Život nebo smrt

Je mi smutno. Mám všechno, co by si mnohé ženy přály, šikovného a milujícího muže, 2 krásné občas zlobivé a jinak skvělé děti, podporující babičky, dům, dobrou práci… Jsem vlastně šťastná. A přesto občas cítím smutek.

Je mi 40. Mám dvě děti, starší holčičku, mladšího chlapečka. Dvě děti. O třetím jsem nepřemýšlela. Neodmítala jsem další dítě, ani si ho nepřála, prostě mě nenapadlo přemýšlet o třetím. Máme dvě. Tečka.

A pak se to stalo. Otěhotněla jsem, nedali jsme si pozor, nebo jsme to v „záchvatu vášně“ nějak neřešili, nevím, prostě se to „povedlo“. Vím, nejsem první ani poslední, co neplánovaně otěhotněla, ale přesto je to tak trochu šok, když se to týká vás samotných.

Nastal kolotoč myšlenek

Jak to budeme zvládat finančně? Co moje dvě děti? Výčitky, že se o mě budou muset dělit zase s dalším človíčkem… Mám jen dvě ruce… Tři děti, třikrát tolik nemocí… Pět lidí je moc všude… na návštěvách, v restauraci, na dovolené, v autě…
Co řekne moje máma? Co řeknou známí? Budou si klepat na čelo. Vždyť přece dvě děti, to je už tolik starostí, nervů, peněz… Napadaly mě samý negativa.

Začala jsem zvažovat, jaké mám možnosti, v podstatě dvě, že. Život nebo…. potrat. Zní to hrozně. Jako rozsudek smrti. Ale všechno by se tím vyřešilo. Ale nějak mi ta myšlenka nedělala dobře.

Nedokázala jsem si sama sebe představit, že jdu na potrat.

Brouzdala jsem po internetu a hledala rady a podobné příběhy… hledala jsem prostě řešení. Narazila jsem i na stránky o potratu, kde se psalo o postabortním syndromu. O tom, co žena, i když se sama rozhodne jít na potrat, má k tomu pádné důvody nebo jen svoje přesvědčení, co ta žena pak prožívá a kam až to může dojít. A přesně to jsem věděla, že by se mi stalo. Že bych si to celý život vyčítala a vyčítala to nepřímo všem kolem.

Když jsem zjistila, že jsem těhotná, tak první, co jsem udělala, bylo, že jsem si zjistila, kdy by se to miminko mělo narodit. No a to datum bych si pamatovala nadosmrti. Manžel to taky dost rozdýchával, ale do ničeho mě netlačil. Moje máma byla nakonec zlatá. Čekala jsem, že mi vynadá, že jsem úplně pitomá, ale byla úžasná. Řekla mi, že se jí vždycky líbily velký rodiny a že aspoň bude mít v důchodu co dělat. A že to určitě zvládneme.

Po několika dnech vnitřního boje myšlenek a debat, jsme dospěli k tomu, že miminko se samo rozhodlo, že k nám chce, že se mu asi naše rodina líbí a proto si nás vybralo. Tak jsme se rozhodli, že nás teda bude pět. A začali se těšit.

Byla jsem ve druhém měsíci

Bylo mi špatně. Měla jsem už zkušenosti, věděla jsem, že první trimestr není úplně ideální, bývalo mi špatně i v prvních dvou těhotenstvích. Ale měla jsem vyzkoušené, že důležité je nehladovět. Tak jsem sebou nosila müsli tyčinky, oplatky, banány, pro případ, že mi bude špatně (taky jsem vždy v prvním trimestru přibrala nejvíc).

Tentokrát to bylo jiné. Bylo mi špatně pořád!

Když jsem nejedla, když jsem se najedla, ráno v poledne, večer… pořád a hodně. Nezvracela jsem, ale stálá nevolnost mě děsně ubíjela. Chtělo se mi pořád spát a jedině ve spánku mi špatně nebylo. Zhubla jsem. Těšila jsem se na druhý trimestr, že to přejde. Ale ještě ve 14 týdnu mi bylo špatně.

V tu dobu jsem byla objednaná na prvotrimestrální screening, vyšetření na Downův syndrom a další genetické vady. Nešla jsem tam s obavami. Spíš jako na nutné vyšetření, z kterého dostanu papír o tom, že je vše v pořádku, jako v předchozích případech.

Jenže to dopadlo jinak. Řekli mi, že vzhledem k mému věku, a dalším naměřeným hodnotám, je riziko Downova syndromu vysoké, takže mi doporučují pohovor s lékařem-genetikem. Trochu mi zatrnulo, ale říkala jsem si, že to bude jen kvůli věku a spíš formalitka. Na pohovoru nás doktorka přesvědčila, že bude lepší nechat si udělat odběr choriových klků. Z klasického prvotrimestrálního screeningu vyjde totiž jen jakési potencionální riziko, jaké hrozí, že se dítě narodí postižené. Zatímco ze vzorku choriových klků se přímo zjistí, jestli plod je postižený nebo ne, zjednodušeně řečeno.

No, že bych byla nadšená z toho, že mi budou píchat do břicha jehlu, to jsem nebyla.

Ale pochopila jsem, že potřebuji jistotu. Že chci vědět, že to byl jen planý poplach, jen vysoké riziko vzniklé díky vyššímu věku matky, ale miminko je v pořádku.

Zákrok jsem podstoupila hodinu na to

Radši hned než o tom dny přemýšlet a trápit se. Měla jsem strach. Že to bude bolet, že to bude nepříjemné, že se miminku může něco stát (po tomto zákroku je riziko potratu minimální, ale je). Ale vůbec to nebolelo, místo vpichu mi umrtvili, bylo to jen lehce nepříjemné a trvalo to všehovšudy 10 minut. Doporučili mi neschopenku a odpočívat bez zátěže, abych náhodou nepotratila. Výsledky budou do druhého dne.

Tak jsem poslechla rady, vzala si neschopenku, odpočívala. Druhý den doktorka z genetiky volala.

Ještě teď se ve mě všechno svírá a třepe,
mám ledové ruce, když to píšu a do očí se derou slzy.

Ptala se, jestli sedím a že má pro mě špatnou zprávu. Downův syndrom se potvrdil.

Rána jako z čistého nebe

Do poslední chvíle jsem věřila, že je to jen formalita. Tohle mě fakt vůbec nenapadlo. Paní doktorka byla hrozně milá, vnímavá. Počkala, až popadnu dech, všechno mi vysvětlila a řekla, jaké jsou možnosti. V podstatě zase dvě. A rozhodnutí opět na mě. Zase rozhodování o životě a smrti.

Bytostně se mi nechtělo ukončit těhotenství, zahodit tři měsíce, byť protrpěné nevolnostmi. Měla jsem v sobě svoje miminko a mám se ho vzdát? Ale převrátit život celé rodiny tím, že se nám narodí postižené dítě (jestli bych ho vůbec donosila), na to jsem neměla.

To jsou paradoxy, že? Nejdřív přemýšlíte, jestli si máte miminko vůbec nechat a pak přemýšlíte, jak to udělat, abyste si ho mohli nechat.

Hlava mi šrotovala na plné obrátky, sjížděla jsem zase internetové diskuze. Musí být ještě nějaká jiná možnost, jiné přesnější vyšetření… prostě jsem chtěla ujištění, že to tak není, že miminko je zdravé a toto byl jen omyl, špatně naměřené hodnoty… Ale bohužel.

Konzultace s dalším doktorem potvrdila, že výsledek je naprosto přesný. Takže teď zbývalo domluvit si přerušení těhotenství.

Kvůli zkráceným ordinačním hodinám mého gynekologa (který musí dát k přerušení těhotenství doporučení) jsem musela pět dní čekat, než se začalo něco dít. A řeknu vám, že to bylo nekonečných pět dní. Je hrozný, když v sobě nosíte človíčka a přitom víte, že ho nikdy neuvidíte, že nemá cenu se šetřit, že nemá cenu víc jíst, že nemá cenu trápit se nevolností, že to všechno je k ničemu, protože vaše dítě za pár dnů nebude.

Byla jsem děsně smutná, ale nepřála jsem si nic jiného,
než aby to už bylo za mnou.

Když mě konečně přijímali do nemocnice, udělali mi kontrolní ultrazvuk a já naposled viděla svoje miminko. Hýbalo se, mrskalo sebou, jako by se bránilo… Slzy mi tekly po tvářích, ale nedokázala jsem uhnout pohledem.

Večer mi zavedli něco na uvolnění čípku a ráno, že začnou vyvolávat porod. Od 12 týdne se už nedělá přerušení těhotenství v narkóze, ale vyvolává se porod, laicky řečeno. To zavedení tablety bylo hrozně bolestivé a vrátily se mi při něm pocity bolesti při předchozích porodech.

Dostala jsem hrozný strach, že to samotné bude hodně bolet, že si prožiju další bolestivý porod, po kterém mě navíc nečeká ta krásná odměna – narozené miminko. Hrozně jsem sama sebe vystresovala, jak jsem o tom pořád dokola na nemocničním pokoji přemýšlela, bála jsem se.
Zkrátím to.

V nemocnici jsem nebyla ani celé dva dny, ale bylo to nekonečné čekání.

Nakonec, jak to tak bývá, to tak hrozné nebylo. Křeče jako při průjmu a ve dvě v noci ze mě 14 týdenní miminko odešlo. Bylo to smutné, ale po tom všem, se mi hrozně ulevilo. Byla jsem dost zesláblá, ale ráda, že už to mám všechno za sebou. Musím se tu zmínit, že na mě v nemocnici byli hrozně hodní a dali mi nadstandardní pokoj (ani ho pak nechtěli zaplatit!), abych nebyla na pokoji společně s maminkami ze šestinedělí.

Je to už víc jak rok, co se to stalo

Ale jakýsi nedefinovatelný pocit smutku, nenaplnění mi zůstal. Pořád si říkám, jestli nedlužíme sobě, tomu miminku další život, jestli bychom neměli mít ještě jedno dítě. Nebo to bylo znamení, že už nemáme pokoušet osud a být rádi, že máme dvě krásné zdravé děti?

Rozum mi nápad se třetím dítětem vyvrací velmi pádnými argumenty, cit se ale nějak nechce a nechce vzdát. Vždy, když se blíží menstruace a já mám pocit, že bych mohla být zase těhotná, říkám si, že jsme blázni, jít do toho těhotenského a miminkovského kolotoče znovu, že je to nesmysl a bláznovství, navíc v mém věku. A když se pak dostaví ten důkaz, že těhotná nejsem, tak úlevu necítím, spíš na mě padne smutek.

Důkaz toho, že pořád toužíme po tom, co zrovna nemáme.

Přeji Vám, abyste se nikdy mezi životem a smrtí rozhodovat nemusely.

Míša Nemuchovská

• About
• Latest Posts

Ženy ženám

Blog Ženy ženám je prostorem pro inspirativní články našich lektorek a dává prostor také dalším autorkám ke sdílení svých zkušeností.
Společně se tak můžeme dělit o rozmanitou ženskou moudrost a každá z nás se může stát ženou, kterou chce ve svém životě vidět.

Latest posts by Ženy ženám (see all)

• Blogerky Ženy ženám se loučí - 28 června, 2018
• Jak využít nesnáze v partnerství a udělat z nich výhodu, 2. část - 3 května, 2018
• Jak využít nesnáze v partnerství a udělat z nich výhodu, 1. část - 2 května, 2018