Rozmohl se nám tady takový nešvar….

Ne, nebudu psát o sprostých slovíčkách, které děti ve třídách používají. A že by to bylo téma rozsáhlé, protože peprné výrazy mnohdy padají i z úst roztomilých princezen. Budu mluvit o slovíčkách tak nějak celkově. Rodiče si totiž nějak přestávají uvědomovat, jaké má takové slovo moc.

Uvedu pár příkladů ze své praxe.

Je 1. září a do třídy vchází rodiče s dětmi

Někteří natěšení a s úsměvem, jiní se zakřiknutě koukají po ostatních. (Jestli teď nevíte, zda mluvím o dětech nebo rodičích, tak celkově o všech). Teď by to mělo pokračovat nějak takhle: Rodiče pozdraví vždy, děti většinou ano a pokud ne, jsou pobídnuti k pozdravu svými rodiči.

Ale jestli si myslíte, že je toto jasným a nediskutovatelným pravidlem, tak to jste na omylu. Začíná se běžně stávat, že dítko nepozdraví a rodiče to tiše přejdou. A pokud se vám toto zdá nevhodné, tak raději ani nečtěte, co bude následovat.

Tohoto 1. září mi totiž vtrhl do třídy i jistý Pepíno.

Rozrazil dveře, zařval: „Čůs lidi“, srazil židli a následně spadl, protože zakopl o aktovku své budoucí spolužačky. „U nás se vítáme slovy dobrý den“, reagovala jsem nahlas na jeho pozdrav a postavila židli na všechny čtyři. Načež se ode dveří familiárním tónem ozval mužský hlas: „Jó, s naším Pepínem si užijete legrace, to se máte na co těšit, paní učitelko.“ Ano, taky nepozdravil.

Načež vcházel do třídy další chlapec. Usmála jsme se na něj a pozdravila. Chlapec se usmál také, ale mlčel. Tentokrát reagovala matka: „Náš Oliverek prostě šetří slovy!“ a od srdce se zasmála svému vtipu. Ne, také nepozdravila a šla dál do třídy.

Kdo děti naučí slušnému chování?

To mě vedlo k zamyšlení. Nejsem přece jen moc náročná, když chci po dětech, aby v 6 či 7 letech dokázaly slušně pozdravit při vstupu do místnosti? Vždyť to už neumí ani dospělí.

Odpověď je jasná: NE!

Ale jak to mají asi ty děti vědět, když je k tomu rodiče nevedou?
Kdypak si asi Pepíno i Oliverek uvědomí, že pozdrav je součástí každodenního života a že se prostě v rámci slušného chování ještě stále používá? Kdo je to naučí, když sami rodiče nejdou příkladem?

Ano, je to tak. Jsme příkladem svým dětem. A měli bychom si to denně připomínat.

Uvědomujeme si vůbec, jakou máme v tomto směru moc?

Odpověď jsem dostala během pár dní. Opět od rodiče, ale tentokrát v obchodě. V kabince, během zkoušení několikerých riflí, jsem vyslechla následující telefonní rozhovor z vedlejší kabinky…

„Prosím tě, vždyť ona je úplně blbá! Představ si, že si mě pozvala na kobereček a rozčilovala se, že je divoký, neposlouchá, prý dokonce ubližuje ostatním dětem. No, určitě ne jen tak, beztak ho provokují a on se jen brání. Jsem jí říkala, že je prostě živější…“

Záhy jsme pochopila, že ta „blbá“ je učitelka jejího syna…

„No přesně! Jsem jí řekla, že já ji ho ve třídě vychovávat nebudu. Co si jako myslí? Když si neví rady se sedmiletým děckem, tak ať jde sedět někam k pokladně. Od čeho tam je?“ … „Ale tak jasně, známe přece Ondráška, je prostě divočejší, ale já s tím problém nemám, jestli ona ano, není to můj problém. Co mi je jako do toho, že ona si chudinka ani nemůže zajít o přestávce na záchod, protože nemůže našeho Ondru nechat bez dozoru? Ty, já musím končit. Jo, stavím se, pa.“

… „Ondro, jdeme!“

COŽE? Tak on to celé slyšel i její syn!?

Zůstala jsem na sebe koukat do zrcadla. Ani tak ne kvůli posouzení skvěle padnoucích riflí, ale prostě jsem byla v šoku. Uvědomuje si vůbec ta maminka, že pokud takto mluví o učitelce před synem, že ten ji nebude ve škole nikdy respektovat a problémy se budou jen prohlubovat? Co zmůže učitelka, o které sedmileté dítě „ví“, že je úplně blbá?

Netvrdím, že rodiče musí za každou cenu souhlasit se vším, co učitel řekne. Bohužel i já jsme zažila učitelku, která učila tak nějak proto, že ji nic jiného nezbylo a zjevně ji práce nebavila. Už jen proto, že jsem z oboru a vím, že se vše dá dělat i jinak, jsem doma pěnila o to více. Ale nikdy (!) u toho dcera nebyla. A ani na konci školního roku, kdy jsem koupila kytici paní učitelce hlavně od radosti, že odchází na jinou školu, dcera neznala na svou třídní můj skutečný názor.

Jak se chováme my, tak se chovají i děti

Uvědomme si, že děti jsou jako houby, které vstřebávají vše, co my kdy před nimi uděláme nebo řekneme. A čím více se to opakuje, tím větší to má šanci v dětech zakořenit. Tak, jak se chováme my, tak se chovají i naše děti. To, co říkáme my, budou říkat i oni.

Uvedu ještě jeden příklad ze své praxe.

Měla jsem ve třídě chlapce (opět třída prvňáčků), který jednoho dne zařval na svou spolužačku: „Ty tlustá, pitomá krávo“. „Petříku, proč tady říkáš takové ošklivé věci, co ti Alenka udělala?“ Čekala jsem odpověď ve stylu: protože mě žďuchla, protože mě naštvala, protože mi vzala tužku… ale vzteklá odpověď zněla takto: „Taťka tak taky říká mamce, tak co!“

Uf! Na každé třídní schůzce jsem si na to vzpomněla.

Pokaždé, když jsem maminku někde potkala. Ale maminka neměla ani tušení, co o jejím manželství Petřík prozradil.

Ono spousta rodičů by byla překvapena, co o nich dokáží jejich děti bezelstně jednou větou prozradit. Ale nemůžou za to ty děti. My sami si tvoříme svou vizitku.

Práce učitelky mi dala a dodnes dává hodně.
Třeba i právě uvědomění, jakou moc má na děti náš vzor a naše slova.

Jaromíra Bednářová
„Jak přežít školní docházku svých dětí a nezbláznit se.“

autorka ebooku Jak na násobilku

www.skolazvesela.cz

• About
• Latest Posts

Ženy ženám

Blog Ženy ženám je prostorem pro inspirativní články našich lektorek a dává prostor také dalším autorkám ke sdílení svých zkušeností.
Společně se tak můžeme dělit o rozmanitou ženskou moudrost a každá z nás se může stát ženou, kterou chce ve svém životě vidět.

Latest posts by Ženy ženám (see all)

• Blogerky Ženy ženám se loučí - 28 června, 2018
• Jak využít nesnáze v partnerství a udělat z nich výhodu, 2. část - 3 května, 2018
• Jak využít nesnáze v partnerství a udělat z nich výhodu, 1. část - 2 května, 2018