Peklo zvané přehnaná očekávání

Mým peklem jsou očekávání.
Očekávání, která mám sama od sebe.

Chci být krásná, zdravá, šťastná, bohatá, úspěšná, uznávaná žena a především fantastická matka. Chci to být proto, že mám pocit, že to je klíč ke šťastnému životu.

Vždycky jsem se moc snažila.

Snažila jsem se být hodnou holčičkou pro mámu, aby se mnou byla víc. Snažila jsem se být hodnou holčičkou pro tátu, aby se mnou byl aspoň pár chvil. Aspoň pár chvil, které by mě vytáhly z té bezmocnosti, ve které jsem žila. Později jsem se snažila být dobrou studentkou, krásnou gymnastkou, silnou taebistkou, úžasnou partnerkou a skvělou manažerkou.

Všechno, co jsem kdy dělala, jsem se snažila dělat nejlíp, jak jsem dokázala.

Musím říct, že mě to všechno stálo mnoho úsilí a výsledky zas až tak skvělé nebyly. Asi jsem to moc chtěla, chyběla mi přirozenost. Mojí silnou stránkou vždy bylo odhodlání. Odhodlání vypracovat se z toho, vysportovat, vysouložit, vymazlit, vykoupit, vyjíst. Tak moc jsem se snažila z toho dostat.

A z čeho? Ze svého života, který mě dusil od samého začátku. Od samého začátku samé překážky, nedorozumění a kupy vyčerpání.

A dnes je mi 33 let, mám nádhernou 14 měsíční dceru a jsem vyčerpaná na smrt. Jsem tak vyčerpaná, že vůbec nevím, jestli zvládnu ráno vstát a zas udělat tu běžnou rutinu, jako je snídaně, úklid, oběd, namalovat se, možná si zacvičit, vycházka, večeře, televize, mlíko, uspávání, 3 hodiny tupého zírání a spánek.

Je mi z toho zle

Je mi zle z té únavy a vyčerpání. Každé ráno vstávám polomrtvá na autopilota a snažím se o tom nepřemýšlet. Vždyť přece všechny ženy to zvládly, musím to zvládnout taky. Snažím se to neprožívat a nelitovat se, ale nepomáhá to.

Hučí mi v hlavě. Mám pocit, že jsem svůj život prohrála, že jsem se udřela pro očekávání druhých, aby mě měli aspoň trochu rádi. Nepovedlo se.
Prohráno.

Co se asi tak dělá, když prohrajete celý závod, jste na smrt vyčerpaní a nemáte ani tušení, co dál. A hlavně nemáte ani sílu dál. No, já to nevím. Já vlastně ani nevím, jak se žije. Jak se pozná, co by mi dodalo energii a chuť jít dál. S bolavým srdcem přiznávám, že to není ani moje krásná malá dcerka, která je tolik vytoužená.

Mám pocit, že jsem na všechno sama, ve tmě, v tunelu,
nevím kam dál a bojím se.

Moje sebehodnota je na bodu mrazu. Neudržela jsem si v životě ani jednoho člověka, kterého jsem hluboce milovala. Všichni jako by ode mě utíkali. Nevím, co je zle. Vím, že jsem sama. Naprosto sama.
A díky tomu je jasné, že jediný, kdo mi může pomoct, jsem já sama.
Jenže nemám tušení jak. Nemám sílu o tom ani přemýšlet. Pořád věřím v dobré konce, ale o tom svém pochybuju.

Cítím v sobě obrovskou touhu něco dokázat, posunout svět o kousek blíž ke světlu, zanechat stopu, … ale nemám na to sílu. Ani nevím jak. Jen vím, že po tom toužím.

Připadá mi, že nemám dost času, a že už nemám sílu se dřít.

Vzývám vás všechny síly kolem, ty zářivé i ty temné, spojte se a pomozte mi prosím. Pomozte mi vyjít z té bezmoci a dokázat to, co potřebuju, aby moje duše našla už konečně klid. Pomozte mi projít tu temnotu a tápání a vynést na světlo sebe, tak jak jsem. Jak jsem se rozhodla na tento svět přijít. Zesilte mé dary tak, abych je cítila, viděla, slyšela, vnímala a uměla je využít k nejvyššímu blahu mému i všech zúčastněných.

Prosím Vás, síly temné, veďte mě v té temnotě do světla, spojte se se mnou, pomozte mi uvolnit energii, kterou na tu cestu potřebuju. Prosím vás, síly jasné, lečte po cestě mé tělo i duši, aby mohli pokračovat a nic nás nebrzdilo. Ty, nejvyšší světlo světel, prosím buď mým kompasem na mé cestě. jestli má můj život být přínosný, pomozte mi, síly temné i jasné, zvednout se a kráčet po své cestě. Jestli už přínosný nemá být, nechte mé tělo odejít.

Snažit se nic neznamená

Je to prázdné, to vím jistě. Už se nechci snažit naplňovat ničí očekávání. Nechci být hodná, přátelská, nápomocná a pečující… už na to nemám sílu.

Jsem jak anděl, který padnul, a už nemůže vstát ani použít své schopnosti, aby se zachránil. Jediná cesta je, že si mě vezme země nebo nebe. Odevzdávám se tvým silám vesmíre s naprostou důvěrou ve tvé poslední slovo.

Už před tebou takto stojím po několikáté. Věřím, že to nevnímáš jako rezignaci.
Udělala jsem všechno, co jsem mohla, co mě napadlo, že by mohlo pomoct. Víc už nevím nebo neumím.

Chci se vrátit ke své podstatě, své lehkosti, své důvěře a lásce

Chci se zase smát a mít radost ze života.
Hrát si a neřešit nesmysly.
Dělat, co mě baví, naplňuje a přináší energii.

Jana

• About
• Latest Posts

Ženy ženám

Blog Ženy ženám je prostorem pro inspirativní články našich lektorek a dává prostor také dalším autorkám ke sdílení svých zkušeností.
Společně se tak můžeme dělit o rozmanitou ženskou moudrost a každá z nás se může stát ženou, kterou chce ve svém životě vidět.

Latest posts by Ženy ženám (see all)

• Blogerky Ženy ženám se loučí - 28 června, 2018
• Jak využít nesnáze v partnerství a udělat z nich výhodu, 2. část - 3 května, 2018
• Jak využít nesnáze v partnerství a udělat z nich výhodu, 1. část - 2 května, 2018