Jaký je (můj) život s dermatilománií?

Až nedávno jsem však pochopila, jak MOCNÉ je přiznání, POJMENOVÁNÍ REALITY. Najednou už nemám pocit, že má nemoc vítězí NADE mnou. Už vím, že JÁ žiji S NÍ. Podstatnou část mého života jsem žila V BOJI s dermatilománií. Nemoc nade mnou často přebírala kontrolu a mně tak ubírala sebedůvěry a okrádala mě o pocit VLASTNĚNÍ mého života. Patřil totiž jí.

Pokud mám mluvit z tohoto již (naštěstí) překonaného úhlu pohledu, pak byl život s dermatiománií šílený. Nekončící koloběh viny a ztráty sebekontroly, protkaný chvílemi hlubokého transu během sebeútoku (škrábání). V ty chvíle (většinou hodiny!) jsem utíkala od vnějšího silného stresu do svého vnitřního světa, ve kterém panoval hluboký klid.

Během mého transu podobného opojení však docházelo k určitému od-osobnění se od vlastní pleti. Jako by se jednalo o nějaký vnější předmět, který bylo třeba vyčistit. Pór za pórem, stroupek za stroupkem… Až jsem měla dokrvavený celý obličej, celý dekolt. A často i záda.

Pamatuji si velmi živě, že moje nejtěžší období přišlo zrovna v době, kdy jsem začala učit na střední, později základní škole. Zrovna ve chvíli, kdy jsem měla být příkladem jen o pár let mladším lidem… Při budování autority vám rádoby „beďary“ (ve skutečnosti vlastnoručně vyrobené záněty a jizvy) vážně nepomáhají.

Sice nikdo nikdy neměl směrem k mému „akné“ jedinou poznámku (což se až divím, protože žáci většinou nenechají na učitelích nit suchou), ale můj vlastní pocit SELHÁNÍ a STUDU vše plně vynahradil.

Nulové sebevědomí, tuny make-upu a přestávky mezi hodinami strávené přepudrováváním už tak dost zubožené pleti. Takhle vypadala většina mého veřejného života s dermatilománií.

V soukromí jsem pak vždy vytáhla zrcátko a čile se snažila o to, abych svou pleť konečně „DOVYČISTILA“ tak, aby již byla pro další den konečně čistá a skončilo tak moje trápení se studem z jizev a boláků. Každé takové dovyčištění však trvalo v průměru 2 hodiny (!), takže výsledek byl ještě horší než předtím. Prostě šílenství na těle i na duši.

Kde nastal ten zlom?

Naštěstí jsem už přijala za svoji myšlenku, že dermatilománie je, alespoň prozatím, MOJÍ SOUČÁSTÍ, a tudíž bych si jen dál strašlivě ubližovala, kdybych proti ní (= proti sobě) nadále bojovala.

Ikdyž to bylo zpočátku ponižující, rozhodla jsem se PŘIZNAT SI, že touto nemocí trpím a je tak součástí mého života. A světe div se – život začal být o mnoho příjemnější. Dermatilománie už se nepotřebuje projevovat ve své nejhorší podobě a já ji čím dál více a lépe ovládám.

Domnívám se, že připuštěním si, že dermatilománie je součástí mého světa, jsem podstoupila něco, čemu se říká SEBEPŘIJETÍ. A mé dosavadní zkušenosti říkají, že se jedná o jeden ze základních pilířů potřebných pro překonání dermatilománie.

Sebepřijetí je nezbytným předpokladem pro sebelásku, která je podle mě všelék na všechny úzkosti a s nimi spojené „novodobé“ poruchy těla. A že jich je! (dermatilománie, trichotilománie, trichofabie, dermatofagie, onychotilománie… mám pokračovat?)

Jelikož už se netvářím, že se mě dermatilománie netýká, ale naopak s její přítomností ve svém životě počítám, jsem na ni už připravená. Už vím, že když si jdu ráno vytrhat obočí, tak hrozí, že se na sebe v zrcadle dlouze zadívám a pak se neudržím.

Vím dopředu, že to asi přijde, a proto si ještě předtím rozmyslím, který ze svých osvědčených tipů pro dnešek použiji. A ono to vážně funguje. Dokud jsem si však nalhávala, že svoji nemoc zvládnu VŮLÍ a že vážně není součástí mého života, nepomohla mi ani svěcená voda.

Jak se mi žije dnes?

Dnes se mi s dermatilománií žije plus mínus normálně. Každé ráno se budím s tím, že jsem zvědavá, kdy mě zase překvapí, a každý den mám tak 5x – 10x nutkání jí podlehnout. Někdy se mi to stane jednou, jindy dvakrát.

Ale pokaždé maximálně na minutku nebo dvě, už to nejsou CELÉ HODINY. Musím se hlídat a dívat se sama na sebe jako na malé dítě, které neustále potřebuje mateřský dozor, ale funguje to. V kombinaci se sebepřijetím se jedná o recept na šťastný život, vážně.

A hlavně – přijmula jsem, že nejsem dokonalá a konečně už po tom ani netoužím. Prostě mám občas na obličeji nějakou jizvičku, která mi připomíná, co všechno mám za sebou, a která dává mi sílu bojovat dál a svoje zkušenosti sdílet tak, aby mohly pomoci i ostatním.