(Skoro) nahá Čtyřicítka

Před několika měsíci mi přišel krásný email. Psala mi čtyřiasedmdesátiletá paní a radila mi, abych si v životě stála za svým a dělala hlavně to, po čem toužím. Čtyřicet prý není žádný věk a kdyby mohla žít svůj život znovu, udělá i ty věci, které neudělala jen proto, že se bála …

No, uznejte, koho jiného bych měla poslechnout?

Já a moje dcera. Malé ptáče, které chráním před světem. Rozjívená puberťačka, která si nenechá poradit a sama si vybere, na jaké cestě si pořádně natluče. Dospělá žena, tak jiná a přitom tak podobná … mně. S úžasem zjišťuji, jak hodně se já podobám své mámě …

Ráda vařím.  Vařím když jsem smutná a vařím, když je mi úzko. Miluju, když se sejdem všichni u stolu. Už se nescházíme všichni, někdo důležitý nám hodně chybí. Umím svíčkovou stejně dobrou jako můj táta. Umím i knedlík. Peču na Vánoce jednadvacet druhů cukroví a celé naší rodině dorty k narozeninám. Jen ty kynuté koláče nikdy nemám jako moje máma …

Snít si. Toužit. Vzpomenout si. Chtít. Očekávat. Přát si. Neměla bys. Nesluší se to. Není to vhodné. Nesmíš.

TAK Promiň, že nejsem MILÁ VLÍDNÁ KŘEHKÁ (a taky že jsem trochu děvka)

POKORNÁ VDĚČNÁ NEVZPOUZEJÍCÍ SE (toho co mám, že chci vždycky více)

NEHŘÍŠNÁ NECHLÍPNÁ VYROVNANÁ (no, to bych vlastně zůstala sama …)

Ráda bych taková byla, ale to bych se k tobě – MUŽI MŮJ – vůbec nehodila. 

Před deseti měsíci jsem našla odvahu a začala psát blog. Někde jsem četla, že psaní je způsob, jak se vyrovnat sám se sebou. Na mně to sedí jak poklice na hrnci. Vypovídala jsem se z proher, ze smutků, z obav. Ne, že by všechno bylo růžové, ale můj život nabral směr, který řídím já. I díky Vám, kteří mě čtete. Děkuju Vám a doufám, že vás můj dnešní článek neodradí.

Marcela Tobiášová

PS: podařilo se mi splnit všechno, co jsem si na tenhle rok naplánovala. Kromě jediného – nezhubla jsem. Vypadá to, že s tím, jaká jsem, se prostě musím smířit. I to patří k čtyřicítce.