Hele, příroda ví, co dělá…

“Hele, je to strašný, ale příroda ví, co dělá. Bude to dobrý, uvidíš.”

“… a hlavně, buď ráda, že to bylo takhle brzy. Jsou i daleko horší případy.”

“Tak teď jen přijít na to, proč se to stalo, viď?”

“Jedné mojí známé se to taky stalo, ale to byl teprve masakr…”

“Hlavně, že už jedno zdravý dítě máš.”

“Nevěš hlavu. Vsadím se, že za dva měsíce budeš znovu těhotná…”

Už nebrečím. Jen tupě civím. Stala jsem se pozorovatelem vlastní bolesti. Je rychlá jako ta smrt sama…

“Honzí, mám neskutečnou chuť jít dnes sama do kina, neva?” Ani jsem nevěděla, co dávají. Křídla Vánoc. Nový český film. No snad to nebude úplná blbost…

Bylo to nádherný. Pro mě přesně to, co jsem ten den potřebovala. Víte třeba, že když Vám zvoní v uchu, tak je to proto, že ANDĚLÉ už nevědí jak jinak Vám něco velice důležitého sdělit? A víte také, že jsou všude kolem nás? Touží nám pomoci, ale nemohou… nemohou, dokud je o to nepožádáme. Krásný film!

Po jeho skončení jsem šla na … toaletu. A najednou mě to skolilo. Nepopsatelně silný STRACH. Bum, PRÁSK přes hlavu mačetou. Začala jsem se klepat po celém těle. Pod tím tlakem jsem se musela chytnout umyvadla. “Co se to děje? Co se to děje?”, šeptala jsem si stále dokola. Nemohla jsem dýchat… Držela jsem si bříško a vědomě zaháněla všechny podělaně špatný myšlenky.

“Snažila ses to znásilnit pozitivním myšlením, viď?”, zeptal se mě otevřeně jeden z mých učitelů.

STRACH – to je opravdu ochromující věc.

Bylo po 23h a já zaparkovala u nás před domem. Stále jsem se klepala jako ratlík. “Přestaň myslet na takový nesmysly. Miminko je v pohodě. A víš, že na co myslíš, to přivoláváš!”, říkal mi můj vnitřní hlas a mě začalo silně zvonit v uchu… “Andělíčkové, prosíííím, pomozte mi. PROSÍÍÍM!”

A najednou jsem se klepat přestala. Zhluboka jsem vydechla a otočila hlavu doleva. Tam je park a divné sochy. Nikdy jsem umění moc nerozuměla. Sochám už vůbec ne. Ale teď jsem vytřeštila oči. Obrovská socha dítěte. Socha dítěte, které je ke mě zády. Obrovská socha sedícího dítěte, které má na hlavě jakési špunty. Dítě, které má svou hlavu se špunty bolestně zakleslou ve svých dlaních… A na té soše blikalo červené světýlko.

V tu chvíli jsem přestala mít i STRACH a věděla jsem, že je KONEC.

Druhý den ráno mi paní doktorka Eliška v Motolské nemocnici nahlas sdělila to, co jsem (ne)věděla… “Je mi to moc líto, ale vašemu miminku přestalo bít srdíčko.”

Je neuvěřitelné, jak se tělo dokáže zkroutit pod psychickou bolestí…

Ale realita je realita, takže:

“… pozorně mě poslouchejte, ať víte, kam v pondělí na zákrok jít. Půjdete do uzlu C, do 5. patra. Tam počkáte na příjem, kde odevzdáte tyto dva formuláře. Prosím Vás, vyplněné, ano? Někdo to přinese totiž i nevyplněné, tak už to pacientům raději říkám. Poté půjdete v tom samém patře po modré trase do uzlu E, kde vám udělají EEG. Vnímáte mě? S výsledky půjdete zpět za sestrou, která vám ukáže, kde budete ležet. Ráno NIC NEJÍST ani NEPÍT. Je to všechno jasné? Tak a teď vám vezmu krev. Ale odkud, to teda nevím… no zapumpujte mi, snad na mě něco vyleze…”

Vyšla jsem ven, podívala se na svého muže a s veškerou pomocí vyšších sil, jsem TO musela poprvé říct nahlas… “Našemu miminku přestalo bít srdíčko. Naše miminko už nežije…” A lapajíce po dechu jsem se sesypala k zemi…

Byl to jeden z nejtěžších víkendů v mém životě. Proměnila jsem se v zuřivé, zraněné, rozervané, krvácející, řvoucí zvíře. Můj muž byl v plné síle a lásce se mnou.

V neděli, den před zákrokem, jsem se probudila a věděla jsem, že musím ještě ten den jet na Ještěd. Nikdy před tím jsem tam nebyla… Jeli jsme. Na vrcholu jsem se šla nadechnout té výšky. Byla hustá mlha. A kdo z Vás na Ještědu byl, tak ví, že na vrcholku, tam, kde se lidé chtějí většinou nadechnout té výšky, sedí ta stejná socha dítěte jako před mým domem. Socha dítěte se špunty na hlavě a s hlavou zakleslou v dlaních…

Díky Vesmíre, za Tvou moudrost!!!

Ten večer jsem svému miminku napsala dopis. Dopis vyznání své nejniternější lásky, úcty, hlubokého respektu a také dopis na rozloučenou: “Má lásko, z celého srdce Ti děkuji, že sis právě mě vybralo za svou maminku. Je to pro mě nebeský, vesmírný dar. Miluji Tě od první chvilky, kdy jsem se dozvěděla, že JSI…”

Druhý den ráno jsem vzorně splnila všechny instrukce vrchní sestry a v bílé košilce čekala, až zavolají mé jméno… “Berková”, ozvalo se. Pohladila jsem Tě, poděkovala Ti a …

Po probuzení z narkózy jsem slyšela Tvé poselství:  DOKUD TI BIJE SRDCE, MAMI, TAK ŽIJ!!!

Tak já jdu na to, lásko… A DĚKUJI!!!!!!!!!!

Tvá máma.

P.S. Té sochy před domem jsem si nikdy předtím nevšimla. Nikdy jsem kolem ní totiž vlastně úplně nešla. Červené světýlko byl odraz alarmu z palubní desky. Netušila jsem, že máme alarm…