Tohle je můj konec, moje dno. Už to nejde, už nemůžu… Už se nemůžu hnout, nejde mi nic. Jen ležím a zírám před sebe, aniž bych viděla cokoliv jiného než tmu. Je mi zima, třesu se, všechno ve mě se svírá. Připadá mi, jako kdybych měla kolem krku smyčku, stahuje se a dusí mě. Jak se z tohoto dna dostat? Naštěstí jsem na to přišla a dnes se chci s vámi o svůj příběh podělit.
Moje rána dřív bývala také hodně hektická - poklus na MHD, abych nepřišla pozdě do práce, rychle na sebe něco hodit, rychle standardní make-up a vyběhnout do ulic. Snídala jsem u počítače nad emaily a připadala si opravdu efektivně a důležitě. Ale nešlo to takto do nekonečna. Což jsem pochopila v momentě, kdy mi tělo začalo stávkovat. A dost! Začala jsem měnit svoje ranní rituály a návyky
Nikto ma nenaučil mať sa rada, v okolí som nemala dobré vzory. Možno mi to trvalo rok, dva, kým som úspešne zasiala prvé semienko sebalásky... Ale krôčik po krôčiku sa mi darí. Učím sa mať samú seba rada a telo mi otvára nové poznania, nové cesty.
Je mnohokrát a zcela nevyvratitelně dokázáno, že voda dokáže změnit formu. Od pevného, tvrdého ledu, přes vodu až k nezachytitelné páře. Pokud naše tělo tvoří z větší části voda, jak se asi chová v těle místo, které je jako přízrak - ledové, zamrzlé, mrtvé a vy nevěříte, že to někdy bude jinak. Ale pokud jste z vody, tak
Růžena Nekudová
Ženy ženám
