Ženy ženámLežel jsem u popelnice a moc to pálilo. Nevím, proč jsem tuhle rodinu přestal bavit. Když jsem byl malý, tak se se mnou mazlili a celý den mě hladili. Pak se tahle rodina náhle rozpadla. Děti kamsi odešly s mámou a já zůstal s páníčkem sám. Ten muž byl pořád pryč a domů se vracel až k ránu. Byl z něj cítit alkohol, což jsem bytostně nesnášel. Už mě nikdo nehladil a plná miska jídla byla ta tam. Trpěl jsem i žízní. Jednoho dne jsem páníčkovi lízal ruku a žadonil psí řečí o trochu vody. Ten náhle vyskočil, vynadal mi, že jsem darmožrout a kopnul mě do hlavy. Pak už nic nevím. Když jsem se probudil bylo mé psí tělo v jednom ohni.
„Podívej, co to tu leží?!“ Nade mnou stála žena s mužem a v očích měli slzy. „Kdo mu to udělal? “ Vezmeme ho k veterináři, snad mu pomůže.“
„No to je hrůza! Ten pes je úplně plešatej. Kde jste ho našli?“ prohlásil ten pán v bílém plášti. Můžu mu dát něco proti bolestem, ale radím vám, abyste ho nechali utratit. Asi ho někdo polil kyselinou. Těžko se z toho dostane.“
Zavřel jsem oči a čekal na milosrdný konec mého trápení. Dostal jsem do nohy injekci a už jen z dálky slyšel startování automobilu.
Sluneční paprsky mě zašimraly v nose a já začichal cosi co jsem už dlouho neochutnal. Ležela přede mnou plná miska masa! „Tak papej, Valentýnku!“ slyším ženský hlas. „Ano, dali jsme ti jméno Valentýn, protože jsme tě našli právě o svátku svatého Valentýna. Uvidíš, že se z toho dostaneš. A pak pojedeme z téhle kruté země do Ameriky!“ Slupnul jsem půl misky té dobroty a do žil se mi pomalu vracel život. Každým dnem jsem nabíral víc a víc síly. Panička mě chválila, jak se mi hojí popálená kůže a začínají mi růst nové chloupky. Prý jsem hezčí a hezčí. Pomalu jsem zapomínal na lidskou krutost a znovu začal věřit, že my psi jsme tu proto, abychom byli těmi nejvěrnějšími přáteli člověka.
„Tak, hochu, něco jsme ti koupili. Podívej!“ řekl jednoho dne páníček a já viděl klec. „Valentýnku, neboj se, v téhle přepravce poletíš do New Yorku. Aby ses nebál, tak já budu vedle tvé klece, než odjedeme, spát. Ty uvnitř na měkké dece a já venku,“ hladí mě panička.
Moc se mi do toho vězení nechtělo, ale ten hlas mě natolik uklidňoval, že jsem to zkusil. Po třech dnech už jsem se ocitl na letišti a všechno šlo ráz na ráz. V zavazadlovém prostoru bylo šero, jakoby z dálky jsem slyšel řev motorů, ale byl jsem v klidu, protože před tím mi panička cosi namíchala do jídla, a tak bylo všechno kolem mne jako v mlze.
„Valentýnku, no tak, Valentýnku, vstávej! Už jsme tady!“ Slyším hlas mojí paničky. Dvířka klece jsou otevřena dokořán. A před nimi moje miska. Ten pokoj je dost veliký a je plný cizích vůní a cizích lidských pachů. Panička mi vysvětluje, že jsme v hotelu a že zítra náš let pokračuje. Teď se prý půjdeme proběhnout do parku. A to já mám rád! Dostávám na krk obojek a na něm se třpytí kousek plechu, kde je prý vyryto moje jméno. Na Valentýna už spolehlivě slyším, svoje původní jméno jsem zapomněl, tak jako krutou bolest. Srst mám opět hustou a leskne se mi. Hrdě kráčím vedle mojí paničky a páníčka. V parku je obrovské množství lidí. Hraje tady hudba, je tu i dost psů.
Smráká se. Najednou prásk ! Prásk! Na nebi se rozsvítilo strašně moc barevných prskajících světel. Honem pryč! Hoří! Hoří! Stavím se na zadní a skáču pryč od té hrůzy…
Utíkám a za mou vlaje řemínek od obojku…
Kde to jsem? Na chodnících je plno lidí. Spěchají. Ale kam? Kde je moje panička a páníček? Nestalo se jim něco? Začíná svítat a mně nesmírně bolí tlapky. Kam jsem se to dostal? Spí vůbec někdy tohle město? U popelnice jsem našel kousek housky s karbanátkem a zavděk jsem vzal louží. Kam se poděli moji chovatelé? Zalézám pod keř a na chvilku usínám. Ráno je studené a bez lidského pohlazení. Už vím kde ukojím hlad. Vím, že kolem popelnic se vždycky něco najde. Tentokrát objevuji kousek sýru a vedle dokonce kuřecí křidýlko. Žízeň mám ukrutnou, ale pak narážím na malou fontánku. Kde je moje panička? Jak se mi stýská po jejím hlazení a hezkých slovech. Sedám si a začínám teskně kňučet.
Třetí den mi psí intuice napovídá, abych se vydal do parku odkud jsem utekl. Ale kudy? Musím ho najít! Třeba tam na mně čeká moje panička. Jenže co to říkala? Že budeme spát jen jeden den v hotelovém pokoji a pak zase poletíme dál. Letěla beze mne! Už nikdy mě nepohladí, nikdy mi nedá pusu na čelo, už nikdy ji neuvidím…myslíte si, že psům netečou slzy když teskní?
Ploužím se pomalu podél trávníku. Nohy se mi podlamují únavou a smutkem. Moje srst je samý bodlák. Navždy zůstanu sám. Teď už nikomu nepatřím…jsem opuštěný v tom obrovském betonovém městě, kde lidé mluví úplně jinak než jsem zvyklý. Nikomu nerozumím…
„Valentýnku! Valentýnku!“ Zavírají se mi oči a zdá se mi krásný sen. Slyším hlas mojí milované paničky. Cítím se jak v nebi. „Valentýnku, kde jsi?“ Ale to není sen! To není sen! Moje nohy nabírají na kosmické rychlosti a v zápětí se vrhám do náruče mojí paničky! Pusinkujeme se navzájem a já kňučím radostí. „Valentýnku, přiletěla jsem pro tebe, já věděla, že tu na mně počkáš!“ A já jsem v té krásné chvíli přišel na to, že i lidé jsou věrnými přáteli psů!
Věra Lukášková
Společně se tak můžeme dělit o rozmanitou ženskou moudrost a každá z nás se může stát ženou, kterou chce ve svém životě vidět.
- Blogerky Ženy ženám se loučí - 28 června, 2018
- Jak využít nesnáze v partnerství a udělat z nich výhodu, 2. část - 3 května, 2018
- Jak využít nesnáze v partnerství a udělat z nich výhodu, 1. část - 2 května, 2018
Oslava, radost, otoky a kopec srandy
Někde jsem slyšela, že na tu naši nádhernou planetu Zemi se prý…
all the technical KINGDOM777 solutions and staff we need for 에볼루션 카지노 operators who provide world
Teda hodně zajímavý text. Myslím si, že by si takový pohled zasloužil i další rozvití. Každopádně já bych si to přečetla klidně jako rozvitou povídku. A zařadila si to do knižní databáze do knihovny vedle dalších knížek, které mám moc ráda a ke kterým se ráda vracím. Mám ráda zvířata, takže proč ne. :)
Pěkný příběh. Takový… jak to říct. Hodně intenzivní, asi tak bych to popsala. Sama vlastně nevím, co mi to v hlavě evokovalo. Je fajn si přečíst i něco estetického. Jako manažerka kapely, která má měsíc do nahrávání alba teď víc řeším to jak vybrat snare buben pro bubeníka, aby se producentovi líbil zvuk a tak dále. Takže trochu toho estetična do duše fakt neodmítnu. Děkuji za to! :)
Tak toto bylo fakt moc pěkně napsané. Náš Bart je taky takový nalezenec. Jednoho dne přišel k nám na zahradu a už s námi prostě zůstal. Taky bohužel vypadal, že si prošel peklem. U nás se ale má skvěle, je to na něm vidět každý den. Teď jsme mu například začali kupovat speciální krmení od https://www.hladovypes.com/ což je snad to nejkvalitnější, co se u nás dá sehnat. Je ale vidět, že je za to vděčný. :)