S koňmi do hloubky aneb má cesta k sobě, ke koním a k lidem

Jmenuji se Hanča Čechová a již nějakou dobu pomáhám lidem a jejich koním si navzájem porozumět a utvořit si tak mezi sebou přátelský vztah založený na úctě, respektu a důvěře zároveň. Nepovažuji se za žádného trenéra. Jsem jen obyčejná holka, která miluje koně, psychologii a ráda se neustále vzdělávám a rozvíjím a své zkušenosti předávám dál. Sama se mám však stále co učit.

Kůň je mi vším

Kůň… Pro někoho je to jen hromádka chlupů o čtyřech nohách, pro někoho dopravní prostředek a pro někoho životní přítel. Pro mě je kůň vším, je to můj přítel, s kterým se společně domlouváme, hromádka chlupů na které si vozím zadek, průvodce životem. Je mým zrcadlem a terapeutem.

Už od malička jsem měla obrovskou touhu být tvorovi jako je kůň nablízku.

Nevím, kdy prvně jsme se potkali, ale do teď je ve mně ten pocit z našeho setkání. Už jako malá jsem cítila, že v jeho blízkosti jsem to opravdu já. Cítila jsem ten klid, harmonii a lásku, která dřímá pod tou hromádkou chlupů. Možná právě proto jsem musela být koním neustále nablízku.

Když mi bylo asi 7 let…

rodiče nám pořídili poničku Barušku. Byla krásná a taky dost paličatá. Jezdívaly jsme spolu ven a bylo nám dobře. Jednoho dne jsem se ale probudila v nemocnici. Do teď si nepamatuji, co se stalo. Údajně se Baruška pode mnou splašila, mě zůstala noha ve třmenu a táhla mě kousek po silnici.

Bohužel jsem neměla helmu, jelikož jsme jeli jen pár metrů do stáje, ale i to mi bylo osudným. Měla jsem silný otřes mozku a ztrátu paměti. Baruška zanedlouho onemocněla a tak jsme se s ní museli rozloučit. Od té chvíle rodiče nechtěli o jiném koni ani slyšet. Báli se o nás.

Já to nikdy nevzdala a přemlouvala jsem je každou chvilku.

Vždy jejich odpověď byla neústupná a jasná: „Žádný kůň! To nejde!“ Ale přes to všechno jsem stále věřila tomu, že jednou budu moci říct „Já a můj kůň„.

Jednoho krásného letního dne jsme se ségrou na výletě objevili takové maličké černé poníčky. Aha, to je ono! Pořídíme si poníka. Ten je malý a rodiče se bát jistě nebudou, že by se nám mohlo něco stát. Vše jsme s nadšením vylíčily a čekaly, jak tenhle náš plán vyjde.

Tentokrát nás odpověď zaskočila:

„Ano, koupíme poníka“

Byly jsme obě tolik nadšené a těšili se na malého chlupáče. Už od té chvíle jsme se nemohly dočkat, až nám ho přivezou. Jenže místo malého hodného poníka nám najednou stál v ohradě jeden vystrašený mladý dostihový koníček. Na rady pana veterináře, že co s poníkem, až povyrosteme, rodiče tedy svolili ke koupi většího koně.

Dodnes nevím, jak svolili pořídit něco takového!

Ale vážně. Kivíček, jak jsme koníkovi začali říkat, byl sice hezký a vypadal klidně, ale postupně se začal vybarvovat. O lidi se moc nezajímal, nenechal se chytit a utíkal. Dokonce se nebál jít s ušima dozadu i proti nám, když jsme mu nesli seno.

Venku se všeho bál. Nechtěl se přiblížit k vodě. Pokud jsem vzala do ruky i sebemenší klacík, třásl se a utíkal před ním. Pod sedlem nebyl schopný vteřinku stát, zastavit, nebo jít klidným tempem. Byl natolik ztuhlý, že jízda na něm rozhodně nebyla příjemná. Cože, říkám jízda… K té jsme se dostali až po hodinovém odchytu.

Ale nelituji toho, že jsme si koupili zrovna jeho

Bez mého koně bych asi nikdy nebyla taková, jaká jsem teď. Kivíčka jsem si zamilovala od první chvíle, kdy jsem ho spatřila ve stádě dostihových koní. Ve chvíli, kdy se jeho překrásné velké hnědé oči zadívali do těch mých, jsem věděla, že je to on. Co, že to nebyl úplně ideální kůň pro začátečníka, ale byl to prostě ON.

Byl zhmotněním všech mých snů.

A ve chvíli, kdy jsme se přiblížili a dozvěděli se, že jen jediný koník ze stáda je na prodej a pán ukázal přímo na něj, jsem věděla, že ho beru.

Kivíčka jsme si koupily společně s mladší ségrou, která se ho však později začala bát a tak zůstal mě. A není divu, když máte pod sebou něco, co se absolutně vymyká kontrole a nikdy nevíte, jestli vůbec zastaví. A po takovém zážitku, kdy se Kivíček řítil po louce a prolítl i se ségrou drátěnku se ani nedivím, že už na něm nechtěla nadále jezdit.

My jsme se s Kivíčkem z počátku vídali jen o víkendech, kdy jsem domu jezdila ze školy. Tolik jsem se na něj vždy těšila, ale naše společné snažení se pomalu ale jistě stávalo noční můrou. Nevím, kdo z nás byl víc zmatený a nešťastný.

Ten kůň půjde z domu, oznámila jsem pokaždé, když se nedařilo.

Tuším, že asi v 99,9 % našeho společně stráveného času. Probrečela jsem snad každý víkend. Milovala jsem ho natolik, že jsem ho prodat nedokázala, ale tolik jsme se společně trápili, že pokračovat v tom dál, by nás brzy zničilo oba.

Co s tím? Popravdě jsem byla dost zoufalá.

Ten kůň půjde z domu!

Jednoho dne se mi dostala do rukou kniha „Práce ze země“. Hned jsem se do ní začetla, moc mne zaujala. Byly to úplně nové informace ve světě koní a já jsem to všechno hned chtěla zkusit. Všechny ty cviky, které tam koně na obrázcích předváděli, jsem chtěla Kivíčka naučit. Nejspíš v domnění, že když je zvládneme, pomůže nám to k sobě najít cestu.

Objednala jsem mu hned provazovou ohlávku a vodítko a pustili jsme se do práce. Dobře už zvládáme ustoupit zádí, zacouvat nebo projít bludištěm. Ale co se mezi námi změnilo? Vůbec nic! Měla jsem pocit, že vše je zbytečné a opět to chtěla vzdát a smířit se s tím, že nám to společně nepůjde a Kivík se prodá.

Ale než k tomu mělo dojít, chtěla jsem ho naučit co nejvíce.

V ten den, kdy jsem přijala, že ten kůň je prostě takový jaký je a má urputná snaha ho předělat se změnila v můj vnitřní klid při práci: „No co, stejně se prodá, tak už se s ním nebudu rozčilovat“, Kivík na moji vnitřní změnu začal okamžitě reagovat a pamatuji si, jak mi tekly slzy dojetím, kdy jsem cítila, jak se na mě poprvé napojil a reagoval na pouhou myšlenku.

V tu chvíli jsem zase uvěřila tomu, že mi to společně zvládneme a poprvé v tom klidu jsem uslyšela, co mi Kivík celou dobu říkal. Po celý rok se mi to snažil sdělit, ale já to nevnímala a neslyšela. A co to bylo? „Pokud chceš změnit věci kolem, změň nejprve něco uvnitř sebe.“

Psal se rok 2009, když jsme k sobě našli cestu

I tak to byla cesta trnitá a ještě dlouho jsme na sebe naráželi a stále jsem to občas chtěla vzdát. Ono se to lehko řekne, změnit něco uvnitř, ale už hůře se to dělá. V tu dobu jsem vůbec nevěděla, kdo jsem.

Bála jsem se cizích lidí a trápila jsem se tím, že nic není takové, jaké bych to chtěla mít. Musela jsem něco změnit a to tak, abych se stala pomalu sebevědomou, usměvavou, důslednou a milující holkou. Dnes, když přednáším mezi úplně cizími lidmi, si občas vzpomenu na dobu, kdy bych se z něčeho takového přinejmenším zhroutila.

Kivík je velmi silná osobnost, velmi citlivý tvor, který mě dlouho nenechal dělat chyby. Vedl a stále vede mě vždy k sobě. Je to moje největší zrcadlo a při kontaktu s ním se toho hodně učím. O sobě, o světě ve kterém žijeme, o koních a lidech.

Z koníčka se stala má práce

A nejen Kivík mi dává tyto cenné lekce. V době, kdy jsem se rozhodovala co dál, v jakém studiu pokračovat, co by mě vlastně v životě bavilo, se mi začali ozývat známí s prosbou o pomoc se svými koníky.

Ačkoliv jsem se necítila tak, že bych mohla někomu radit, vždyť s mým koněm jsme v té době stále neměli vyhráno, tak jsem se pokoušela domluvit i s ostatními koníky. Bylo to zvláštní, ale vše co mě Kivík naučil, fungovalo naprosto přesně i s těmi ostatními. Postupně koníků a tím i zkušeností začalo přibývat a já jsem si najednou uvědomila, že můj koníček se z ničeho nic stal i moji prací.

Čím více pracuji sama na sobě, tím více mě to táhne k tomu, ukázat lidem úplně jinou stránku práce s koněm. Poznala jsem spoustu skvělých lidí. Jedním z nich je i Dáša. Skvělá žena, báječná kamarádka, zkušená terapeutka. Díky spolupráci s ní vzniká velmi zajímavý projekt – S koňmi do hloubky – kdy kůň se stává naším terapeutem a díky němu se toho o sobě můžeme hodně dozvědět.

S koňmi do hloubky

Kůň jako dokonalé zrcadlo nám díky jeho empatii dokáže vždy skvěle odrazit to, co k němu vysíláme. Úplně nejvíce reaguje na naše vnitřní rozpoložení. Bohužel se setkávám s tím, že něco takového lidé vůbec neřeší. Stále více se objevují problémoví koně. Nejčastější příčinnou je jejich velké nepochopení, které se odvíjí od nepochopení sama sebe.

Často lidé netuší, kdo vlastně jsou, neumějí si poradit s vlastními problémy, s tím, jak zvládat stresující situace, jak se netopit ve vlastních emocích. Koně někoho takového vedle sebe nechtějí, respektive neberou ho za svého vůdce, nerespektují ho a nedůvěřují mu. Kůň se pak cítí nejistý a zmatený a z toho vzniká spoustu problémů.

Snažíme se lidem ukázat, jak si s takovými problémy poradit a nejen s nimi.

Spoustě klientům pomáhá práce s koněm právě i v osobním životě. Nacházejí zkrátka sami sebe, znají své možnosti, hranice a mají více sebevědomí.

To vše nám je schopen ukázat náš kůň, ta hromádka chlupů, na které si nejčastěji vozíme zadek.

Hana Čechová

Osobní rozvoj pomocí koní

www.skonmidohloubky.cz

• About
• Latest Posts

Ženy ženám

Blog Ženy ženám je prostorem pro inspirativní články našich lektorek a dává prostor také dalším autorkám ke sdílení svých zkušeností.
Společně se tak můžeme dělit o rozmanitou ženskou moudrost a každá z nás se může stát ženou, kterou chce ve svém životě vidět.

Latest posts by Ženy ženám (see all)

• Blogerky Ženy ženám se loučí - 28 června, 2018
• Jak využít nesnáze v partnerství a udělat z nich výhodu, 2. část - 3 května, 2018
• Jak využít nesnáze v partnerství a udělat z nich výhodu, 1. část - 2 května, 2018