Rok poté, aneb všechno zlé je pro něco dobré…

Před časem jsem na blogu Ženy ženám zveřejnila svůj příběh o tom, jak jsem prožívala ukončení těhotenství pro smrtelnou vývojovou vadu miminka a následně o tom, jak důležitou se ukázala schopnost umět prožít smutek se vším, co k němu patří.

Uplynul rok a nyní se můžu na celou událost podívat s odstupem (což neznamená bez emocí) a zamyslet se nad tím, co si z této situace mohu vzít pozitivního pro sebe i svou práci. Tedy – jak Vás vskutku otřesný zážitek může posunout.

Jedno z nejdůležitějších „poučení z krizového vývoje“ spočívá v uvědomění, jak za dané situace přistupovat k dětem v rodině. Stále intenzivněji jsem přesvědčená, že prožívá-li rodina těžké chvíle, děti by neměly být izolovány a „chráněny“ před emočně vypjatými situacemi.

Myslím, že to nepotřebují a ani jim to neprospívá.

Můj muž je produktem silně protektivní výchovy (ve vší úctě, je to prostě tak), což, mimo mnoho jiných důsledků, vede k tomu, že si v jakýchkoliv zátěžových situacích (pochopitelně!) neví rady (když pominu vyzrálé a imponující řešení ve stylu „zavoláme mámě“☺) a je jimi silně stresován, což mnohdy představuje dvojitou zátěž pro všechny zúčastněné. V konečném důsledku to vede k tomu, že si danou událost (ať je jakákoliv) člověk neodžije, nezpracuje, protože neví jak, a negativní emoce se hromadí uvnitř. A co hůře, různou formou se předávají dál, dokonce po generace, byť jen jako zdánlivě neškodná lhostejnost (nebo dokonce opovržení) vůči všemu, co zavání expresivním projevem.

Mám za to, že v krajních případech může tento přístup vést až k citové zploštělosti, neschopnosti soucitu a empatie, zkrátka účinnému vymítání toho, čemu se říká emoční inteligence. Přijde mi trošku nesmyslné, že už i batolata posíláme pravidelně do kroužků a kupujeme jim speciální hračky, aby se všestranně rozvíjela a před tou nejzákladnější školou ze všech, je chceme zuby nehty chránit…

Co se syna týče (byly mu v té době necelé dva roky), vysvětlila jsem mu, že maminka pláče, protože miminko bylo moc nemocné a odešlo do nebíčka a ujistila jsem ho, že to, že jsem smutná, nikterak nesouvisí s ním, není to jeho vina. Tvářil se tak, že je mu to naprosto jasné a ve chvílích, kdy to „na mě přišlo“, si mě spíš nevšímal, než aby mě obcházel po špičkách a pátral po tom, co mi je. A bude-li chtít, jsem připravená se s ním na to téma naprosto otevřeně bavit… ostatně jakožto i na jiná „choulostivá“ témata :o)

Romantic woman on golden field

Buďme k sobě laskavé

Nikterak překvapivé nebylo ani zjištění, že téměř vše v našich životech se dotýká a vychází z našeho vztahu k nám samým (ano, zase jsme u sebelásky :o). Byla jsem vychována v tom, že nestojím za nic a že lásku si musím zasloužit. A jelikož jsem po lásce, přijetí a ocenění prahla více než po čemkoliv jiném, urputně jsem se snažila (samozřejmě vždycky úplně špatně, nikdy jsem se netrefila ☺). Nicméně tento „snaživý“ model zodpovědné jedničkářky jsem si – hluboko v podvědomí – přinesla i do dospělosti a ve zkratce – dnes jsem si jistá, za nemocí našeho syna (genetická příčina nebyla prokázána) byl – mimo jiné – i obrovský stres a přetížení, kterému jsem v těhotenství byla vystavena.

Čímž v žádném případě nehledám viníky a neobviňuji ani sama sebe, jen prosím všechny ženy, aby k sobě byly laskavé a zhoubné vzorce chování a myšlení vyřadily ze svého života co nejdříve, můžete přijít opravdu o hodně. A naopak mnohem více získat, když se naučíte znát svou hodnotu a vypěstujete si láskyplný, podporující, naplňující a hřejivý vztah mezi Vámi a Vámi… a podobný model pak přirozeně přenesete na své děti.

Jinak řečeno – neumím si představit, jak bych celou situaci (a zejména pocit viny) zvládala, kdybych už velký kus cesty k sebepřijetí neměla za sebou.

 

Ačkoliv zážitek spočívající v rozhodnutí porodit své chtěné a milované dítě, abyste jej mohli nechat umřít, považuji za nejhorší ve svém životě (a tím, doufám, s podobnými eskapádami končím… děkuji!), nikdy jsem ani na vteřinu nelitovala, že jsem si druhé těhotenství prožila, i když jen do poloviny a s drastickým koncem. Zároveň děkuji všem (těm asi třem lidem z třísettřicetitří…), kteří neměli potřebu srovnávat, která situace je horší, než ta moje… přijít o malé dítě, o velké dítě, mít potíže s otěhotnětněním, nalezením partnera, případně mít zlomený fungl nový nehet… to je totiž ve chvíli, kdy něco takového prožíváte, úplně jedno.
Ano, možná, nebo dokonce pravděpodobně, se stávají i horší věci… a!????

Pro všechny, které milujete příběhy s dobrými konci, dodávám, že v současné době jsem opět těhotná a podle řady ultrazvukových vyšetření čekáme (už brzy!) zdravou holčičku (kterou jsem si tolik přála, a pak se za to obviňovala, když vyšlo najevo, že druhé miminko byl chlapeček – mimochodem ukázalo se, že sebemrskačství také nikomu a ničemu nepomáhá).

 

Je to zázrak

Hrozně se na ni těším a stále silněji si uvědomuji, že počít, donosit a přivést na svět zdravé a spokojené miminko, je opravdu zázrak a jsem nesmírně vděčná za to, že jej můžu prožívat. Zároveň vím, že můj druhý chlapeček mi vždycky bude chybět a nejraději bych je měla všechny, živé a zdravé… Jsem si jistá, že tento pocit je naprosto přirozený a nikterak nebrání tomu, abych se dokázala radovat z toho, co mě čeká.

Jsem pyšná na svou rodinu, že jsme celou situaci, navzdory okolním tlakům, nakonec zvládli bez předstírání, že o nic nejde, co jsme neuměli, jsme se společně naučili a že jsme díky tomu schopni lépe vnímat každodenní radosti, které by nám jinak mohly připadat všední. A jsem hrdá i na sebe, že jsem se díky tomu dokázala přiblížit o další kus k sobě.

Často mě – a nejen v této souvislosti – napadá, jak pošetile se chováme, když naříkáme nad věcmi, které můžeme změnit a když se naopak dostaneme do situace, kterou ovlivnit nemůžeme, nutíme se do „statečnosti“, místo toho, abychom ji s pokorou prožili tak, jak v danou chvíli potřebujeme.

 

Jsem nesmírně vděčná za to, že naprostou většinu věcí a událostí v našich životech ovlivnit můžeme a další dobrou zprávou je, že pokud si nevíme rady, vždy je někdo, kdo nám chce a umí pomoci.

 

Přeji krásné jarní dny plné slunce, lásky a mláďátek! :o)

 

S láskou, Petra

http://petra-krainova-koucka.webnode.cz

Všechny 3 zmiňované příspěvky budou součástí knihy Lucie Lebduškové „Čekala jsem miminko“

Blog Ženy ženám je prostorem pro inspirativní články našich lektorek a dává prostor také dalším autorkám ke sdílení svých zkušeností. Společně se tak můžeme dělit o rozmanitou ženskou moudrost a každá z nás se může stát ženou, kterou chce ve svém životě vidět.

Toužíš po ještě intenzivnější inspiraci, konkrétních receptech a hlubším poznání ženského světa?
Objev originální programy z edice Ženy ženám >>>
Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *