Den, kdy jsem vykročila ze zlaté klece

Je tmavá noc. Zase nemůžu spát. Moje trápení a beznaděj na mě leží jako kámen. Chodím po bytě ve snaze zahnat ty černé myšlenky. Marně. Jsem vyčerpaná, tak šíleně unavená. Další čokoláda, která mi nepomohla. Tím pádem další výčitky.

Tolik toužím lehnout si do postele, zavrtat se do peřin, v klidu usnout a probudit se zpět do svého sladkého snu. Manžel, krásné děti, krásný domeček, krásná zahrada, pes, auto, dovolená u moře… rodinka jak z katalogu.

Ale vždyť tohle všechno mám!!!

Tak co je to se mnou? Jsem vážně divná, náročná, pyšná, rozmlsaná, rozmazlená, zkažená? Proč nejsem šťastná? Mám všechno, co jsem chtěla a přesto nic, … cítím naprostou prázdnotu! Proč nejsem šťastná?

Cítím se, jak ve zlaté kleci

Cítím se opuštěná. Jsem jako botník, užitečný kus nábytku naší domácnosti. Máme ho, používáme ho, ale jinak ho ignorujeme. Je to jen věc.

S manželem se v podstatě míjíme, jsme každý někde jinde… Na jiné vlně? A byli jsme někdy na stejné? Nevím. Nic mi nedává smysl. Už dlouho si nemáme co říct. Intimní život umřel, jako všechno mezi námi. Kdysi mi byl ten muž tolik blízký, ale teď je to cizinec.

Stojím v koupelně a dívám se na tu ženu v zrcadle, která se na mě dívá.

Po téměř dvaceti letech manželství je nešťastná! Strhaná, šedá pleť plná akné, bortící se páteř, velká nadváha, bolest a prázdnota v očích. To je její život: bolest a prázdnota.

Pořád se na sebe zlobí. Protože zase snědla víc, než by měla. Zase nestihla odcvičit hodiny v posilovně, nemá dokonale vypulírovanou domácnost, měla by se víc věnovat dětem, měla by uvařit něco jiného, měla by poklidit ve skříních, ve sklepě, pohrabat zahradu, měla by být jiná.

Měla by, měla by, měla by… zmizet!

Neustále týrá sama sebe výčitkami. Život z ní už dávno vyprchal.

Vůbec netuším, kdy jsem začala předstírat štěstí!

Když té iluzi štěstí věří všichni ostatní, tak o tom přece přesvědčím i sama sebe!!! Ale jak dlouho to ještě vydržím? Kam zmizela všechna ta síla a energie, kterou jsem před, skoro dvaceti lety, měla. Kde vezmu sílu na další den? A jaký jsem vzor pro mé dvě dcery? A já pro ně chtěla být vzorem.

A co jim vlastně předávám do života?!

Že jejich přání a touhy nejsou důležité? Že je v pořádku, když zahodí své plány, protože si někdo jiný myslí, že nejsou dost dobré? Že nemůžou jít za svými sny, protože se od nich očekává něco jiného? Že musí žít představu někoho jiného o tom, jaké by podle někoho jiného měly být?

Že vydržet se dá všechno? A dá se to vydržet?

Dá se pocit štěstí koupit za další auto, další dovolenou, další akci s přáteli, kde předvedeme katalogovou rodinku a potom se vrátíme zpět do prázdnoty a předstírání. Ze zvyku. Protože co by tomu řekli lidi, rodiče, kamarádi…!!!

Brzy mi bude čtyřicet a jsem unavená, jako bych žila sto let. Jak dál???

„Prosím, pomozte mi!“ zašeptala jsem tehdy do tmavé, tiché noci.

Tenhle moment určitě mnohé ženy znají…

Zlomový okamžik, kdy vám dojde, že změna je nutná. Moment, kdy padnete na dno

Ležíte tam, jak vorvaň na mělčině. Plácáte se. Noříte se opakovaně do té mazlavé tmavé hmoty, podkluzují vám nohy, ruce kloužou… zpět pod hladinu a zase ven. Moment, kdy jde vážně o život.

Nikdy by mě nenapadlo, s jakou vděčností a pokorou, se na tento okamžik jednou budu dívat.

Byl to moment, kdy jsem požádala o pomoc!

A Vesmír odpověděl. Seslal mi krásné vyhřeznutí ploténky, díky níž jsem měla možnost zastavit a věnovat se sama sobě. Bolest mě doslova srazila k zemi. Jakýkoli pohyb mě bolel tak, že jsem nemohla ani mrknout. Mohla jsem jen číst. A tak jsem četla.

Pátrala jsem po internetu a našla první články. Přímo jsem hltala veškeré informace o tom, jak myšlení ovlivňuje náš život. Informace o sebepoznání, seberozvoji, sebevědomí, seberealizaci, sebekázni, sebelásce.

Byl to okamžik, kdy jsem se vydala na cestu

Někdy strastiplnou, někdy plnou slepých uliček, ale nádhernou. Osvobozující.

Změnila jsem svoje myšlení a tím jsem změnila celý svůj život. Manželství skončilo, mám novou adresu i životní úroveň. Odpustila jsem sama sobě, odpustila jsem všem, o kterých jsem se domnívala, že mi ublížili. Požádala jsem o odpuštění.

A začala jsem pátrat po tom, kdo jsem!

Začala jsem poznávat sama sebe. Přestala jsem být něčí představou a stala se sama sebou. Je to proces! Dlouhý proces plný knih, článků, videí, filmů, přednášek o sebelásce, o změně myšlení, o přenastavení myšlení, o afirmacích.

Ten moment, kdy jsem si uvědomila, že miluji sama sebe, že jsem na sebe pyšná, že miluji všechny svoje tukové buňky, svoje tělo, všechna svá rozhodnutí… byl FENOMENÁLNÍ.

Najednou mi všechno došlo! Všechny události v mém životě začaly dávat smysl. Všechna učení, která mi byla dána!

Ve třiačtyřiceti letech jsem dospěla!

Všechno je stále v pohybu. Všechno plyne, mění se spolu se mnou. Hubnu, užívám si své nové tělo, miluji sílu, kterou jsem v sobě našla. Těším se, co dalšího mi život přinese.

Vím, že všechno co přijde, je dobré a má smysl…

Markéta ♥

• About
• Latest Posts

Ženy ženám

Blog Ženy ženám je prostorem pro inspirativní články našich lektorek a dává prostor také dalším autorkám ke sdílení svých zkušeností.
Společně se tak můžeme dělit o rozmanitou ženskou moudrost a každá z nás se může stát ženou, kterou chce ve svém životě vidět.

Latest posts by Ženy ženám (see all)

• Blogerky Ženy ženám se loučí - 28 června, 2018
• Jak využít nesnáze v partnerství a udělat z nich výhodu, 2. část - 3 května, 2018
• Jak využít nesnáze v partnerství a udělat z nich výhodu, 1. část - 2 května, 2018