Co mě naučil život

Brzy mi bude 32 let. Přesněji 16.7. to bude 32 let, co jsem se rozhodla narodit.
Někdy si říkám, že jsem asi nebyla úplně v pořádku, když jsem se rozhodla vstoupit a prožívat, ale nelituji a jsem ráda, že mezi tolika čekajícími dušemi jsem dostala ten veliký dar…
Život.

A kam, že jsem se to narodila?
Tak především dvěma lidem, kteří se na začátku měli docela rádi. Tedy mysleli si to.
Když mě mamka přivedla na svět, otec ukázal svou pravou tvář. Byl léčený alkoholik, což mé mamce nějak zapomněl říci. Ona ho ale měla ráda i tak. Čekala, že se změní, ale nezměnil se.
Nikdy. A vlastně ani nemohl.

 

Můj „normální“ svět plný násilí

Když mi nebylo ani šest týdnů, pocítila jsem prvně jeho agresi. Můj otec v alkoholovém oparu, vybuzený svými kamarády, přišel s nápadem, že zabije mou matku. Nepovedlo se! Zranil ji nožem a musela být převezena do nemocnice. Mezitím, co se mamka probírala z šoku, se rozhodl zabít také mě, bastarda. Jeho kamarádi mu totiž řekli, že nejsem jeho! Ale protože mě tam nahoře mají rádi, nepodařilo se mu to. Takže když se mnou tentkrát hodil o zeď, mamce se nějak podařilo zachytit mě a já se prý jen praštila do hlavičky. Dovolím si od té chvíle tradovat své schopnosti :) …

Mamka i já jsme byly v pořádku a otec si šel sednout na tři roky do vězení. Abych se ho nebála, až se vrátí – mamka mu totiž odpustila – koupila mi hračku. Takového velikého plyšového černocha. Byl to můj Kája. Když jsem byla starší, učila jsem se na něm líbání ;-)

Možná si teď říkáte proč ho vzala na milost, ale nesuďte ji. Neznáte jí a nevíte, čím si, chudina, do té doby už prošla. Na násilí a agresi byla zvyklá od malička, tak jako já. Žila v tom, že je to normální a neuměla to jinak.
Byla a je to výjimečná žena. Já jsem hodně po ní.

Táta se nezměnil, a tak jeho pití provázelo mé dětství i dospívání.

Co mě naučil život

 

Když pil, byl velmi agresivní. Byla jsem svědkem i účastníkem neustálého fyzického i psychického napadání… Jednou jsem viděla, bylo mi asi 5 let, jak mamka leze po zídce, aby utekla z domu a zavolala policii. Byla celá od krve, plakala, prosila ho, a já, se svou stejně starou neteří, jsem se na celou scénu dívala. Hrozně jsem se o ní bála a pamatuji si, jak jsem jí volala a chtěla jí u sebe. Nesměla jsem ale z bytu, aby mi táta nic neudělal. Mamce se smekla noha a spadla dolů asi ze 3metrů, naštěstí na druhou stranu, kde táta nebyl. Mezitím někdo zavolal mé sestře, která byla se svým mužem v kině, a ti přiběhli dolů a zbili mého otce. Mamka musela na šití, rozsekla si nohu při pádu a také byla zraněná od skel a kamení, které po ní otec během vyhrožování smrtí házel.

Podobné situace se stále opakovaly podle jednoho samého vzorce: napadl jí, ona ho nakonec vzala zpět, a zase jí napadl… Byla jsem svědkem hádek, fyzického napadání, ponižování a věčného omlouvání se. Viděla jsem, jak s ním moje mamka mluví a pohrdá jím. Pohrdala vlastně každým chlapem. Nikdy o nich nemluvila hezky! Její rada byla, ať si najdu ošklivého, aby mi neutekl a blbého, aby mě nebil. Věřila tomu, že jsou všichni zlí…
Ani se jí nedivím.

 

Postupně jsem svého otce nenáviděla

Nesnesla jsem jeho blízkost, doteky, vadilo mi prostě vše. Pohrdala jsem jím. Asi to zapříčinilo i to, že mě jako malou sexuálně obtěžoval. Nepamatovala jsem si to, jen jsem se s ním necítila v bezpečí, ale jako žena, která už na sobě pracovala, jsem to v jedné terapii viděla a strašně to mnou otřáslo.
A stejně jako mamku, i mě fyzicky napadal, ale já jeho taky. Jednou jsem ho dokopala ze schodů a plivla na něj, tak moc byla moje nenávist, nenávist dítěte, velká. Kdykoliv jsem svého otce u nás doma potkávala, reagovala jsem na něj jako na špínu na podlaze, maximálně podrážděně.

Nenáviděla jsem ho i za to, že byl cikán. Díky tomu jsem byla terčem posměchu a urážek. Navíc tlustá a brýlatá. Prostě ideální adept na šikanu. Naštěstí pro mě to trvalo jen na základní škole… Tam jsem se poprvé chtěla zabít. Přiotrávila jsem se léky, které jsem potají brala mamce, která měla cukrovku a dost pilulek i na psychiku, takže nebyl problém si brát, co jsem chtěla. Jednoho dne jsem si vzala Neurolu více než bylo únosné, a ve škole si všimli, že něco není OK.

 

Bylo mi 15 a byla jsem úplně sama

Tlustá, brýlatá cikánka, ostřihaná na kluka, a stále jsem to poslouchala! Ani doma mi nikdo neřekl nic hezkého, natož spolužáci ve škole. Takže jsem věřila, že to tak je, a žila podle toho vzorce. Neměla jsem kamarády, neměla jsem ani kluka a s mamkou se mluvit nedalo, protože jsem byla v pubertě a toužila jsem po jiném naslouchači. A tak jsem alespoň četla, hodně jsem četla. Byl to můj lék, můj svět, tam jsem byla doma. Tam jsem si snila o lepším životě….

Byla jsem hladová po lásce, přátelství, pozornosti, jakémkoliv úspěchu nebo čemkoliv, co by dalo mému životu smysl. Ve škole se mnou jiné děti, na žádosti jejich rodičů, nesměly sedět ani si hrát. Byla jsem sprostá, drzá, hloupá. Ve třídě jsem oscilovala mezi totální sockou a nebo bavičem třídy, který však bavil jen tím, že sám sebe ponižoval.

Puberta přišla trochu dříve než u vrstevníků.

Co mě naučil život

Byla jsem citově vyprahlá holka, co si sama sebe neváží,
a zoufale touží po lásce, něze a někom druhém.

Chodit se mnou nikdo nechtěl – styděli se za mě, ale spát se mnou mohli. To byl můj způsob, jak se dosytit. Začala jsem se prodávat. Ne za peníze, ale za chvilku pozornosti!
Je smutné si to přiznat, ale bylo to tak. Dnes to vím. Tenkrát jsem si připadala jako frajerka, nechápala jsem, že jsem jen víc ubohá, než si myslím. Prošla jsem si lehkými drogami, alkoholem, nevázaným sexem a párkrát i nechtěným sexem, ale už „nebylo“ cesty zpět, tak jsem raději držela.

Naštěstí tohle skončilo v mých 18letech. Ale 5 let tohoto života na mně zanechalo hodně. Přežila jsem to, a dnes bych to udělala jinak! Bylo to brzo a bylo to „špatně“.

Když jsem se přiotrávila těmi léky, skončila jsem u psychiatričky, a pak u psychologa. Blázen jsem nebyla, jen jsem prý demonstrovala svou bolest, tak aby si toho někdo všiml, a já mohla zjistit, že někomu na tom, zda žiju, záleží. Tam jsem se ve svých 15letech poprvé setkala s pojmem esoterika. Paní doktorka byla vědomá a z testů vyšlo, že mám velikou emoční inteligenci a silnou empatii. Poradila mi, kam se mám nasměrovat. Astrologie a numerologie bude prý dobrá volba… a byla.

V mém životě proběhlo ještě pár okamžiků, kdy jsem se vědomě rozhodla o odchod ze života, ale vždy jsem nakonec posbírala všechnu zbylou sílu a zvedla se a šla dál, a dál a dál na sobě makala, léčila svou duši a rostla.

 

V 18letech jsem poznala otce svého prvního dítka

Po roce, kdy byl můj syn Davídek, který měl stejně složité dětství jako já a má mamka, na světě, jsem od jeho otce, alkoholika a agresora, odešla. Pak jsem potkala svého manžela, dalšího násilníka a agresora. Řezal mě i syna, ale neuměla jsem odejít. Dva roky jsem aplikovala naučený vzorec od rodičů. Pak jsem se začala věnovat osobnímu růstu, v té době už také vykládala karty a pracovala s lidmi, takže pro mě bylo snazší se bránit, nebo situaci nevyvolat. Fyzické násilí ustalo, nebo nebylo tak časté. Byli jsme spolu jen 4 roky, řešili jsme finanční potíže a to, že já si dělám co chci a on nemůže. Nechtěl pracovat! Proč, když jsem nás živila já. Pár let jsem ho omlouvala a pak už mi byl odporný. Byl to despotický, pesimistický egocentrik.

Co mě naučil život

Objevil se můj další partner, pro změnu mladší než bývalý muž, který byl o 13 let starší. Tento naopak o šest let mladší. Láska jako blázen, a konečně bez fyzického násilí. Už jsem si sama sebe vážila o trochu více než předtím. Pomohla mi kineziologie, návštěvy léčitele – maséra, různé semináře. Ovšem pohoda ve vztahu nebyla. Objevili se lži, podvody a nevěry, byť jen virtuální. Takže až tak moc jsem si sama sebe nevážila.

Byla jsem s ním také čtyři roky, a čím víc jsem rostla a léčila se dalšími semináři, tím víc jsem zjišťovala, že musím odejít. Milovala jsem ho, ale nemohla jsem zůstat. Neunesla jsem to. Už toho na mě bylo moc. Pila jsem a vrátila se ke zneužívání svého těla. S prací jsem přestala, protože jsem nedokázala přijímat lidi a radit jim, když jsem sama „selhala“. Období to bylo krátké, leč výživné!

 

Zachránil mě můj syn a kamarádka

Vynadali mi. Syn mě prosil a plakal, viděla jsem v něm sebe tenkrát. Sebrala jsem veškerou sílu a přestala ze dne na den. Pomalu jsem se vracela k sobě a protože, jak už jsem jednou řekla, mě nahoře mají rádi, poslali ke mně nebo mě k ženě, která mě vysvobodila…

Půl roku už jsem byla čistá, vracela jsem se ke kartám a ona mi umožnila nový start. Postavila mě před lidi jako řečníka. Mě, individualistu. To bylo září roku 2012. Sáhla jsem si na BOHA. Cítila, viděla a vnímala jsem ho všude. Byla jsem ve spojení, začala jsem vědomě vidět. Pochopila jsem o sobě hodně věcí, cítila jsem vhledy tak intenzivně, že se mi otevíraly před očima i mé minulé inkarnace. Uvěřila jsem. Naplno, intenzivně a v pokoře před JEHO silou.

Začala jsem vést semináře pro ženy, předávala jsem vše,
co jsem zatím prožila a zpracovala sama.

Postupně mě to dovedlo k vedení konstelací, které vnímám stále jako úžasnou cestu k léčení sebe a svých postojů ke vztahům.

Mezitím jsem poznala oční lékařku, která mi vlastně otevřela oči, opět skrze ženu Ernestínu, nebo mi skrze ní byly otevřeny. Vzala mě s sebou na Beltain do Anglie. Zúčastnily jsme se spousty rituálů. Bylo to v dubnu-květnu 2013.

 

Vrátila jsem se plná energie, ještě více v sobě

Profesně se mi neskutečně dařilo a já se cítila skvěle. Proběhlo pár letmých vztahů, až do září 2014. Najednou tam byl ON. Přišel ve chvíli, kdy jsem se cítila skvěle, nikoho jsem nehledala ani nechtěla, a kdy jsem celá zářila. Prostě se „objevil“. Ženatý. Manžel klientky… A na průšvih bylo zaděláno.

Co mě naučil život

Mohla jsem udělat vše jinak, ale šla jsem do toho naplno a on také. Dnes máme tříměsíční holčičku Liu. To, co tomu ale předcházelo, bylo energeticky silné, jako vše předtím dohromady. Ustáli jsme to. I přestože jsem byla bolavá, mimo sebe, vidím, že jsem to ustála bez psychické ujmy a bohatší, silnější a odhodlanější, ale hlavně díky Lie laskavější, něžnější a ženštější. A s nejsilnějším uvědoměním si, že nic nás v životě nepotkává, jen tak, ale naopak sklízíme, co jsme zaseli.

 

Pomalu se vracím ke své práci
a cítím, že vše, co jsem prošla, mi neskutečně pomohlo.

Miluji svou mamku a jsem ve vděčnosti za vše, co mě naučila, i když to ani netuší. Miluji svého otce, i když už není mezi živými, ale i tak cítím, že je blízko. Jsem vděčná za každé zranění, které mi bylo způsobené. Jsem ve vděčnosti za všechny lidi, kteří má zranění spoluléčili a mně tak pomohli v osobním růstu.

V neposlední řadě jsem vděčná sama sobě, že jsem zatím přežila, že jsem vždy byla ochotná jít dál, že jsem byla ochotná odpouštět, milovat, žít.

 

Svůj život miluji a nelituji ničeho

I když jsem možná mohla dělat věci jinak, tak i přesto bych je udělala zase stejně… I díky tomu všemu mohu dělat svou práci opravdově, autenticky, s absolutním pochopením vašich pocitů a bez odsuzování toho, co žijete.

 

Mám vás ráda

 

Eva
www.vedomevhledy.cz

Ženy ženám

Blog Ženy ženám je prostorem pro inspirativní články našich lektorek a dává prostor také dalším autorkám ke sdílení svých zkušeností.
Společně se tak můžeme dělit o rozmanitou ženskou moudrost a každá z nás se může stát ženou, kterou chce ve svém životě vidět.
Blog Ženy ženám je prostorem pro inspirativní články našich lektorek a dává prostor také dalším autorkám ke sdílení svých zkušeností. Společně se tak můžeme dělit o rozmanitou ženskou moudrost a každá z nás se může stát ženou, kterou chce ve svém životě vidět.
Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů