S nebo BEZ intuice

Je 27. říjen 2014

Venku je hnusně, že by psa nevyhnal. I přesto vyháním sama sebe ke koním. Musím se své kobylce přece věnovat, a navíc může i má koňská učitelka, což je super příležitost něco se naučit, potrénovat.

Necítím se dobře. Mám za sebou náročné období, cítím vyčerpanost. Přesto jdu, i když mi hlásek tam uvnitř říká: „Nechoď, zůstaň doma, odpočiň si.“ Zaplaším ho myšlenkou, že je to beztak jen ten můj vnitřní lenoch, kterému se nikdy nic nechce.

Venku je slota. Fouká a já ke všemu zjišťuju, že nemám čepici. Za chvíli mě bolí nafoukané uši, i přesto vytahujeme koně z ohrady a jdeme do travnané jízdárny trénovat. Moje kobylka je hodně lekavý koník a už nějaký čas ji jemně zvykáme na různé pro koně lekací věci typu šustící plachta.

Je mi fakt mizerně. „Neměla bys tu být.“ říká zase ten hlas… Kuš!

Když už jsem tady, jdu do toho…

Beru do ruky špagát na jehož konci je papírový pytel naplněný papírem, na druhé ruce mám svou kobylku na vodítku. Vyvaluje oči na pytel, ale zůstává stát. Rozejdeme se. Pytel táhnu pomalu za námi. Kobylka rychleji dýchá, ale jde hezky vedle mě. Bezva!

Pak se zastavíme a já přitáhnu pytel k nám až pod kobylčino břicho. Lehce sebou škubne, já zůstávám v klidu a říkám si: „Jo, to bude v pohodě, to zvládne.“ Když vtom kobylka z ničeho nic vyskočí a vyrazí ode mě pryč.

Já ležím na zemi. Popadám dech a snažím se uvědomit si, co se stalo. Škube mi v prstě. Zajedu očima k ruce a vidím svůj pravý prsteníček hodně nepřirozeně zkroucený, nejde s ním hýbat. Bolest se stupňuje.

První, co mě napadá: „To máš za to, mělas zůstat doma a ne se takhle přepínat.“

Kamarádka mě veze domů, kde se rozpláču, bolest je nesnesitelná. Sestra mě veze do nemocnice. Cestou se chlácholím, že je to jen vykloubené, a zkouším si představovat situaci, jak mi prst rovnají.

Příběh zkrátím.

Ještě ten den mě operovali. V prstě tři šroubky a jedno velké uvědomění: MĚLA JSEM TEN VNITŘNÍ HLAS POSLECHNOUT. Nebyl to lenoch. Byla to INTUICE.

Rok poté

Dneska mám FAKT POŽEHNANÝ DEN. Dopoledne jsem byla na operaci prstu. Před rokem jsem si ho škaredě zlámala a musel být sešroubován. Jenže já měla s odstupem času pocit, že tam to železo prostě není dobrý, i když mi v nemocnici i na rehablitaci tvrdili, že to ničemu nevadí.

Tentokrát jsem dala na svou INTUICI a skrze kamarádku našla naladěného pana doktora z krkonošské nemocnice specializující se na operace rukou. V červnu jsem k němu šla na konzultaci, jednou měsíčně ordinoval v Brně na Surgal klinice.

I tento pan doktor mi říkal, že není třeba šroubky vytahovat, když je prstík tak skvěle zrehabilitován… Já si však trvala na svém, moje INTUICE mi přece říkala, že to není dobrý! Pan doktor mě poslal na rentgen, po kterém zkonstatoval: „Šroubky musí ven.“ Byly moc dlouhé , jeden už dokonce vyviklaný a tlačil na šlachu.

INTUICE SE POTVRDILA. ANO, ano, ano!

Domluvili jsme se na operaci v lokální anestezii v listopadu. DNES. 5. listopadu 2015.

NA SÁLE JSEM PLAKALA, ale vděčností, protože jak pan doktor, tak sestřička se ke mně chovali naprosto úžasně a strach, se kterým jsem přišla, byl během pár minut pryč. Přikryli mě peřinou, aby mi nebyla zima, vše mi do detailu vysvětlili, vtipkovali, aby rozpustili strach, dokonce mi během toho, co působila anestezie, zhasli, aby mě ty jejich šílené reflektory neoslňovaly. Během operace si se mnou povídali a byli tak jemní a citliví, že jsem z toho byla paf a fakt plakala štěstím.

Moc jsem jim děkovala, hlavně té andělské sestřičce. Říkala jsem jí, že takové by měly být všechny… A ona na to: „Víte, já se někdy stydím říkat, že jsem zdravotní sestra.“ Tak jsem ji ubezpečila, že ona rozhodně nemá za co, ba naopak. Pohladila jsem ji po rameni a ještě jednou poděkovala. Se slzami v očích mi předávala krabičku se šroubky…

A tuhle úžasnost následovala další… Během operace se nám doma narodilo 7 nádherných koťátek (intuitivně jsem věděla, že to bude právě dnes :))

A tak tu všichni spolu ležíme u mě v ložničce (kočka s koťátky v krabici) a znovu se dojímám, děkuju, že cítím svou INTUICI, a sama sobě slibuju, že už ji VŽDYCKY BUDU NÁSLEDOVAT.

Možná si kladete otázku, jak svou INTUICI poznáte?

Z mého pohledu je to vnitřní hlas, který nevychází z hlavy, ale ze srdce, z duše a je vždycky LASKAVÝ, chce pro nás dobro! Nikdy nepřikazuje, jak to často dělá naše mysl.

Někde jsem četla, že intuice je často pociťována jako hravé dítě, které se nás snaží silným vnitřním nutkáním odvést od těžké práce do světa radosti a her.

Všichni máme dar intuice a schopnost následovat svá „tušení“.

Následovat své pocity. Všichni slýcháme ve svém nitru to šeptání, co chceme dělat, kde chceme být, kým se chceme stát. STAČÍ NÁSLEDOVAT a nehledat důvody proč to nejde.

Nebylo by snazší hledat důvody PROČ TO JDE?

Trénujte se stejně jako já v následování své intuice a když šlápnete vedle, poděkujte za tu zkušenost a jděte dál.

Alice

• About
• Latest Posts

Alice Kirš

Zakladatelka a ♥ projektu Ženy ženám

Alice je žena, která svým velkým srdcem, otevřeností, lehkostí, citlivostí, originalitou a důvtipem boří staré hranice a vytváří neomezený prostor pro růst. Je milovnicí lehkosti a svobody, zvířat, vaření, útulné atmosféry, cestování a také autorkou knihy 17 tváří ženy.

Latest posts by Alice Kirš (see all)

• Rituální rozloučení s Ženy ženám a oslava nových začátků - 20 července, 2018
• Nejlepší dárek pro maminku ke Dni matek - 9 května, 2018
• O změnách, kontrastech a zkušenostech - 23 dubna, 2018