Rozhodnout se pro lásku – každý den znovu

Šárka Weberová9.5. 201420

Zrovna jsme dávali dohromady strukturu našeho programu, řadili k sobě témata a bavilo nás to. Když jsme došli k tématu „Láska v konfliktu“, pomyslela jsem si něco jako „no, k tomuhle tématu já toho vlastně nemám úplně moc co říct, já jsem takový preventivní mírutvůrce, konflikty já nerada, hledám nejradši způsoby, jak jim předejít, nerozdmýchávat je. A když už padne kosa na kámen, většinou jsem je byla zvyklá spolknout, odložit a nevracet se k nim. Projít jimi v lásce? To vlastně moc neznám.“

A v ten okamžik se na mě šibalsky otočila naše vize s pohledem, který říkal: „ tak pojď, já ti tu zkušenost dopřeju…“.

Pohádali jsme se do půl hodiny tak,

jako jsme to spolu ještě nezažili

Třískla jsem dveřma a zdrhla z minového pole. Bylo mi těžko a horko. A venku na vzduchu se ke mně začal plížit pocit, že něco opakuju, že něco jsem zatraceně nedokázala změnit. Vynořily se mi vzpomínky na okamžiky, kdy jsem takhle dveřmi začala třískat před 5 lety, v počátcích naší krize s předchozím partnerem. Už je to tu zas.

Jak z toho ven? Jak tím projít? Kam se schovala láska? Za gauč, zbabělkyně jedna! Vždyť přeci naše láska je velká, mockrát jsem ji cítila. Jak to, že dokáže tak najednou zmizet? Já o něj přeci stojím. Pořád.

Ten večer jsme usínali každý zvlášť. Potřebovali jsme oba svůj vlastní prostor. Být se sebou. A já usínala s pocitem, že všechno bylo řečeno. Všechny kapsy vysypány. A že to stačí. A že se pokusím vstát ráno čistá. Chtěla jsem zkusit, jestli to opravdu dokážu. Vždyť děti jsou důkazem toho, že to jde. Ráno vstanou a začíná pro ně celý svět nanovo. Že se na ně maminka včera zlobila, že se nepohodli s kamarádem, že nedostali bonbon, po kterém moc toužily? Nic z toho dneska neplatí. Den začínají úplně nanovo. S plnou láskou. To chci!

My „dospělí“ (v uvozovkách proto, že se někdy ve velkém těle chováme spíš jako malé děti, než dospěle) přetahujeme staré křivdy a domnělá osobní zranění z jednoho dne do dalšího a dalšího, dokážeme si nedořešené hádky předhazovat na talíř opakovaně několik měsíců, let, do smrti. A tyto postoje jsou jako jed, který vyzařujeme ze sebe ven, otravujeme jím ovzduší, ve kterém každá rostlina uvadá.

A láska je jako rostlina. Potřebuje kyslík ke svému růstu.

Tento příběh se stal před pár měsíci. Už si nepamatuju přesně, jaké to ráno bylo. Patrně mírně opatrné, jako když se potkáváme poprvé, znovu jemně navazující důvěru. Dokážete si představit, jaké by to bylo, kdybychom se pokaždé se svým partnerem setkávali vědomě tak, jako by to bylo poprvé?

Jsou lidé, kteří inspirují k tomu, abychom se setkávali tak, jako by to bylo naposledy. Jako bychom každý den prožívali jako svůj poslední. Pamatuju se písničku z dětsví od Petera Nagy „..spievaj tak, ak posledný krát.. zkús žiť tak ak posledný krát.. veď možno dnes si tu posledný krát..“ Jako by to byla naše poslední šance vzkřísit lásku, odpustit křivdy, očistit vztah a stále milovat. Zkusme si představit tu druhou možnost.

Setkávat se, jako bychom se viděli poprvé. S čistým štítem. Obě dvě varianty nás vrací k naší vlastní čistotě a k čistotě všech kolem nás. Jako ZROZENÍ a SMRT.

V obou je láska. Čistá láska.

To, že píšu tento článek, je důkazem toho, že jdeme se Zdeňkem naším láskyplným vztahem dál, že to jde, rozhodnout se pro lásku v každém okamžiku. Že vztah prožíváme autenticky, že nečekáme jenom tu sladkou vzájemně vstřícnou polohu, že přijímáme konflikty jako součást lásky. Že po každém konfliktu se můžeme znovu rozhodnout pro lásku.

Někdy to trvá chvíli, někdy pár dní. Nejsme idealisté. V naší realitě, kdy si všichni neseme svá dávná vnitřní citová zranění, různě hluboká, víme, že ne vždy je to snadné se ze své jámy, do které jsme díky konfliktu spadli, rychle dostat. Někdy dokonce trucovitě odmítáme vylézt, dokud náš příběh nebude dostatečně slyšen a uznán, láskyplně přijat. Ale jde to. A čím pevněji se společně odhodláme pro návrat k lásce v každém možném okamžiku, tím snáze se naučíme ze svých emočních děr rychleji vylézat. Až jednou do nich možná nebudeme padat vůbec.

Zkusme si tedy dát jednodenní test a potkávat se se všemi lidmi v našem okolí tak, jako bychom se s nimi setkávali úplně poprvé.

Když si to představíte, co bude jinak?

Aby se však tato změna mohla pro nás dospělé stát trvalou, má to ještě jednu nepostradatelnou přísadu.
Odvahu, podívat se pod povrch onoho konfliktu. Nic se totiž neděje samo od sebe. A v každém konfliktu je schovaný poklad. Každá nepříjemnost má v sobě obsažené i své léčení.
V pročištěném ovzduší a obnovené lásce je možno se pod povrch situace podívat.

Na co jsme neadekvátně reagovali a proč?
Co nás zranilo tak, že jsme na sebe vytáhli ostré zbraně? Co zmáčklo spoušť?
Jakého starého zranění se ta situace dotkla? Jakého strachu se dotkla?
Co jsme aktivně bránili? Proč je to pro nás důležité?

Je to jako sejít po tmě do svého vnitřního sklepa. Bez světla, jenom s baterkou nebo malou svíčkou. A lépe se tam jde s někým, kdo cítíme, že nás miluje, kdo se v tom našem sklepě nevyděsí. Jakmile si, obrazně řečeno, posvítíme na to, co jsme nevěděli, že v tom sklepě máme, co dělalo ten strašidelný zvuk, můžeme to vynést ze sklepa ven, na světlo. Pak se toho přestaneme bát, přestane nás to ovládat. To je podle mě dar konfliktů.

Každý z nás má svůj sklep. Mnoho lidí však o svém sklepě pramálo ví, někteří se dokonce tváří, že žádný sklep nemají. Ale všichni jej máme. Ten, kdo o svém sklepě ví, dokáže nás pravděpodobně milovat i s naším sklepem.

Rozhodnout se pro lásku v každém okamžiku je v takovém soužití mnohem snazší.

Přeju vám čím dál více dní, kdy se rozhodnete pro lásku.