Život je alchymie... Je třeba vnímat, co vám skutečně dělá dobře, co si přejete vytvářet. Najít a probudit své jedinečné dary. Dovolit si žít svůj jedinečný potenciál. Být autentická a skutečná, protože když jste v souladu se sebou, s tím co jste vy, co vy cítíte... vytvoříte mnohem úžasnější věci i pro druhé. Na to ale potřebujeme čas k uzdravení, k zastavení, třeba i k proměnám.
Násilí nebo arogance nemusí mít jenom jasnou, výraznou podobu a může být i schováno za běžné situace, které už postižené ženy vůbec nevidí, nerozlišují a berou je jako normální. A stejně tak je vnímá i společnost, která nedává signál, že tohle není v pořádku. Protože opravdu není...
Dnes jsem se rozhodla podívat na svou oblíbenou pohádku, jenž mě nesmírně inspirovala. To byl také důvod, proč jsem se rozhodla napsat pár řádků, které vedou k hlubokému uvědomění a pravdě, která je v mém srdci, a stále víc a víc si ji uvědomuji
Každá z nás má v sobě energickou a rozhodnou mladici, vášnivou nestoudnou milenku, požitkářku, chápavou matku, Kálí ničitelku a dárkyni života. Ženu unavenou a ženu mlčenlivou, naslouchající své intuici, vyčkávající a lenošící. V každé z nás jsou tyto a desítky dalších plošek namíchány jinak, ale zaručeným výsledkem je krásný třpytivý diamant naší celistvosti
Někdy mám pocit, že sebevědomí je nějaká choroba a někdo se léčí z nízkého a někteří, kteří "lékaře" nevyhledávají, by se měli léčit z vysokého. Jako u tlaku. Na vysoký tlak máme pilule. Na vysoké sebevědomí zabírají jen rány vesmíru, abychom zpozorněli a získali rovnováhu a trochu pokory
Nie je to tak dávno, čo by som ani len nepovedala, že sa naozaj začnem uzdravovať z poruchy príjmu potravy. Nikdy som nepoznala ten pocit nebyť otrokom jedla... proste nebáť sa čokoľvek zjesť, nemať výčitky keď sa prejem a tráviť čas nad záchodovou misou
KOJENÍ je úžasná věc. Propojuje nás s našimi dětmi a VYŽIVUJE nejen je ale i nás láskou. Naše pocity jsou extatické. Prožíváme v každé buňce našeho těla radost při blízkosti s naším dítětem a také při pohledu do jeho očí. Tím, že jsme ve vnitřní radosti, tím se nám tvoří potrava v našich ňadrech. Mléko a kojení však není jen o potravě jako takové, je právě o spojení mezi námi
Prakticky celý život, co si pamatuji, jsem tak nějak vlála za ostatními, spíš jsem se podřizovala rozhodnutí rodičů a dalších lidí, než že bych dělala rozhodnutí svoje. A když jsem se měla rozhodnout sama, udělala jsem to podle toho, co chtěli druzí, nebo co jsem si myslela, že chtějí druzí. Ne podle toho, co chci já. Vlastně jsem ani nevěděla, co chci já
Kde je hranice mezi sebeláskou a a sobeckostí? Někdy váhám a nejsem si jista, jak to odlišit. Jak se mít ráda bez výčitek? Může mít sebeláska i negativní vliv? Jak mohu opravdu přijmout své tělo? Jak si mám přestat vyčítat, že se rozvádím a děti ztratily tátu? Jak pracovat se studem? Jak mohu sebelásce učit mou 9letou dceru?
Tvrdím, že neexistuje něco jako škaredost či ošklivost, existují jen jiné úhly pohledu. To, že se nelíbíme nějakému člověku, neznamená, že se nebudeme líbit někomu jinému. A také záleží, jakým úhlem pohledu se na nás lidé dívají. Ne každý touží po modelce s krásným obličejíčkem a mírami 90-60-90.
Tanec jako součást osobního rozvoje? A proč ne? Najde se přece spousta důvodů, jak nám pomůže – třeba s překonáním komfortní zóny, zvýšením sebevědomí a hlavně, při tanci se z žen stávají skutečné ženy a z mužů muži. Tak proč ještě váhat?
Vidina bezchybné kůže, která je na dokonale nalíčených lidech v médiích, na fotkách upravených počítačovým programem, a mnohdy navíc v kombinaci s naší nemocí kůže (ale mnohdy i bez ní) dokáží způsobit systematické ničení vlastního těla. Navíc čím závažnější je tento problém, tím víc se nemáme rádi za to, že s tímto chováním nedokážeme přestat.
Život je alchymie... Je třeba vnímat, co vám skutečně dělá dobře, co si přejete vytvářet. Najít a probudit své jedinečné dary. Dovolit si žít svůj jedinečný potenciál. Být autentická a skutečná, protože když jste v souladu se sebou, s tím co jste vy, co vy cítíte... vytvoříte mnohem úžasnější věci i pro druhé. Na to ale potřebujeme čas k uzdravení, k zastavení, třeba i k proměnám.
Často bereme věci, které umíme a známe, které děláme, jako samozřejmost. Myslíme si, že to, co známe a umíme my, umí a zná přeci každý! Tak to není. Každý z nás je jedinečný. Každý z nás se rodí s nějakým talentem. Jak svůj talent poznáme?
Násilí nebo arogance nemusí mít jenom jasnou, výraznou podobu, a může být i schováno za běžné situace, které už postižené ženy vůbec nevidí, nerozlišují, a berou je jako normální. A stejně tak je vnímá i společnost, která nedává signál, že tohle není v pořádku. Protože opravdu není...
Ženy ženám
Kateřina Svobodová
