Nejdůležitější otázka mého života

Někdy jsme přehlceni událostmi všedního dne, že zapomeneme na to nejdůležitější. Na naše pocity. Co nám říkají? Jak jim naslouchat?

Představte si, že existuje něco,

• co vám vždy s jistotou poradí, jakým směrem se vydat dál,
• že máte kompas, na který se můžete spolehnout při všech životních situacích,
• díky čemu se dokážete zbavit „balvanů“ na svém srdci,
• jste tam, kde je to pro vás prospěšné a posouváte se vpřed.

Je to něco, co je nám přirozené, jen si potřebujeme rozpomenout, jak se to dělá… Všechny odpovědi máme v sobě.

Dříve jsem si myslela, že na všechno potřebuji ověřené návody, rady od zkušenějších a složitě se něco učit. Nevěřila jsem sama sobě.

Odpovědi jsem hledala venku, místo toho abych se zajímala o to, co je prospěšné pro mě. Srovnávala jsem se s ostatními. Snažila se „zapadnout“ a být „hodnou holkou“, kterou mají všichni rádi.

Zůstávala jsem na místech, v projektech i v kontaktu s lidmi ze stereotypu a očekávání, které si na mě často projektovali druzí. Neuměla jsem vyjádřit, co cítím a potřebuji.

A už vůbec jsem neznala:

• co je to držet si své hranice a umět říct NE,
• že život je ZMĚNA, že neexistuje OSUD,
• že moje ROZHODNUTÍ určuje, jaké pocity prožívám i to, s kým trávím čas a KDO vlastně jsem,
• že VŠECHNO je ve MNĚ a v mých rukách.

Buďte k sobě pravdiví a zamyslete se:

• Kolik věcí vám průběhu dne dělá opravdu radost?
• Baví vás vaše práce?
• Kolik věcí děláte ze stereotypu nebo rutiny?
• Jak se cítíte ve svém partnerském vztahu? V rodině? V práci?
• Míváte někdy přesvědčení, že nikdo to přece neudělá za vás a prostě se to tak musí nebo má?

V průběhu dne prožíváme nejrůznější emoce. Často jim nevěnujeme pozornost a možná si ani nevšimneme, jaké z nich převažují.

Není tomu tak dávno, kdy v mém životě převažovaly spíše ty negativní. Do práce jsem si to chodila „přetrpět“. Vztahy s kolegy nic moc. Hra: dělat „na oko“, že je vše OK, mi moc dlouho nevydržela. Vše se projevovalo na mojí náladě i chuti cokoli dělat.

Přetvářky a masky, které si mé okolí nasazovalo, mi braly mnoho sil i energie.

Musela jsem si dávat pozor na pusu.

Neustále se kontrolovat. Zároveň i mít obavy, komu jsem co řekla a jestli informaci nepřekroutí, přidá svůj příběh a otočí se to proti mně. Přesvědčení: „Hlavně, abych si neudělala ostudu a někdo si o mně něco neříkal!“ jsem naštěstí velmi rychle vymazala ze svého života.

Tento životní styl mě nutil být neustále ve střehu. Není divu, že jsem se z toho všeho cítila unavená.

Pokud toho bylo na mě už opravdu moc, nemoc byla přirozeným důsledkem. Tělo už něvědělo, jak by mi dalo najevo, že se mám na chvíli zastavit a naslouchat mu.

Bohužel se často zaměřujeme jen na projev nemoci a nějakým práškem ho utišíme, než abychom se zaměřili na jeho příčinu.

Tip!

Jak se na nemoci dívat trochu jinak Uzdrav své tělo od Louise L. Hay.

Zásadní změna v mém životě přišla s počátkem osobního rozvoje. Prostě jsem se zastavila a začala pátrat po příčinách. Najednou jsem zjistila, že jsou situace, místa a i lidé, se kterými se necítím dobře. Jako bych konečně otevřela oči.

Podařilo se mi krok za krokem vše rozklíčovat a pojmenovat díky nejdůležitější otázce mého života. Mluvím o zdánlivě banální otázce, kterou jsem vpustila do svého života. A ona mi jej převrátila vzhůru nohama.

Odpovídám si na ni v každé situaci a mohu směle říci, že můj život je díky ní mnohem klidnější, harmoničtější a pravdivý. Tato otázka mi dává pocit bezpečí a jistoty, že jsem tam a s těmi, kde je to pro mě prospěšné. A zní:

Jak se cítím?

Je to top otázka mého života. Z ní také vychází mé motto: „Žij, co cítíš.“

Všichni jsme si na tuto otázku uměli odpovědět už od narození. Naprosto přirozeně jsme naše pocity a potřeby sdělovali svým nejbližším. Aniž bychom cokoli, co se nám děje, uměli pojmenovat, zajišťovali jsme si celou škálou projevů našich emocí vše, co jsme k životu potřebovali. Ať už to byl úsměv, pláč, vztek nebo vzdor.

Vzpomínáte? Je to už dávno, že?
To jsme byli ještě děti.

A pak se to nějak zvrtlo. Zákazy, příkazy, to se má x to se nemá… nás dokonale odpojily od sebe sama. Začali jsme se kontrolovat, dávat si pozor na pusu a naše emoce doslova udupali.

Výzva k akci!

• Pojďme se vrátit zpět a zajímat se o naše pocity. Tak, jak nám to bylo dřív přirozené.
• Pojďme si život užívat s lehkostí a radostí jako děti.
• Přestaňme je jen nadšeně pozorovat a „závidět“ jejich bezstarostnost. Pojďme se od nich učit!

Dovolme si naše emoce naplno prožívat a ukazovat naši zranitelnost. Odhoďme všechny masky a buďme sami sebou. Pravda a autenticita nám dá obrovskou SVOBODU.

Ukážu vám, jak s tou otázkou pracovat:

1. Zastavte se a ptejte se

Nejprve se zastavte, zhluboka se nadechněte a začněte se sami sebe ptát:

• Jak se cítím? Teď a tady.
• Jaké emoce prožívám?
• Je mi to příjemné nebo nepříjemné?
• Baví mě to? Naplňuje mě to?
• Chci to doopravdy dělat?
• Sami sobě jsme nejlepším rádcem i průvodcem.

2. Pozorujte se

Ta otázka vyvolává emoce. Popište je.

Jsou pozitivní – láska, radost, pocity štěstí, harmonie, …
Nebo negativní – strach, nejistota, nedůvěra, …

Pozorujte se, jak se cítíte při běžných činnostech. Jak se cítím, když:

…ráno vstávám?
…odpovídám na emaily?
…jsem v lese na procházce?
…píšu článek?
…jednám s lidmi?
…pracuji na projektu s mým mužem?

A mohla bych pokračovat dál.

Pozorujte se při každé činnosti, dostanete od sebe jasný signál, co je pro vás prospěšné a co ne. Pokud zažijete: „AHA! Vůbec mi to nedělá radost!“ Při takové odpovědi se mějte na pozoru. Je to signál, že je potřeba něco změnit.

Podívejte se na to, kdy se necítím dobře a PROČ. Nejen ze svého úhlu pohledu, ale postavte se i do „bot“ a rolí všech okolo nás. Je možné, že „zakopaný pes“ je na naší straně.

Nejdůležitější je o všem komunikovat. Popsat své potřeby i úhel pohledu. Co jste čím mysleli. Vysvětlete si se všemi, s kým je to potřebné, příběhy, které jste okolo dané situace měli. Sdílejte, co potřebujeme nastavit JINAK. Nastavte si hranice.

Je to proces.

Snažte se najít dohodu. Respektujte potřeby druhých a zároveň požadujte respekt těch svých.

Pokud jste dlouhodobě v situaci, že cítíte stagnaci a „opravdu nic se s tím nedá dělat“, je třeba přemýšlet o rozloučení. Opustit daný projekt nebo i vztah.

Takto jsem se rozhodla již několikrát odejít ze zaměstnání nebo projektu, kde mi zkrátka nebylo dobře a i výsledná práce pak tomu odpovídala. Byl to delší proces, který vždy nakonec ukázal, že odchod byla ta nejlepší volba.

Odpovědi vás směřují k těm správným činnostem a rozhodnutím. Pokud děláte, co vás baví a naplňuje, práce vám jde mnohem lépe od ruky, je provedena efektivně a s radostí.

Dobré je nikam nespěchat, netlačit na pilu a posouvat se po malých krůčcích. Postupně odhalíte vše, co vám už přestalo sloužit a čeho je třeba se pustit. Zároveň chci zdůraznit, jak moc důležité je se o věcech pravdivě bavit s druhými.

Dát fakta na stůl. Říct si, co bychom potřebovali změnit, abychom se cítili lépe a až potom dělat závěry a soudy. Někdy vyslovení našich potřeb dokáže zázraky.

Pamatujte, že druzí netuší, co prožíváte uvnitř, dokud jim to neřeknete. Nikdo do vás nevidí.

“Zodpovědnost každého z nás je srozumitelně vykomunikovat naše potřeby tak, aby je ostatní pochopili.”

3. Zjistěte, kdo jste

Pokud začnete pozorovat vaše pocity při každodenních činnostech, získáte cenné informace o tom, kdo vlastně jste. Co vás baví a co byste raději přenechali druhým.

Je to výborný nástroj k tomu, jak objevit svůj talent. Jsou věci, které nám jdou samy, přirozeně a navíc nás ještě baví. Bohužel tomu, co nám jde lehko, nevěnujeme až tolik pozornosti, a tak ani nevíme, že jsou to naše silné stránky.

Je to dar, který můžeme díky otázce: „Jak se cítím?“ objevit a pomůže nám jednoduše změnit život. 🙂

4. Ptejte se druhých

„Jak se máš?“
Typická úvodní otázka při setkáních. Asi ani nespočítám, kolikrát jsem ji sama slyšela. A také vím, že jen málokdo se opravdu zajímal, jak se mám. Je to taková zdvořilostní fráze, na kterou se už ani nečeká hodnotná odpověď.

Zkuste ji nahradit otázkou: „Jak se cítíš?“
Možná tím občas někoho zaskočíte. Ale zároveň projevíte opravdový zájem a půjdete do podstaty. Doporučuji takový přístup hlavně v rodině, v týmu a u blízkých přátel.

5. Naslouchejte

Trpělivě naslouchejte ostatním. Když už otázku jednou položíte, dejte si čas a vyslechněte odpovědi. Můžete být velmi překvapeni, co vlastně ostatní cítí. Dost často si sami přijdou na to, co by v životě doopravdy chtěli nebo naopak, co vlastně mají nechat jít.

Jen my sami víme, co je pro nás to nejlepší. Nikdo nestál v našich botách, jak tedy může za nás rozhodnout?

PS1: Otázka: „Jak se cítím?“ mi opravdu převrátila život naruby. Díky ní jsem poznala, kdo doopravdy jsem. Dodala mi odvahu být sama sebou a přestat být hodnou holkou.
PS2: Pokud chcete jít do hloubky a chcete si udělat „pořádek v sami sobě“ v ebooku Jak se zbavit chaosu jsem pro vás připravila návod krok za krokem, jak zjistit kdo jsme, jaké jsou naše silné stránky a hlavně co o nás vypovídají naše vzory a hrdinové. Jaké otázky je třeba si klást, abychom získali životní JASNO a hlavně jak se zbavit balvanů na srdci.
PS3: A pokud chcete vše vidět, slyšet a zažít, máte možnost se přidat na sobotní seminář Svoboda v pořádku v Brně.

• About
• Latest Posts

Hana Trnčáková

autorka projektu Svoboda v pořádku a ebooku Jak se zbavit chaosu. >>>

Pomáhá lidem se systémem pořádku, organizace a komunikace. Zavádí a prohlubuje myšlenky svobodných a zodpovědných firem. Její vášní je objevovat v lidech jejich sílu a systematicky měřit pokrok v souladu s vizí. Své know-how předává na svých seminářích Svoboda v pořádku. >>>

Latest posts by Hana Trnčáková (see all)

• 4 tipy, jak v sobě probudit zářivou ženu - 13 června, 2018
• Nejdůležitější otázka mého života - 8 listopadu, 2017
• 6 magických formulí, které vám očarují život - 26 října, 2017