Dokaž, že mě miluješ

Zatímco my toužíme ve vztahu po velkých vyznáních, muži se k nim staví zády. Co se skrývá za naší nespokojeností? Jsme moc náročné nebo oni moc líní?

„Bláznem, co staví na poušti most a v dešti tančí pro radost. Budu všechno, co si budeš přát…“ V případě důkazů lásky nešlo začít jinak než textem známé písničky Janka Ledeckého. Možná tenhle song patří už do hudební minulosti, ale přesně vystihuje přání většiny žen. Na začátku dlouho hledáme muže, se kterým si budeme rozumět. Vybíráme, občas přebíráme a pak si jednoho z nich zvolíme. Zamilovanost je krásná věc, jenže nevydrží věčně, alespoň ne v celé své síle. Snové začátky tak postupně přejdou ve všední dny, kdy se potkáváme ve společném bytě pozdě večer s únavou, která je silnější než naše touhy. Když se dny promění v týdny, začneme si všímat změny. „Něco je špatně,“ ozve se hluboko v nás. Nejen, že pocit nespokojenosti časem nepřestává, ale ještě zesílí, když se nám dostane do ruky knížka nebo film s romantickým příběhem. Lačně se noříme do příběhu a hltáme muže, kteří lezou po střechách, vydají se na druhý konec světa, naučí se vařit, zpívat nebo mluvit portugalsky jen proto, aby své milované dokázali, jak moc ji milují. Se závěrečnými titulky odhodíme spolu s mokrým kapesníkem i vědomí, že šlo o vymyšlený scénář a chceme to také zažít.

Scénář vs. realita

„Když mohla ona, proč ne já?“ ptáme se samy sebe a hledáme, v čem je rozdíl mezi námi a na konci vysmátou hrdinkou filmového příběhu. Koučka a lektorka seminářů osobního rozvoje Šárka Kotvalová nás svým vysvětlením vtahuje zpátky do reality: „Je potřeba si uvědomit, že tvůrci, kteří takové příběhy vytvářejí, často naplňují i svoje dětské touhy, které se nestaly. Už jako malé holky jsme mohly mít pocit, že dostáváme v životě víc toho těžkého, než hezkého. Proto si to pozitivní potřebujeme nějakým způsobem doplnit. Romantický film rezonuje přesně na frekvenci nenaplněné touhy mnoha žen, ale jde jen o iluzi.“ Zároveň však není důvod si myslet, že vyznání lásky je něco, co máme šanci prožít jen prostřednictvím filmových studií. Na začátek je pro nás ale velmi podstatné pochopit, proč se naši partneři tak odlišují od dokonalých hollywoodských hrdinů. Díky tomu nejen, že můžeme pochopit partnerovo chování v širších souvislostech, ale hlavně může odeznít i naše věčná nespokojenost. „Jednou za tři týdny se stávám spolu se svým kolegou průvodkyní v mužsko-ženském kruhu sdílení, kde se většinou potká přesná polovina mužů a žen. Vždy máme jedno předem dané téma a sdílíme si na něj vlastní pohledy a pocity ze srdce, které se nám k tomuto tématu vážou. Tato setkání mi pomáhají přijímat muže takové, jací skutečně jsou v jejich odlišnosti, pomáhají mi i pochopit, proč muži některé věci odmítají dělat, ačkoli my ženy bychom si to tolik přály,“ připomíná Šárka Kotvalová v praxi tolik opakovanou větu na základě inspirace stejnojmenné knížky, a to že muži jsou z Marsu a ženy z Venuše.

Zaměřeno na muže

Ve chvíli, kdy Isac Lamb z Portlandu začal přemýšlet o tom, jak požádá svoji Amy o ruku, rozhodně během svých nápadů netroškařil. Nakonec se mu jeden z nich povedl proměnit v realitu, když s desítkami přátel a členů rodiny secvičil pětiminutový muzikál na melodii známé písně Marry you od Bruna Marse. Hlavní hrdinkou se stala celou dobu nic netušící Amy a její konečné „ano“ díky YouTube oblétlo celý svět.

„Jeho jednání je jen důkazem toho, že mužská pozornost se vždy zaměřuje na cíl. To je důvod, proč se váš partner dokáže koncentrovat pouze na jednu věc. Je jako šíp, který si vymezí směr a za ním míří. Evolučně je to velmi správně, protože jinak by v pravěku nikdy neulovil mamuta a jeho rodina by umřela hladem. I svoje vyznání vůči vám si tak bere jako svůj cíl, na který je musí přesunout veškerou pozornost. Potřebuje si ho naplánovat, a to do naprostých detailů,“ vysvětluje Šárka Kotvalová.

Pokud bychom se rozhodly pokračovat v rozkrývání mužského jednání, zjistily bychom, že i když se náš partner rozhodne koupit nám jednu růži, předem si promyslí, kdy ji koupí, které květinářství zvolí a v jaké chvíli nám ji dá. Všechno, co se točí kolem vztahu, jde však stranou, když začne řešit jiné problémy. Možná i váš partner začal chodit domů unavený a s hlavou plnou starostí. Zpočátku jste ho chápala a podporovala, ale postupně jste si začala stěžovat na nedostatek pozornosti. „K tomu, aby byli muži spontánní, potřebují cítit, že se jim v životě daří dobře. Jenže když je trápí zdravotní nebo pracovní problémy, nejsou schopni vnímat, že vztah, který mají, něco potřebuje. My se na ně přesto zlobíme. Nechápeme, že jim vztah zničehonic najednou mohl zmizet ze zorného pole. Díváme se na to však ženskou optikou, protože to, co je v našich silách díky širokému vnímání, není v těch mužských,“ upozorňuje koučka.

Nátlak bez výsledků

Někdy se však stává, že nehledě na okolnosti se stejně nedočkáme ani jediného slova pochvaly, natož důkazu lásky. „Jsme spolu už deset let a mám pocit, že jsme víc kamarádi, než partneři. Petr je fajn chlap, ale bere náš vztah automaticky a nemá potřebu se nějak víc snažit,“ vypráví třicetiletá Klára, která by si přála, aby ji občas její přítel jen tak přinesl květiny nebo překvapil malým dárkem. Jednou se s ním o tom zkusila bavit, ale skončilo to velkou hádkou, takže to nakonec vzdala.

„Když začneme muže určitým způsobem nutit k projevům lásky, někteří můžou zareagovat negativně z toho důvodu, že mají pocit, že žena nevěří tomu, že ji mají dostatečně rádi. Její nedůvěra je natolik zraní, že jejich jedinou možností je bránit se,“ vysvětluje koučka, proč mezi Klárou a Petrem došlo k hádce.

K tomu pochopit, proč se partner chová v některých chvílích odtažitě a brání se romantickým vyznáním, někdy pomůže podívat se na vztah jeho rodičů. Malí kluci se totiž učí svůj postoj k ženám nejen na základě svého vztahu s matkou, ale i ze vztahu otce k matce. A tak muži, kteří ve svém dětství nikdy nezažili, že by jejich táta spontánně vnímavě reagoval, byl galantní nebo pozorný, mají hodně ztíženou cestu, jak s tím začít sami. V některých se zase může odrážet špatná zkušenost s reakcí na projev lásky z minulých vztahů. Šárka Kotvalová však upozorňuje, že zaměřit se jen na rodinu partnera a jeho minulost není řešení. Mnohem účinnější je mrknout se do zrcadla: „Partnerské konflikty často vznikají kvůli tomu, že obviňujeme toho druhého, ale už se nepodíváme sami na sebe a to, že jsme vlastně na jeho chování zvyklí a dávno jsme se jej rozhodli akceptovat. Když jsme sami, často si představujeme, že si najdeme nejbáječnějšího partnera. Nakonec si však stejně vybere pouze toho, který k nám přesně pasuje. Jsme jako dvě částečky puzzle, které k sobě prostě patří. Takže pokud jste vyrostla v rodině, kde maminka všechno zvládala, s největší pravděpodobností to stejné podvědomě nabídnete i svému partnerovi.“

Prapříčina výčitek

Můžeme dostat milion vysvětlení, proč velká vyznání a činy nejsou zrovna k dostání. Přesto o nich často sníme a v hádkách je proti partnerovi použijeme jako silnou zbraň. „Kdy naposledy jsi mi dokázal, že mě miluješ?“ křičí jedna skupina z nás z plných plic a ta druhá má stejný vzkaz vepsaný ve vyčítavém pohledu. Proč si za touto potřebou v takových chvílích tak tvrdohlavě stojíme a dáváme najevo, že bez toho nemůžeme žít? Důležitá indicie k rozluštění tajenky se podle koučky skrývá hluboko v našem dětství: „Ženy, které byly jako malé tatínkovy obletované princezny, si často v prožívání zakódují, že jsou viděny a ctěny jenom, když se jim dostává stejná pozornost, jakou dostávaly od otce a stejně tak se chtějí cítit i po boku svého partnera. Další skupinou žen, která po svém partnerovi stále dokola vyžadují důkazy lásky, jsou naopak ty, kterým otec chyběl nebo jim nedával dostatečnou jistotu, že jsou krásné. Do dospělosti si tak v sobě nesou pochybnosti a zranění. Zároveň mají pocit, že když něco pro muže udělají, zaslouží si jeho pozornost a vyžadují ji.“ K tomu, abychom se v dospělosti nepotýkaly s problémy v osobních vztazích, potřebujeme my ženy od svých otců zprávu, že jsme krásné. Až na základě toho pak vyrazíme do života s přirozenou sebejistotou a nepřestane být ženou.

Tajemství obletovaných

Nikdo nepochybuje, že jste žena. Jenže, jak to je, když se zaměříme na podstatu, že ženský princip je bytí a mužský princip je konání? „Určitě znáte ženu, která nic nedělá a dostává víc než vy. A je to jenom proto, že dává mužům prostor pro akci, kterou oni ze své podstaty k životu potřebují,“ říká Šárka Kotvalová, která to na vlastní kůži zažila před několika lety, kdy pracovala ve vrcholných manažerských pozicích: „Byla jsem silná, měla jsem argumenty a soupeřila jsem se svými mužskými kolegy, ale nebyla jsem tou, která dostává květiny. Pořád jsem přemýšlela, co dělám špatně a proč ty druhé jsou tak obletované. Tajemství se skrývalo v tom, že ony byly na první pohled slabší a dávaly tak mužům prostor k tomu ukázat svoji mužnost.“ Jenže, jak máme být celý den jemné a něžné, když zároveň potřebujeme spoustu věcí zvládnout, zařídit a v tu chvíli přecházíme do mužské aktivity konání?

„Je dobré si uvědomit, že těžko můžeme být jenom v čistě ženském principu, protože bychom zůstaly na místě a nikam se nehnuly. Ale proto, abychom se mohly s muži potkávat a fungovat bez manipulace, je potřeba, abychom se vrátily víc k ženství – bytí, emocím, intuici, než jenom ke konání,“ nabízí řešení Šárka Kotvalová. To, jak moc je to důležité, se odvíjí i v chápání pochval od našich partnerů. Důvod, proč se nespokojeně ošijeme, když slyšíme: „Dneska jsi skvěle uvařila.“ je právě v tom, že se necítíme v kontaktu s ženským principem Bytí. Mnohem větší váhu pro nás má věta: „Ty jsi tak úžasná!“ Tato slova jsou pro nás neskutečně uvolňující a vyživující, že se celé rozzáříme a najednou máme chuť pro muže ještě něco udělat.

Klíč ke štěstí

Další otázka, která se nabízí, je, kolik důkazů lásky od svého partnera bychom potřebovaly, abychom byly s chováním svého partnera opravdu spokojené. Jeden za měsíc, za týden, den nebo dokonce jeden za minutu? Když však budeme uvažovat reálně, musíme si přiznat, že to, co prožívala Julia Roberts díky Richardu Gerovi v Pretty Woman, opravdu není realita.

Šárka Kotvalová nabízí k zamyšlení krátký test: „Když si představíte dvě veličiny – jedna z nich je to, co dostáváte a druhá to, co vám chybí, co víc přitáhne vaši pozornost?“ Nevím, jak vy, ale za sebe odpovím, že si všimnu spíš toho negativního. „Má to tak většina z nás. Je to způsobeno mimo jiné i tím, že už od školy nás učili soustředit se na nedostatky. Bylo důležitější vylepšit si špatnou známku, než se radovat z té dobré. To vedlo k tomu, že jsme svoji frekvenci vyladili na nedostatky a zapomněli jsme užívat si to dobré,“ vysvětluje koučka. Je jasné, že takové vnímání dříve nebo později poznamená i partnerský vztah a s ním spojené důkazy lásky. Zvlášť, když přestaneme vidět malá gesta nebo nám zevšední a začneme je považovat za samozřejmé.

Víc než jen gesto

Až budeme příště zase toužit po vzletných vyznáních a nedostane se nám jich, ještě než nad muži zlomíme hůl, je potřeba si uvědomit jednu skutečnost. A to, že mužský projev je čin. Nevědomky to potvrzuje i vyprávění devětadvacetileté Hanky: „Když jsem začala chodit s Karlem, každý jsme bydleli na druhém konci Prahy. Chtěli jsme se ale být spolu a povídat si co nejdéle, a tak naše setkání končila většinou pozdě večer. Protože se o mě přítel bál, vždycky mě doprovodil až domů. Jenže na cestě zpátky většinou už nestihl poslední metro a musel se trmácet nočními autobusy nebo si vzít taxíka.“

Koučka Šárka Kotvalová k tomu dodává: „Muži ve jménu lásky tolik nemluví, ale konají. To je jejich projev, že jim na nás záleží.“ Zároveň je potřeba dodat, že nejen my, ale i muži potřebují cítit lásku a pozornost, proto není žádný důvod k tomu zcela upustit od naší touhy po projevech lásky. To, že si všímáme, jak se k nám partner chová – zvlášť v prvních letech vztahu, je pro nás zároveň důležitá indicie, zda s ním počítat i do budoucnosti. „My ženy máme jakousi vnitřní potřebu muže pořád testovat. Podvědomě si pak vybereme toho, u kterého cítíme, že to s námi myslí vážně, že nás ´ustojí´ a zůstane i přes nesnáze, můžeme se o něj opřít, a tak se mu otevřít se svými myšlenkami i s touhou mít dítě,“ vysvětluje koučka ženské mechanismy, které jsou nevědomé, ale každá z nás je máme zakódované hluboko v sobě. K tomu, abychom viděly pravdu, je ale potřeba nedívat se na svět přes růžové brýle, vyrůst z dětských střevíčků a dospět z malého děvčátka ve skutečnou ženu. V opačném případě nám nakonec zbude jen sen o princi na bílém koni a studené prázdno vedle nás.

Pochopte partnera i sama sebe

Tipy na knížky od koučky a lektorky seminářů osobního rozvoje Šárky Kotvalové:

„Spousta ženských moudrostí se v minulosti předávalo prostřednictvím příběhů. Řadu z nich najdete v knize Ženy, které běhaly s vlky. Nepřeháním, když řeknu, že by se o ní dalo skoro mluvit jako o ženské Bibli. V roce 2013 vyšla v češtině již druhá průlomová knížka Mirandy Gray Cyklická žena, která dává ženám praktické rady, jak můžou využít svůj lunární cyklus k dosažení úspěchu v byznysu. Rozšiřuje tak její první knížku na toto dané téma Rudý Měsíc. Jestliže vás láká prozkoumat mužské chápání, sáhněte po knížkách o mužství. Mezi ty dobré patří třeba kniha Davida Deidy Cesta pravého muže. Vede muže k esenci mužského bytí a zároveň ukazuje našim partnerům, jak fungujeme my ženy a co v partnerství chceme. Když jsem ji četla, mnohokrát jsem mu dala za pravdu. Další můj tip je knížka Mužství od Steva Biddulpha nebo nedávno u nás vydáná kniha Stín hodných chlapců od Roberta A. Glovera.“

Anketa: Muži o lásce bez přetvářky

Jak dokazujete ženě, že ji máte rád?
Tomáš, 27: „Při krátkých známostech jsem vodil partnerku na úžasná místa, kde ještě nikdy nebyla a seznamoval ji s věcmi ze svého světa. Bylo to o velké invenci a překvapení. V dlouhodobé známosti dělám to, co ona očekává, tedy je to poměrně nuda – nosím květiny, víc se starám o domácnost a pomáhám jí s domácími pracemi. Mým vyjádřením lásky k ní je ale hlavně nehraný zájem o její svět a vlídné chování vůči ní.“
Martin, 32: „Kromě toho, že jí říkám, že ji miluji a dávám jí najevo, že je pro mě sexuálně přitažlivá, také dělám věci, do kterých se jí nechce, třeba místo ní obvolávám úřady. Ačkoli bydlíme na Vysočině, v týdnu pracuji v Praze jen proto, aby si mohla udržet svůj standard.

Myslíte si, že by po vás partnerka chtěla, abyste byl víc originální?
Martin, 32: „Ženy mají tendenci se nudit, takže je třeba je překvapovat a všemožně se vyhýbat stereotypu, a tak se snažím být originální  . Stereotypní jsem v názorech na hospodaření s penězi, a originální, když partnerce jednou za čas něco „zbytečného“, ale jí chtěného koupím.“
Jan, 35: „U partnerky hodně záleží na aktuální situaci, ale obecně si myslím, že ano. Sám vím, že někdy věnuji vztahu víc energie než jindy. Další věcí je, že jsme spolu už dlouho a díky tomu některé důkazy lásky sice fungují stále, ale už bez lesku, které měly na začátku vztahu.“

Co považujete za důkaz lásky vůči vám?
Martin, 32: „Když cítím, že mezi mnou a partnerkou proudí energie. Pak také, když se se mnou hádá a nevzdává to, protože jen ten, kdo pro nás nic neznamená, nám nestojí za hádku. Občas mi chybí respekt tam, kde mi žena nerozumí. Většinu věcí mám totiž naplánovanou na spoustu kroků dopředu, na rozdíl od ní, která přemýšlí jen o krok dopředu a pak dochází k nedorozuměním, protože si myslí, že nechci realizovat její vizi.“
Jan, 35: „Největším důkazem je pro mě to, že je stále se mnou, a že i po těch letech máme spoustu společných zájmů, kterým se s radostí věnujeme. Důkazem lásky je pro mě ale i skutečnost, že se díky partnerce stále cítím jako v den, kdy jsme se poznali – plný nadšení a očekávání, co krásného přijde.“

TEXT: IVETA VAŘEČKOVÁ, která se redakčně podílí i na vzniku připravované knihy „JustLove – láska bez pout“