Blog / Truchlení povoleno!

Každá z nás se čas od času dostane do krizové či náročné situace. Prošla jsem si různými, ovšem dosud nejhorší, co mě kdy potkalo, byla ztráta nenarozeného miminka. O tom, jak jsem to prožívala, jsem psala jinde.

Tentokrát se zamýšlím nad tím, jak se ke mně za dané situace chovalo mé okolí, a to proto, že jsem si uvědomila, jak málo z nás (včetně mě), umí na podobné situace podpůrně reagovat.

Jelikož jsem byla už v pokročilejším stádiu a těhotenství bylo „veřejné“ (i patrné), musela jsem tragickou novinu oznámit v práci, rodině, přátelům a známým. Dostalo se mi mnoha reakcí – od dojemných a povzbudivých až po mírně zarážející. Paradoxně ta nejvřelejší slova přicházela od žen, které ani osobně neznám (včetně čtenářek blogu Ženy ženám – děkuji!).

Truchlení povoleno!

 

Smrt je, a vždy byla, součástí života všech lidí ve všech dobách

V posledních desetiletích se ale uplatňuje tendence smutek a truchlení vytěsnit za hranice normality. A to je, myslím, jeden z důvodů, proč většina reakcí vyznívala ve stylu „musíš být silná, ženská vydrží více než člověk, nemysli na to“ apod.

Několik málo (velmi moudrých) přítelkyň radilo „buď na sebe hodná, dej si čas a věř v lepší časy“. A úplně nejdivnější pocit jsem měla z toho, když někdo, kdo se považuje za kamaráda/ku, případně patří k příbuzenstvu, nereagoval VŮBEC.

Jedna z našich sousedek mi napsala, jak ji naše ztráta mrzí a zároveň se dotázala, jak může pomoci kamarádce, která bohužel v té době byla ve stejné situaci. Dnes vím, že to je moc dobrá otázka. Tehdy jsem jí také neuměla poradit, všechno bylo příliš živé a čerstvé, pocity totálně zmatené.

Zpětně ale mohu přesně říct, co mi tehdy pomáhalo a co naopak.

 

Chvíli jsem si skutečně myslela, že musím být silná a svůj smutek dusit a skrývat. Rozhodně mě nepřekvapilo, jak strašně se cítím, ale zpětně se dosud podivuji nad tím, jak jsem se (přes pokročilý věk :o), zkušenosti i mírný profesionální vhled) cítila nejistá a zmatená, a to i v tom, jak mám vlastně takovou věc prožívat. Naštěstí jsem využila možnosti konzultace s psycholožkou (vřele doporučuji), kterou nabízí ÚPMD pro „tyto případy“ a také dala na rady moudrých žen, mých báječných přítelkyň.

A najednou nebylo nic přirozenějšího,
než truchlit a svůj smutek neskrývat

Truchlení povoleno!

 

Společnosti jsem se vyhýbala (ačkoliv běžně jsem velmi společenská) a snažila se v rámci možností nedělat nic, do čeho se mi nechtělo.

Nejhorší ze všeho bylo, když někdo, ve snaze najít na tragedii světlá místa, celou situaci bagatelizoval „…to nevadí, pořídíte si jiné miminko, vždyť jsou lidé, kterým to nejde, tohle nic není, představ si, kdyby vám miminko umřelo po porodu, jedno zdravé dítě už máte…“.

Jsem si jistá, že všechny výše i níže popsané reakce byly vedeny nejlepšími úmysly (a důvodně se podezírám, že nemít tuto zkušenost, reagovala bych podobně!),nicméně to, že budete ztrátu zlehčovat, rozhodně nepomáhá. Chápu, že vzpomínky na dítě, které s Vámi již nějakou dobu žilo a pak odešlo, jistě prodlužují a ztěžují dobu přijetí faktu, že tu už není, ale v akutní krizi tato informace rozhodně úlevný efekt nemá.

Obecně srovnávání není jaksi na místě. Nefunguje ani, přihodíte-li pár strašlivých historek ze svého okolí, kdy se jednalo o „mnohem horší případ“. Naopak se může stát, že dotyčná se se ztrátou nenarozeného miminka bude vyrovnávat o to hůře, o co intenzivněji mu její okolí bude upírat nárok na existenci a vzpomínku. Pro ženu-matku je i dosud nenarozené dítě milovaným potomkem, nejde o něco jako neplatný pokus.

Za to, že už jedno zdravé dítě máme, jsem strašně vděčná,
ale smutek nad ztrátou toho druhého to nemírní.

Navíc u mě osobně se po narození prvního syna s plnou silou aktivovaly všechny mateřské pocity a pudy a proto jsem ztrátu druhého snášela o to hůře. Maminky, které doma ještě děti nemají, se musejí zase vyrovnávat se syndromem prázdné náruče. Situace jsou různé, každá z nás reaguje individuálně, nicméně pocity jsou vždycky velmi bolestné. Nemluvě o tom, že „potrat“ v pokročilejší fázi těhotenství je sám o sobě doslova otřesným zážitkem. Doufám, že nic horšího než porodit dítě proto, abych ho pro nezralost organismu mohla nechat zemřít, už nezažiju.

 

Další z věcí, která nepomáhala, byly snahy o „rozveselení“

Tyto se cení, ale až po nějaké době, jinak jsou také spíše kontraproduktivní (a přiznejme si, trošku nesmyslné). Stejně jako rady na odpoutání pozornosti, rozptýlení apod. To vše je možné a vítané, ale až po fázi truchlení, které je nezbytné proto, abychom celou situaci mohly/i přijmout a tím se s ní vyrovnat.

Na co se zapomíná, je fakt, že žena v této situaci prodělává běžné šestinedělí, a to nikomu na psychické stabilitě nepřidá, ani když drží v náručí zdravé miminko, natož naopak.

Truchlení povoleno!

 

Co mi naopak pomáhalo…

byla podpora, pochopení, přijetí mého smutku a vyjádření lítosti nad zmařeným životem tvorečka, který měl být naším druhým synem. A také možnost o tom otevřeně mluvit, aniž bych vyvolávala rozpaky a křečovité odsouvání tématu.

Není třeba velkých slov. Stačí jen „Je mi to líto“.

Nemusíte všechny pocity svých blízkých sdílet, někdy stačí jen naslouchat a respektovat. Vzhledem k již zmiňovanému vytlačování zármutku z našich životů s nimi neumíme nakládat, ale ani na ně adekvátně reagovat.

V té souvislosti jsem také řešila, zda můj smutek nějak nestresuje syna, kterému v té době ještě nebyly ani dva roky. Nicméně o očekávaném miminku věděl a dokonce ho i viděl na 3D ultrazvuku. V první fázi jsem brečela téměř nepřetržitě, takže ani nebylo možné to nějak skrýt. A jakmile už bych se pláčem schovávat mohla (a chvíli to i plánovala), došlo mi, že když se budu tvářit, že se nic nestalo, rozhodně tím nepřispěju k jeho budoucí citlivosti a schopnosti být podporujícím, vnímavým partnerem.

Nechala jsem tedy citům volným průběh, jen jsem mu vysvětlila, proč je maminka smutná, a že on za to nemůže. Rozhodně nevypadá, že by to na něm zanechalo stopy traumatu :o). Zpětně by mi více strašidelné připadalo, kdyby viděl ledově chladnou maminku…

 

Podtrženo, sečteno, milé přítelkyně, dostanete-li se (a doufám, že nikoliv!) do podobné situace, nepotřebujete být silná ani statečná. Potřebujete lásku, podporu a čas, abyste vše mohla prožít a vyjít z toho bez náznaku destrukce.

Každá z nás má svůj způsob a své nároky na to, aby se s čímkoliv vyrovnala, a není třeba propadat pocitu, že váš smutek někoho obtěžuje, nebo že na něj nemáte právo. To jak se cítíte, je v pořádku.

V okamžiku, kdy se Vám podaří ztrátu přijmout a s laskavostí na miminko vzpomínat, vím jistě, že uvidíte i světlé stránky. Na ztrátě dítěte se nic dobrého najít nedá, ale vy osobně na pozadí tragedie možná začnete více vnímat hezké věci, nebudete se tolik trápit maličkostmi, nedovolíte stresu okrádat vás o energii, posílí se váš vztah s partnerem i k sobě samé a budete se těšit na budoucnost… jako já! :o)

 

S láskou

Petra Krainová

PS: A jako bonus si možná v rámci hesla „V nouzi poznáš přítele“ uděláte menší inventuru ve vztazích, a to také nebývá na škodu :o)

Více o mě na http://petra-krainova-koucka.webnode.cz/

Další články v kategorii

Těhotenství, porody a mateřství Vaše příběhy
Přidejte se do diskuze

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.