Blog / POTRAT – téma, které by “mělo” zůstat pod kobercem

Aneb proč podporuji projekt „Čekala jsem miminko“

Právě vyšla s mojí pomocí na svět další kniha – „Čekala jsem miminko, ale…“, sestavena Lucií Lebduškovou. Je to další kniha plná ženských příběhů, tentokrát ale velice specifických – zabývá se totiž výhradně příběhy potratu a interrupcí.

Celý proces zrodu knihy doprovázela jakási příchuť těžkosti ve vzduchu – je to náročné téma. Pro nás, které jsme to zažily, ale i pro ty, které mají štěstí, že se jim tato živou zkušenost vyhnula.

 

Velké společenské TABU

Je paradoxem, že téma potratu, a obzvlášť téma interrupce, je v české společnosti stále velkým tabu. Paradox proto, že je Česká republika stále mezi vedoucími zeměmi v Evropě a ve světě, co se interrupcí týče – dle výzkumu Roberta Johnstona byla potratovost (těhotenství zakončená interrupcí) v Česku v roce 2010 30-50 % na severo-západě a 20-30 % na jiho-východě. Zpravidla v Evropě platí fakt, že čím dále na východ, tím je potratovost vyšší, některé části Ruska a Ukrajiny dosahují 67-87%.

Dle WHO měly v roce 2003 země východního bloku (Bělorusko, Bulharsko, Česká republika, Maďarsko, Polsko, Moldávie, Rumunsko, Rusko, Slovensko a Ukrajina) nejvyšší potratovost na světě, a navíc v průměru více interrupcí než porodů. A to se bavíme jen o interrupcích, vedle kterých je velká skupina žen, které zažily potrat přirozený. S tím rozdílem, že u přirozených potratů se maminka většinou setkává s podporou okolí.

U interrupcí – tématu, které je stále zatížené naší křesťanskou tradicí – je to naopak a namísto podpůrných slov se ženy (až na výjimky) potkávají s reakcemi typu „zabila jsi dítě, patří ti to, je správné, že se trápíš“.

Je pak zvláštní a smutné, že tak rozšířený jev
zůstává pod poklicí společenského tabu.

Ne, interrupce Čekala jsem miminkonejsou otázkou několika nezodpovědných holek, 30-50 % (třeba v Pražském regionu) bude určitě zahrnovat mnoho různých žen a mnoho různých příběhů.

WHO dále říká, že „nechtěná těhotenství a interrupce se odehrávají v každé společnosti, a to z několika důvodů. Antikoncepční metody mohou selhat; páry ne vždy používají antikoncepci správně nebo pravidelně; některé ženy mají partnery, kteří ji odmítají; některé otěhotní v důsledku sexu proti své vůli; a některé k interrupci donutí zdravotní důvody. Ale i plánované těhotenství se může stát nechtěným, když se změní životní situace.“

Ano, žádná antikoncepční metoda nedává stoprocentní záruku, a tedy obvyklá reakce ve smyslu „holka blbá, neuměla použít kondom“ je zároveň tou nejčastější a zcela zbytečnou urážkou ženy. Kdo ví, zda si neprošla peklem poté, co ji selhala správně použitá a „spolehlivá“ antikoncepční metoda.

Věřím, že odhodlat se k interrupci je vždy těžké rozhodnutí a samotný proces je ještě náročnější, nejen po fyzické, ale hlavně po emoční stránce. Je nesmírně důležité ženu, která se k tomuto nelehkému kroku (jehož důvod nemusíme znát) odhodlala, podpořit.

 

Můj zájem o potraty začal mnohem dříve…

než jsem byla sama reprodukce schopna, a v průběhu let získával různé podoby: plakáty na umělecké maturitní výstavě, knihy Ženské příběhy, průzkum historie interrupcí a bylin, semináře, prezentace na konferencích, potratové rituály – a také osobní zkušenost. Červenou nití, která všechny tyto různorodé projevy propojovala, byl naprosto jasný pocit, který jsem měla tak dlouho, jak si jen pamatuji: že je důležité, aby ženy měly přístup k možnosti bezpečně potratit bez viny, studu nebo trestu.

Osobně si totiž myslím, že ženská plodnost je velký dar,
ale taky to je osobní volba.

Možnost nechat dítě odejít z matčina těla vnímám jako velice odvážný a zodpovědný krok. Bohužel je tato volba zatížena vrstvou protichůdných pocitů, především strachu, studu, viny a vzteku, které se často nemají jak projevit, vyčistit a zahojit.

Většinou totiž ženy spadají do dvou táborů: buď potrat berou příliš „nalehko“ (jako kosmetickou operaci), anebo, a to častěji, se zatěžují vinou na dlouhé roky; v obou případech však tento zážitek zůstává nezpracovaný a ovlivňuje často ženské sebevědomí, vztahy s partnerem a dokonce i s dětmi.

 

Rozhodla jsem se podpořit, nejen jako vydavatelka, projekt „Čekala jsem miminko“ právě proto, protože si myslím, že je na čase nestydět se za naše příběhy a najít cestu, jak o potratech hovořit otevřeně, abychom mohly společně hledat lepší způsob, jak se s těmito prožitky srovnat.

Oba zážitky – potrat i interrupce – s sebou nesou křehké, intimní, lehce zranitelné pocity – velmi syrový smutek a hlubokou bolest, které je potřeba uctít. Dopřát jim prostor, aby se projevily. Dopřát každému ztracenému dítěti prostor v srdci, možná ho pojmenovat, možná pohřbít, možná k němu promluvit či napsat dopis – ale uznat jeho přítomnost, prožít veškeré pocity, které lezou na povrch, a následně se definitivně a s láskou rozloučit.

Neexistuje žádný univerzální přístup, naopak je to pro každou ženu individuální, ale je dobré mít přístup ke zdrojům informací, tak aby žena mohla najít vlastní inspiraci – například to, co pomohlo ženě jiné. V tom vidím největší potenciál této nové knihy.

POTRAT – téma, které by

 

Nesmírně ráda pracuji se ženami, které si tímto procesem prošly, a nabízím jim jednoduché symbolické způsoby, jak se s miminkem rozloučit – potratové rituály. Zatím neznám nikoho dalšího, kdo by se cítil v téhle oblasti stejně jistě a pohodlně, a je mi ctí tuto zdánlivě nepohodlnou roli zastávat.

Má zkušenost ukazuje, že když se podaří tento zážitek zpracovat, uvolnění, které přichází, je téměř neuvěřitelné a stojí to za to. Navíc – dle mého uchopení historie – ženské sestry, porodní báby a tradiční ženské léčitelky, vždy pracovaly se ženskou plodností jako celkem – a já velice ráda navazuji na tuto tradici a podporuji ženy jak při porodu, tak po potratu, jelikož k plodnosti patří obojí.

 

Mým velkým přáním pro tuto knihu je, aby otevřela téma potratu a interrupce jako něčeho, co k reprodukčnímu životu ženy prostě patří – abychom se přestaly stydět a obviňovat a namísto toho společně hledaly lepší způsoby, jak ženy v tomto nelehkém období podpořit a dopřát jim dostatek prostoru a soucitu. Věřím, že je na čase, když už, tak mít možnost potratit s láskou.

 

Jak píše o naší knížce Lucie Lebdušková: „Téma ztráty miminka v těhotenství je velice citlivou a intimní záležitostí. V naší společnosti budí rozpaky a moc se o něm nemluví. Zároveň se týká velkého množství žen. Tato kniha jako jedna z mála vynáší toto téma na světlo. Obsahuje okolo padesáti skutečných příběhů žen a jejich pohled na tuto ztrátu. Budete mít možnost nahlédnout do jejich autentického prožívání tak, jak je vnímaly v oné chvíli, ale i několik let poté. Přináší příběhy o potratech spontánních, ale i o cílených interrupcích.

Díky přispění terapeutů a terapeutek, kteří pracují i s touto tematikou, bude jistě cennou inspirací a rádkyní, jak tuto ztrátu prožít a přežít. Je přínosem také pro partnery, rodinu a další příbuzné a přátele, kteří takto mohou nahlédnout do prožívání ženy, lépe jí porozumět a díky tomu se v komunikaci s ní cítit jistější.”

 

Kniha je v předprodeji na www.mistsofavalon.cz

Víc o projektu: www.cekalajsemmiminko.cz

 

Lilia KhousnoutdinovaMgr. Lilia Khousnoutdinova
Vystudovala politologii a historii na univerzitě v Oxfordu a Gender & Development na London School of Economics. Dnes vede projekt Cesta Extaze a provází ženy na cestě k pochopení a uctění svého těla a jeho cyklů ve všech fázích reprodukčního života, a extatického žití pomocí přednášek, prožitkových seminářů a poznávacích zájezdů.

Jako dula a akreditovaná učitelka Active Birth vede kurzy předporodní přípravy a doprovází ženy u porodu. Je autorkou několika knih a provokativní kolekce šperků. Spoluzakladatelka prvního výcviku kněžek / ceremonialistek v ČR, kde se zaměřuje na rozvíjení ženského potenciálu a návrat přechodových rituálů.

Studovala po světě zejména u Michel Odenta, Janet Balaskas, Davida Deidy, Sarah Buckley, Penny Simkin, Kathy Jones, Eleny Tonetti a Lynnei Shrief, a neustále se dále vzdělává.

Pravidelně provází ženy i muže na cestách po posvátných pohanských místech v Anglii, ve Francii a nově i v Asii. Jejími semináři za posledních 6 let prošlo přes 3000 žen. Dnes žije převážně v indickém Dillí, odkud cestuje střídavě do Bhútánu a Evropy.

www.lilia.cz / www.zenskepribehy.cz / www.cestaextaze.cz

Další články v kategorii

Těhotenství, porody a mateřství Ženské kruhy a rituály
Přidejte se do diskuze
  1. Karel Nicek napsal:

    Musím se přiznat, že třeba v této otázce nemám vůbec jasno. Já jsem ale muž a tak to ani tak nevadí, ale ženy by si v tom jasno udělat asi měli, pokud to tedy jde vůbec. V tom článku jak jsem si ho přečetl, jsem vlastně zjistil, že jste se vydali cestou směrem k potratu. Nebylo by lepší vydat se směrem opačným? Nepomáhat ženám z psychických problémů kvůli potratu, ale spíš ji vést k porodu? Pokud tedy ženy mají po potratu velké trápení, tak ho asi nemají jen tak pro nic za nic. Potrat přirozený je něco jiného, to je strašná věc, která se nedala ovlivnit, ale potrat, že jsi ho vyberu mi přijde divné, takové nepřirozené. Zvířata když otěhotní tak porodí a cítí k mláděti lásku, nechápu proč by tomu mělo být jinak u neplánovaného dítěte. Pokud tedy si ta žena neumí představit míti dítě s tím mužem, nebo protože jí udělal něco špatného, tak ale to dítě jí nic neudělalo přece a nemůže za nic. Zabíjení plodu i když je to jen plod mi přijde divné, dělat to sami od sebe, že si to prostě vybereme. Není lepší vést ženu spíše touto opačnou cestou, než v kterou jste si vydala vy autorka článku? Než žehlit psychické problémy z potratem? To dítě když se narodí by mělo v matce vzbudit prostě lásku ne? No jako jo, je to těžký když si to těhotenství nevybrala a neřekla si ta a teď chci být těhotná a to těhotenství přišlo v době ve které jí to nevyhovuje třeba a k tomu s kým ještě. No ale přijde mi emociálně pro tu ženu přijatelnější, když projde normálně procesem těhotenství a vzniku nového života, než naopak tomu nepřirozeně vystavovat stopku. Nikdy jsem se tím moc nezabýval touto myšlenkou, ale takto z fleku mě napadlo tohle jako lepší cesta. Určitě bych si měl o tom přečíst ale víc no. Ta knížka by nemusela být špatná.

  2. Karel Nicek napsal:

    No nevadí to sem napsal blbost, že když jsem muž tak to nevadí, že nemám jasno v této otázce. To se stejně tak týká muže.

  3. Karel Nicek napsal:

    Pokud by jsme se také učili, že potrat je něco normálního a že to není nic zvláštního, nebo spíš aby se k tomu nešlo naproti no, protože pak by byl sexuální život lidí možná zase bohatší to jo, nebylo by se čeho bát třeba tolik, no ale v případě otěhotnění by se plody zabíjeli více tedy, ale od toho tu nejsme aby se plody zabíjely, ale aby se vyvíjeli ne? Ženy nejsou stvořeny, aby zabíjeli plod, ale aby se v nich rodil život, ne uhasínal.

    • Lucka napsal:

      Karle, napsal jste to výborně… s tím článkem a asi tedy i s kniho nesouhlasím….přirozeností ženy je, počatý život chránit, zaujmout k němu kladný postoj…lásku. Pokud z nějakého důvodu nejedná takto přirozeně, tak se potom opravdu trápí…a proto potřebuje spíš podporu v tom, aby překonala svůj strach z nejistoty…atd. A ne už předem ji vést k tomu, aby řekla novému životu, který je v ní NE a netrpěla přitom výčitkami…to už je divně překombinované…hrůza, děs!

  4. Lilia K. napsal:

    Dobry vecer, jsem autorka clanku. Nechci resit zda je potrat „spravne“ nebo ne – to at si kazda (a kazdy) resi sam/a za sebe. Statistika ukazuje ze zeny potraty vyhledavaji. A ja chci resit co potom. Jak na to aby to bylo co nejmensi trauma? Pokud pochybujete o tom ze existujou situace kde je lepsi tehotenstvi prerusit, prosim prectete si tuto knihu: A Woman’s Book of Choices: Abortion, Menstrual Extraction, Ru-486 by Rebecca Chalker and Carol Downer. Popisuje jak to muze dopadnout kdyz potraty nejsou legalni / snado dostupne – ty tragedie jsou ruzne, a verim ze vas dokazou presvedcit ze obcas je opravdu lepsi aby tehotenstvi nepokracovalo. Ja jsem ji probrecela celou. Dekuji, Lilia

  5. Karel Nicek napsal:

    No nic není černobílé, nebo možná něco ano nevím. No napsal jsem co mě napadlo prostě :-). Nejsem žádný expert.

  6. Rita napsal:

    Bohuzial je vidiet, ze niektori ludia vobec nepochopili Vas clanok. A moj nazor je rovnaký. Nech sa rozhoduje zena sama. A hlavne, nech do toho nekecaju muzi. To mi pride uplne na hlavu.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.