Jak často se přistihnete, že myslíte na něco negativního? Kolikrát se vám stávají situace, že někdo zmáčkne malý červený knoflík ve vaší hlavě a váš mozek vám začne pěkně servírovat jednu negativní pochoutku za druhou? Máte s tím taky zkušenost? Mně na to pomáhá jednoduchá věc
“Já se snažím, ale já fakt nevím, jak to udělat…. Když chci být u sebe a být sebe-vědomá, tak mě hned napadnou myšlenky o dětech, co jsem ještě neudělala, co jsem udělala špatně… Zkrátka se nedokážu uklidnit“… povídá má klientka. Máte podobný problém? Zde jsou tipy, jak se ho zbavit
Byla jsem plná strachů. Jako já že bych měla vychovávat dítě? Já, která občas přemýšlí a někdy se i chová jako puberťačka? Co si nepamatuje, kolik stojí kubík vody a kdo je právě ministrem zemědělství? Copak já můžu být seriózní matkou a předat tomu malému človíčku všechny morální hodnoty? A možná právě kvůli strachu jsem nemohla otěhotnět. Neměla jsem co ztratit, a tak jsem se pustila do zkoumání svých strachů. A pochopila jsem
Nevím jak vy, ale já mám raději ve svém okolí lidi, kteří jsou pozitivní. Je pro mě celkem náročné trávit delší čas se škarohlídy, věčnými skeptiky a tvrdými realisty. Sama zkouším praktikovat přístup „všechno zlé je pro něco dobré“ a vidět dobro schované za situací, která mě štve a rozčiluje. Někdy se mi to nedaří a ať hledám, jak hledám, nenacházím.
Když si vezmu sama sebe před nějakým časem, byla jsem nešťastná. Stále jsem musela myslet na vztah, který pozbýval svoji funkčnost a abych se vyhla svým myšlenkám, pracovala jsem i 14 hod. denně. Snažila jsem se ale být veselá a užitečná. Jenomže uvnitř jsem se cítila opuštěná a prázdná.
Je krásne a úžasné snívať. Snívať bez hraníc a prekážok... V tejto dnešnej dobe, kedy sme matkami, partnerkami, priateľkami a častokrát živiteľkami rodiny, je veľmi náročné zastaviť sa a snívať. V uponáhľanom svete plnom plnenia úloh, sme zabudli čo znamená ostáť stáť, len tak sa posadiť a pozorovať svet, ktorý nás obklopuje. Ako to zmeniť?
Snažíme se být dobří a dosáhnout zdánlivého ideálu. Tak často a tak moc hrajeme role silných. Silných žen, silných matek, silných mužů. Vzájemně se obdivujeme za výkonnost, protože jsme sami naskočili na tuto závodní dráhu pro snaživé. Ale proč?
V posledních dnech jsem opět potkala lidi, kteří si vůbec neuvědomují, že to, co se jim v životě děje, je jen a jenom jejich "zásluha" a pokud nežijí podle svých představ, dějí se jim samé hrůzy, tak si za to opravdu mohou jen oni sami. Když se nám v životě děje něco nepěkného, co nám nevyhovuje, tak je velmi dobré se zamyslet nad sebou a nad svými myšlenkami
V poslední době jsem teď hodně slýchávala "Děvče, ty jsi mimo realitu. Zůstaň při zemi, život není peříčko"... Tyhle řeči ve mě probudily staré známé strachy, co bude a jak to bude, obavy jak to budeme s dětmi sami zvládat a podobné omezení... Celý měsíc jsem kvůli tomu nespala. Fungovala jsem jako stroj... Žádná radost
Stejní lidé, stejné situace. Jako bychom bloudily v kruhu a nemohly se pohnout dál. Žádný východ. Proč to ti lidé dělají, proč nám ubližují, proč nás nevidí a přehlíží nás? To pochopíme časem. Bez zkoušek bychom nemohly růst. Nepochopily bychom, že vše se děje pro naše dobro.
Na duben jsem si slíbila a doufám, že i s některými z Vás, si předsevzala, že věnuji každý den alespoň 10 minut relaxaci, či meditaci. První den jsem se rozhodla natočit si budík na deset minut a jen klidně sedět se zavřenýma očima a pozorovat nádech-výdech. Přestože jsem pokročilejší začátečník, stejně jsem na sobě pozorovala klasické "symptomy" – myšlenky odbíhaly všude možně od úplně neužitečných nápadů přes docela dobré ale bezmyšlenkovitého klidu se mi občas podařilo dosáhnout
Chceme žít spokojený život a cítit se dobře. Někdy ale nastanou chvíle, kdy se věci dějí jinak, než chceme. Postoj, jaký k této situaci zaujmeme, určuje, jak jí budeme prožívat. Jakmile na něčem lpíme i v situaci, kdy se události začnou dít jinak, než jsme očekávaly, jsme v rozporu s tím co je, a to v nás vytváří napětí, pochybnosti, smutek a zklamání.
Byl začátek prosince a na mě padla depka. Přicházely Vánoce, které od malička miluju, teď ještě umocněné dětskou radostí vlastní dcery, a já nejsem šťastná. Jak je to možné? Začala "jsem se utápět", jako už x-krát ve svém životě, ve vlastním sebemrskačství.
Negativní myšlenky vyvolávají v těle napětí, které jen čeká na onu poslední kapku. Bývala jsem chodící nádobou, která se jen a jen plní negativitou a potlačenými emocemi. A pokaždé se našel někdo, kdo mě dorazil... Po "masakru", slzách a bolesti, přišla lítost a výčitky. A taky vztek. A to se mi nelíbilo. Jak to ale změnit?
Dříve jsem chtěla vše HNED, a pokud to nebylo, vzdávala jsem to. Dnes jsem si uvědomila, že to nejde. Vše má svůj čas. Pokud věříš, přehráváš si v mysli ten film vítězství, nemůže se stát opak. Jen pokud to dřív nevzdáš...
Ženy ženám
