Jak jsem se do sebe zamilovala

Psal se únor 2010 a já se cítila mizerně. Bylo mi necelých 37 let a měla jsem pocit, že zrazuju sama sebe. Byly to 3 roky, co jsem si svatosvatě slíbila, že odejdu z práce, která mě ničila. Tři roky uběhly jako voda a já pořád „vězela“ v těch stejných problémech.

Jakoby mě drželo nějaké neviditelné pouto. A já to pouto nedokázala rozetnout.

Moje profese auditorky finančích výkazů vyžadovala obrovské nasazení po celý rok, ale zejména v zimním období šly přesčasy a víkendy v práci do extrému. Spala jsem v průměru 5 hodin denně, z domu odcházela po šesté ráno a vracívala se k půlnoci.

Byla jsem vyčerpaná do morku kostí

Svoji práci jsem ale jinak měla ráda, a tak jsem dlouho doufala, že se situace zlepší. Ve skutečnosti mi ale neustále přibývalo povinností a odpovědnosti.

Zkoušela jsem více delegovat, ale jen co ubyl jeden díl práce, dalších několik přibylo. Moje nadřízená si náhle vzala neplacené volno a na mě ze dne na den spadla veškerá její práce.

Cítila jsem se bezmocně

Jednoho dne jsem objevila informaci o víkendovém workshopu pro ženy. Pracovala jsem v té době v převážně mužském prostředí, a tak mě myšlenka času stráveného jen se ženami nadchla.

Termín workshopu připadl na svátek sv. Valentýna. To, jak symbolické to bude, jsem ještě ale netušila…

Na workshopu se nás v sobotu ráno sešlo asi třináct. Nikoho jsem neznala, ale cítila jsem se mezi těmi ženami dobře. Lektorka nás přivítala a jako jednu z prvních věcí nám každé rozdala  lísteček.

Náš úkol bylo na něj napsat své přání, sen, záměr. Prostě něco, co si hodně přejeme, aby se splnilo.

Bezmyšlenkovitě jsem napsala:„ Ať mám sílu odejít.“ A lísteček přidala na jednoduchý oltář, který byl uprostřed našeho kruhu na zemi.

Setkání se svou duší

Večer jsem přijela nadšená domů. Ani nevím jak, náhle mi přišla pod ruku fotka z oslavy mých 4. narozenin.

A tento okamžik mi změnil život.

Tu fotku jsem předtím viděla mnohokrát. Měla jsem ji ráda, nicméně jsem jí nepřikládala nějakou větší důležitost. Znala jsem dobře tu rozzářenou tvář čtyřletého děvčátka s dortem a svíčkami. Minulost, která už se nevrátí, říkala jsem si.  V ten večer jsem to ale najednou uviděla.

Ta holčička je pořád ve mně.

Ta holčička – TO JSEM JÁ NYNÍ! 

Já, která se ničím v práci. Ničím dlouhodobě své tělo, i přes varování lékařů, rodičů a známých. Já, která jsem pohřbila své sny a touhy z dětství. Dávno jsem zapomněla na to, co jsem skutečně chtěla dělat a co jsem měla ráda.

Najednou jsem v celé hloubce pocítila křehkost a zranitelnost svého JÁ, té čtyřleté bytosti.  Chovala jsem se k ní macešsky, místo abych ji láskyplně opatrovala.

Ona na mně spoléhala. Já jsem ale její čistotu a nevinnost vyměnila za společenské a životní jistoty. Z té fotky ke mně promluvila má esence, má duše.

A já jsem ji konečně zase uviděla.  

V tom jednom okamžiku jsem po velmi dlouhé době začala opět vnímat svou duši. Zároveň se ve mně něco zázračně posunulo. Vyjela jsem ze zajetých kolejí a naskočila do nových:

• Svou dřívější tvrdost k sobě samé jsem nahradila vlídností
• Potřebu prioritně plnit přání ostatních jsem nahradila odhodláním plnit prioritně svá vlastní přání
• Svou dřívější přísnost k sobě samé jsem nahradila pochopením, které jsem předtím dávala hlavně druhým
• Svou bytost (duši i tělo) jsem začala vnímat jako něco, co mám chránit a uctívat, nikoli huntovat    

Když se strach změní v lásku   

To neviditelné pouto, které mě léta drželo v práci, najednou povolilo.  Když jsem o 4 měsíce později šla dát výpověď, dělala jsem to s lehkým srdcem. Neměla jsem žádný plán, co dál.

Kolegové to nechápali. Byla jsem tehdy těsně před vrcholem firemní pyramidy a měla podporu vedení se na ten vrchol dostat. „Zahazuješ 14 let dřiny.“ říkali mi.

„To nemáš strach, co bude dál?“ ptali se mě.  

Jenže já už jsem právě strach neměla. Strach bylo to, co mi předtím dlouho svazovalo nohy a nedovolovalo odejít. Strach, že nebudu vědět, kdo jsem, když za mým jménem nebude má firemní pozice. Že nebudu nikam patřit. Že ztratím svou hodnotu.

Začala jsem mít sama sebe opravdu ráda.

A to mi dalo sílu odejít.

Dnes, 7 let od mého znovuzrození, jsem v neuvěřitelném úžasu. Cesta, kterou jsem tehdy nastoupila, mi dala víc, než můžu slovy popsat.

Extáze duše

Nejdříve jsem začala zjišťovať, kdo vlastně jsem a po čem toužím. Například jsem objevila, že vůbec nejsem „ranní ptáče, které dál doskáče“, jak jsem si celý život myslela.

Od batolecího věku jsem chodila do jeslí, které později nahradila ranní družina a ještě později  každodenní dojíždění na střední školu. Naučila jsem se brzo ráno vstávat a ve spěchu snídat, abych byla někde včas, protože to tak chtěli druzí.  

Po odchodu z práce jsem si uvědomila, že to, co mně nejvíce vyživuje a nabíjí, jsou klidná rána. Rána, kdy se věnuju sama sobě, vychutnávám si snídani, přemítám o životě, sepisuju, za co jsem vděčná, a koupu se v kráse přítomného okamžiku.         

Své duši jsem dala prostor ke mně pravidelně promlouvat

A s její pomocí jsem se začala „rozpomínat“ na své dětské sny a touhy. Vždycky jsem chtěla být učitelka, bavil mě dějepis a starověký Egypt. Celé dětství jsem si vypisovala moudré citáty. Myslím, že jsem v tom všem hledala klíč k životu, k jeho podstatě. A taky jsem vždy chtěla pomáhat druhým.

A najednou to přišlo.

Jako blesk z čistého nebe se jedno podzimní ráno roku 2014 zrodil nápad založit projekt Škola Harmonie. Přišel ke mně a já jsem okamžitě věděla, že je to můj životní projekt. Že je to to, proč jsem se narodila. Učit druhé, jak žít své sny a kráčet v rytmu svého srdce.

Ten okamžik byl nepopsatelný!

Byla to extáze radosti, ze které mi vyhrkly slzy vděčnosti. Celá moje bytost, všechny moje buňky, byly v euforii. Někde nahoře zněly zvony a andělé tleskali. Nebylo nejmenších pochyb.

Našla jsem své poslání.  

Na Valentýna slavím sebe

Nedávno jsem ten růžový lísteček se záměrem „Ať mám sílu odejít“ objevila. Byl schovaný v dřevěné krabičce v jedné zásuvce. Pocítila jsem k němu velkou vděčnost.

Už ani nemůžu uvěřit tomu, že jsem kdysi byla vyčerpanou a zoufalou ženou, ve vleku svých strachů a tlaku vnějšího světa.

Moje duše je dnes moje největší kamarádka.

Vím, že to se mnou myslí opravdu dobře a že nemá smysl jí odporovat. Čím víc se jí nechávám vést, tím víc si užívám života.

Doufám, že se už nikdy nepřestanu mít ráda. Zjistila jsem totiž, že čím víc mám sama sebe ráda, tím víc miluju svůj život i lidi kolem sebe.

Takže je to výhodné pro všechny. :)

Svátek svatého Valentýna je pro mě oslavou nejen vztahu s mým manželem, 

ale také vztahu, který mám sama se sebou. A s tou malou čtyřletou holčičkou, která mě zachránila

a dovedla zpátky k sobě.

Blanka Vun Kannon

Průvodkyně 28denním programem Soul Coaching®  

Mým posláním je inspirovat ženy, jak se naladit na melodii svého srdce a vytvořit si život, ve kterém jim bude dobře.

Založila jsem projekt Škola Harmonie, který vzdělává v oblasti harmonie duše, domova a těla. Učím, jak štěstí začít žít, nikoli o něm jen snít. Probouzím schopnost radovat se z každodenních maličkostí a otevírat se své vlastní kráse

• About
• Latest Posts

Ženy ženám

Blog Ženy ženám je prostorem pro inspirativní články našich lektorek a dává prostor také dalším autorkám ke sdílení svých zkušeností.
Společně se tak můžeme dělit o rozmanitou ženskou moudrost a každá z nás se může stát ženou, kterou chce ve svém životě vidět.

Latest posts by Ženy ženám (see all)

• Blogerky Ženy ženám se loučí - 28 června, 2018
• Jak využít nesnáze v partnerství a udělat z nich výhodu, 2. část - 3 května, 2018
• Jak využít nesnáze v partnerství a udělat z nich výhodu, 1. část - 2 května, 2018