Proč právě já?

To je otázka… ale nedá se na ní odpovědět.

Červenec 2013 v 11 hodin jsem šla z prsní poradny. Ortel byl jasný – rakovina prsu.

Od dubna jsem věděla, že mám něco na pravém prsu, ale musela jsem se učit na závěrečné zkoušky a na absolutorium. Studovala jsem na VOŠ a tak jsem tomu nevěnovala až takovou pozornost. Po ukončení v polovině června jsem zašla k lékaři a nastalo vyšetření ultrazvukem, mamograf, biopsie.
Stihla jsem ještě dovolenou v Turecku a po návratu mi byla sdělena fakta a špatná zpráva.

Ano, proč právě já?

Babička na ni umřela v 1987 roce, ale vím, že je léčba vyspělejší, a tak jsem se rozhodla nevzdávat se bez boje.
Odcházela jsem z poradny a uviděla mladou maminku se dvěma kluky, v klobouku a pod ním pár vlásků. Do teď jsem to necítila, tu věc, neuvědomovala jsem si nemoc, ale když jsem ji spatřila, emoce spustily lavinu slz. Cestou na autobus jsem pomalu neviděla a stále si opakovala tu otázku.

Přijela jsem domů a celá rodina byla na chatě. Sebrala jsem odvahu a jela za nimi. Sešli jsme se u stolu a já se dala do řeči: „Musím Vám něco říci.“ Manžel si sedl vedle mě a zřejmě tušil, co přijde, protože mě chytil za ruku a nespustil ze mě oči. „Milá rodinko, musím Vám říci, že výsledky z biopsie jsou pozitivní, mám rakovinu prsu. Nechci, abyste mě litovali, protože já s ní budu bojovat a vyhraji. Chci jen, abyste v případě mého nefungování byli trpěliví a v klidu, já se budu snažit nepoddávat se tomu. Čeká mě vyšetření, rentgeny, ultrazvuky, bude to dlouhé, ale já se nedám.“ Dívali se chvíli na mě a prý to zvládnu – jsem silná.

Tak začal boj se zákeřnou nemocí, co Vás chce za živa sežrat

Jenže narazila. Nejsem její kamarádka, tak pryč s ní.

Rozhodla jsem se podstoupit léčbu v Praze. Nejprve jsem jela do Mamacentra v Praze – Hájích, kde mě velice vstřícně přijala paní primářka. Udělal se znovu ultrazvuk a mamograf, protože první biopsie byla neúplná. Poté jsem absolvovala ultrazvuk břicha, játra, ledviny, rentgen plic, EKG, rentgen skeletu a krevní vyšetření. Pak už mohla přijít chemoterapie.

23.9.2013 jsem začala s léčbou

První chemoterapie v Praze. Nejprve vyšetření krve z prstu před každou chemoterapií, poté u lékařky. Milý přístup, vše mi bylo vysvětleno, takže jsem se nebála. Měla jsem asi hodinu čas, než mi namíchají složení, tak jsme s manželem zašli na kávu do bufetu. Po hodině jsme přišli zpět, já si lehla na lůžko a dostala první kapačku. Byla růžová a kapala hodinu. V té době se na mě chodila dívat sestřička a vše co mohla, mi řekla. O projevech, o stravě, jak se chovat a odpočívat. Po ukončení jsme s manželem jeli zpět domů.

Nic mě nebolelo, i tak jsem očekávala, kdy něco přijde

Přišlo to druhý den.
Bylo mi nevolno. Velká únava organizmu. Nemohla jsem vstát, chodit a motala se mi hlava. Vida, už je to tady, co ještě horšího přijde? Naštěstí nic. Byla jsem jen hrozně unavená, tak jsem dva dny ležela. Manžel se o mě bál, nosil mi jídlo a pití a stále mě hlídal. Chodila jsem do práce a tak po dvou dnech dovolené jsem opět normálně pracovala.

Asi po 10dnech jsem zjistila, že mi padají vlasy. Začalo to po troškách a tak jsem se rozhodla koupit si paruku. Dostala jsem poukaz se slevou a tak jsem se vydala s kamarádkou, aby mi pomohla vybrat typ a barvu. Vyzkoušela jsem si jich asi šest, a vybrala moc hezkou.

Uplynuly tři týdny od první chemoterapie a já jela opět do Prahy. Vše bylo jako prvně, sestřičky byly moc vlídné, zasmály jsme se a povídaly nejen o životě. Domů jsem přijela odpoledne a už jsem cítila nevolnost. Zalehla jsem do postele a odpočívala opět dva dny. Při koupání mi padaly vlasy už po hrstech, tak jsem se rozhodla k radikálnímu činu. Nechala jsem to ostříhat u kadeřnice na nejmenší způsob, ale nakonec jsem sama vzala žiletku a šla dohola.

Můžu říct, že ta ženská, co na mě civěla ze zrcadla, byla tak cizí…

Nelíbila jsem se sama sobě, něco otřesného. Nasadila jsem paruku a chodila v paruce. Následující týdny před další chemoterapií jsem si musela zvykat na svůj nový vzhled, ale dalo se. Časem jsem si zvykla a doma chodila bez vlasů úplně, nebo v šátku.

Absolvovala jsem ještě dvě růžové chemoterapie se stejnými pocity. V prosinci po Vánocích jsem dostala novou kapačku, už byla čirá, ale druhý den jsem si musela dávat injekci. Nebylo mi nic. Až na Silvestra. Myslela jsem, že to nezvládnu! Přeci to nevzdám, už mi bylo blbě a tohle také zvládnu.

Celý den jsem proležela a nemohla usnout, zaspat, až v noci, takže jsem si nestihla ani připít. Za dva dny mi bylo opět dobře, vše zmizelo a cítila jsem se jen unavená. V cyklech po třech týdnech jsem došla až k poslední chemoterapii a zašla na kontrolní mamograf. Jaké bylo překvapení, když se ukázalo, že už tam nic nemám.

Z onkologie mě poslali na chirurgi – na operaci

Byla jsem opět v Praze a operace proběhla úspěšně. Vzali mi 13 uzlin, které byly negativní. Jizvu, kterou mám na prsu a v podpaží, jsem si od té chvíle mazala. Mám jen trošku znát jiný tvar prsu, ale to nevadí.

Čekala jsem měsíc po operaci a musela podstoupit ozařování. Opět jsem nevěděla, co to obnáší, ale nebála jsem se. Je to jako rentgen, takže to necítíte. Měla jsem jich 25, každý den, mimo víkendu. Poslední týden jsem si všimla, že mám opálenou kůži na krku a v oblasti celého pravého prsu. Také mě bolelo v krku, ale antibiotika to vše vyléčila. Ještě pooperační kontroly a hotovo. Dostala jsem hormonální léčbu, denně jeden prášek, na dobu asi pěti let, pokud to nebude mít vedlejší účinky. Zatím nemá.

Proč právě já?

Ano, ta otázka je bezpředmětná, nedá se na ní odpovědět a je zbytečná. Prostě, když něco takového přijde, nechce to hned šílet a vzdávat se. Vím, že to zlehčuji, ale proč se stresovat předem? Nevíme dopředu, jak to zvládneme, co přijde. Každý jsme jiný, každá nemoc je jiná a tudíž i léčba. Jestli bylo někomu špatně, neznamená to, že to musíme prožívat stejně. Každý máme jiný práh bolestivosti, jiný přístup k nemocem. A důležité je chodit včas k lékaři, nebojte se přijít s čímkoli, co se vám nezdá v pořádku.

Když už zjistíte onemocnění, přijměte je

„Ano, přijímám tě, nemoci, ale budu bojovat a zničím tě.“ Bojujte s tou nepříznivou věcí, dejte jí pocítit, že o ni nestojíte. Myslete pozitivně: „Ano, to zvládnu, já se nedám.“ A věřte. Víra v sebe a v uzdravení, je také síla, která vám v tom pomůže. To jsou mé zkušenosti.

Nedejte se. Můžete dělat cokoliv, věnujte se dál svým koníčkům, rodině, jak to jen půjde. Řekněte jim o svém stavu a domluvte se, jak dál. Spolu to určitě zvládnete. Manžel mě podporoval ve všem, i v mých neduhách. Snažil se v domácnosti, ulehčoval mi život svým přístupem, nelitoval mě. To opravdu ne, lítost je nejhorší. Děti mě povzbuzovali a vím, že měli též strach, ale i já jim dávala najevo, že to zvládám, že se nemusejí bát. Zvládli to jiní, já přeci také.

Věřila jsem sama sobě a lékařům. Věřila jsem, že dělají správnou věc, že vědí co mi namíchat, jak postupovat, jak operovat. Nebojte se a nenechte se zviklat touto nemocí. Partneři buďte na blízku. Nejste se svými protějšky jen tak, rozhodli jste se spolu být i v nemoci, a je to na Vás. Můžete to zvládnout, být tou oporou a neustoupit. Budete potřební a zvládnete to, jak vy, tak i rodina a přátelé.

Když přijdete včas, přijměte nemoc, bojujte, myslete pozitivně a věřte.

Zvládnete to jako já.

Hanka Štrosová

• About
• Latest Posts

Ženy ženám

Blog Ženy ženám je prostorem pro inspirativní články našich lektorek a dává prostor také dalším autorkám ke sdílení svých zkušeností.
Společně se tak můžeme dělit o rozmanitou ženskou moudrost a každá z nás se může stát ženou, kterou chce ve svém životě vidět.

Latest posts by Ženy ženám (see all)

• Blogerky Ženy ženám se loučí - 28 června, 2018
• Jak využít nesnáze v partnerství a udělat z nich výhodu, 2. část - 3 května, 2018
• Jak využít nesnáze v partnerství a udělat z nich výhodu, 1. část - 2 května, 2018