děti i rodiče, který se dotkne chodu celé domácnosti. Už zítra houfy šesti a sedmiletých dětí projdou poprvé dveřmi své třídy. A právě i tuto poslední chvíli můžete využít k přípravě, aby první dny ve škole probíhaly v co nejpohodovější atmosféře. Mám pro vás několik tipů a postřehů, jak svým dětem vstup do školy usnadnit
Občas slyším: "Jsem nemožná, neschopná: protože mně to prostě nejde, nedokážu se zklidnit, natož meditovat, necítím nic, necítím to, o čem se píše, nevím, jak se naučit mít ráda." Všechny víme, že teorie a praxe jsou dvě naprosto rozdílné záležitosti. Jak tedy takové frustrace překonat prakticky?
Všechny máme sny. Nejrůznější, malé, velké... Třeba je vaším snem konečně zhubnout, naučit se anglicky, vycestovat někam daleko nebo prostě jen vypadat a cítit se líp... Tak odhoďte svůj strach a vydejte se na cestu, protože k tomu, aby byl jakýkoli člověk šťastný a krásný, patří i to, že je sám se sebou spokojený a své sny si plní. Proto vám chci poslat jeden vzkaz od srdce
Ona šla po ulici a usmála se. Zase se otočil. Počítala to. Třetí muž se otočil. Vždy když má tyto šaty, tak se alespoň jeden otočí. Doběhla tramvaj
Na každou z nás žen občas padne pocit, že jsme naprosto bezcenné a nepotřebné. Jestli se vás chytnul právě teď a nechce se pustit, přečtěte si tuto krátkou báseň
Pokud víme, co sebeláska není a kdy jsme k sobě v nelásce, víme také, kdy se k sobě chováme s láskou a co sebeláska je. Sebeláska je o vztahu k sobě samé, o vztahu ke svému tělu, ale také o tom, že veškeré životní situace, které žijeme, jsou buďto harmonické nebo disharmonické. Velmi jednoduše si pak můžeme zjistit, zda k sobě přistupujeme se sebeláskou či nikoliv. S rukou na srdci si sobě nyní můžeme přiznat, že jsme vždy cítily, že neděláme to, co bychom dělat měly nebo chtěly
Je to už 2 a půl roku co po světě chodí má dcera a s ní se strhla obrovská lavina změn. Než se narodila, nikomu bych nevěřila jaké dary přináší mateřství. Po jejím narození, v dobách kdy vesmír usoudil, že jsem ready naučit se zas pár nových lekcí života, jsem padla do jámy lvové. Každý den jsem zažívala všechny odstíny temnoty
Zamyslete se, prosím, čím vším si musí projít... Přiznání sobě i okolí, že jsem "jiný". A co dál? Nyní jsou pár, žijí spolu už nějakou dobu a chtěli by rodinu, ale nemůžou. A proč vlastně? Proč jim to zakazujeme? A je nějaká cesta?
Od dubna jsem věděla, že mám něco na pravém prsu, ale musela jsem se učit na závěrečné zkoušky a na absolutorium. Po ukončení jsem v polovině června zašla k lékaři. Nastalo vyšetření ultrazvukem, mamograf, biopsie... Stihla jsem ještě dovolenou v Turecku a po návratu mi byla sdělena fakta a špatná zpráva.
Měla jsem naprosto jasno v tom, co chci dělat, a věděla jsem, že nechci podnikat. Neměla jsem tu touhu, ty ambice. Chci být dál zaměstnanec, chci pracovat v obchodě a vést lidi. To mě baví. Ale jak to udělat, abych za pár let na tom nebyla úplně stejně?
Ženy ženám
