Je jedno kolik nám je, ale duše "vnitřního dítěte" v nás je vždy zranitelná a tak čistá. Absolutní základ je být vědomý. Pokud nejste u sebe, nejste ani u nich - jste mimo. Proč? Děti potřebují respekt, lásku, podporu a teplo. Dejte jim to.
Mezi matkou a dítětem je zvláštní vztah, protkán mnoha neviditelnými vazbami, pevnými jako ocelová lanka. Vztah mezi matkou a dcerou je ještě pevnější a zároveň bolestnější. V dětství ji bezmezně obdivujeme, v patnácti nenávidíme a v dospělosti se snažíme najít rovnováhu mezi láskou a nenávistí.
Když jsem loni v září poprvé přišla o miminko, měla jsem najednou pocit, jako by se kolem mne postavila vysoká, šedivá, betonová zeď. Stála jsem zazděná a myslela jsem si, že bolestí umřu. Co bylo ale zvláštní, že tohle byla jenom moje zeď, co mě obehnala a izolovala od ostatních. Život venku se děl normálně jako předtím. Měla jsem pocit, že ti venku ke mně nemůžou, ani já k nim.
Zaplavila ji nejistota: "Jak to mám sakra vědět? Netuším, proč Laura nejí." Tápala ve tmě. Cítila se ztracená. Připadalo jí, že to trvá věčnost. A najednou se odpověď sama vynořila v její mysli... Nemám se ráda. Nemám ráda vlastní tělo!
Byla roztomilá a krásná. Holčička se světlými vlásky v květovaných šatech. Byla mé vnitřní dítě – byla jsem to JÁ. Vyhrkly mi slzy, protože jsem moc dobře věděla, jak je smutná. Byl to pro mne šok, ten nesnesitelně bolestný pocit samoty
Naše děti jsou bytosti, za které bychom položily svůj život. Odevzdaly bychom ten svůj, měl-li by zachovat život našeho dítěte. Prožít, že jsem schopna takto hluboce milovat, je veliký dar. Dar, který nám přináší naše děti.
Během jednoho rozhovoru jsem si všimla, jak obtížné je pro rodiče pochopit, co jejich děti prožívají při anorexii nebo bulimii. To, že jim jejich dcera téměř umírá v dnešní době „dobrovolně“ na hlad, se opravdu příčí logickému pochopení.Jako první je třeba si uvědomit, že se Vaše dítě dostalo do velkého průšvihu, ze kterého cesta zpět neexistuje. Lze pouze dopředu, projít tím, a pokud to zvládnete, věřte, že to promění ve Vaší rodině úplně všechny.
Balím si věci a celé je to až děsivě podobné tomu, když jsem se do porodnice balila před necelými dvěma lety. Noční košile, toaletní potřeby, něco na čtení, porodnické vložky a kalhotky. Tehdy jsem taky věděla, že druhý den budu rodit. Byla jsem natěšeně rozechvělá, trochu nejistá a mírně vyděšená. Tentokrát jsem zoufalá, zničená a strašlivě vyděšená
Dítě se narodí a prvních pár měsíců se za normálních podmínek cítí relativně v bezpečí. Jakmile ale zjistí, že má nožičky, situace se začne měnit. Samo začne objevovat báječný svět kolem sebe. Jeho přirozený impuls je vnímat svět jako bezpečný, zkoumat jej a hrát si. Dospělí to ale vidí jinak
Potkávám různé lektory a odborníky na výchovu a čím dál více se mi potvrzuje, že v dnešní době jsou populární jisté názory, které dle mých zkušeností bohužel nefungují a spíše rodičům ubírají sebedůvěru, tolik potřebnou k výchově našich dětí.
Ženy ženám
Šárka Weberová
