Procitnutí mocné čarodějky

Milý muži,

Nechávám se strhnout do mocného proudu řeky, protože mi vlastně nic jiného nezbývá. Tolikrát jsem se snažila držet zuby nehty, ale nakonec mne to smetlo takovou silou, že jsem ztrácela přehled o tom, co se vlastně děje. A kde to vůbec jsem a kam to vlastně jdu – tedy kam mne to žene. A tolikrát jsem se v tom plácala a dokonce i topila – asi si vzpomeneš, jak jsem jen vztekle křičela, že toho mám už po krk. Odmítala jsem všechno – to, co mne do toho proudu dostalo i to, jaký ten proud byl, i přestože jsem někde v nitru cítila, že ten směr je správný. A místo abych se ponořila a zaposlouchala se do toho světa pod hladinou, snažila se držet se nad vodou, protože jsem si nechtěla dovolit se nechat unášet a důvěřovat tomu. Protože jsem si myslela, že nemohu. Že musím stále mít vše pod kontrolou, že musím mít hlavu nahoře. Zvlášť ve chvílích, kdy jsem si myslela, že se ode mne očekává něco jiného, kdy jsem měla pocit, že nemám čas na sebe nebo čas pro sebe.

Ale teď si dovoluji ponořit se do sebe a do své tvořivé činnosti – užívám si bytí v proudu tvořivosti a hraji si. A v té hravosti tvořím. Přijímám to, že součást tvoření je i ničení – že i destrukce je nějak konstruktivní. To, že kreativní proces je právě o tom ponoření se a bytí v proudu v hravosti, radosti, potěšení, vášni. To, že je přirozené ničit a zbavovat se starých nánosů, aby se uvolnilo místo pro něco nového. A to, že si můžu dovolit se prostě jen odevzdat své vlastní síle a projevit se.

Na jedné straně jsem v proudu klokotající řeky života, na druhé straně ten proud mocně cítím ve svém těle – v bříšku cítím bublání jako když se něco vaří v kotlíku. Cítím ten vnitřní oheň, který je tak mocný a transformující. A vnímám to stoupající teplo a to, jak se voda postupně zahřívá, až se dostává do varu. A ten var je jako neutuchající vášeň, erotika a smyslnost. A někdy až tak, že se to nedá vydržet. Přiznám se, že to pro mne někdy bylo až moc, protože jsem se s tím teprve sama učila sama zacházet. Někdy jsem se toho i sama bála, protože jsem nevěděla, co s tím a držela to pod pokličkou. Kdysi dávno jsem se ani neodvažovala s tím pracovat, protože to byla příliš velká síla. Nevěřila jsem si, potlačovala jsem to. Ani jsem se neodvažovala se podívat na to, co se pod tou pokličkou vaří. Vlastně jsem si jen říkala, že je pořád lepší, než když tam byla ledová kostka, teď je to příjemné, teď cítím vzrušení, vášeň, zapálení. Teď aspoň vím, jak to v sobě probudit. Byl to skvělý pocit, ale spíš ovládal mne než já abych jej vědomě ovládala já. Pokud jsem nemohla vybít svou vášeň, ta energie se tam nějak zasekla. Učila jsem se zacházet se svým vnitřním ohněm a regulovat jej a vlastně úplně na začátku jen udržovat jej, aby neuhasl.

Říká se že, kdo si co navaří, to si i sní. A já konečně dostala odvahu to ochutnat. Když jsem nahlédla pod pokličku, hlava se mi orosila párou, oči se mi nejdřív zamžily mlžným oparem, ale když jsem začala vdechovat tu vůni, když jsem si dovolila cítit na jazyku tu chuť a polknout – no pravda, nejdřív to nechutnalo nejlíp. Začala jsem míchat pomyslnou lžící a snažila jsem se najít to správné koření, tu tajnou ingredienci, kterou bych to vylepšila. Ale nikdo mi nemohl dát přesný recept, protože to byl kotlík mé vlastní energie, která vyvěrala ze mne. O to to bylo těžší – musela jsem se spolehnout na své vlastní smysly – cítit při míchání tu správnou hustotu, vnímat tu správnou konzistenci, očima vnímat barvu, na jazyku všechny chutě, a také vdechovat vůni.

Teď už jsem jenom v opojení smyslů a umím si namíchat přesně to, co potřebuji. Přesně tak, aby to bylo chutné. A pokaždé se nechám inspirovat něčím novým a vyzkouším nové ingredience – pikantnější, exotičtější, opojnější. Je to opravdu umění, zkombinovat správně chutě sladké, slané, pálivé, kyselé či trpké. Teď už si umím řídit i sílu ohně, aby se to nepřipálilo. Pravda, někdy toho stále ještě navařím víc, než sama dokážu sníst. A pak nejen že jsem ráda, že to vše mohu sdílet s tebou, ale nemohu se dočkat. A tak jsem stále ještě někdy netrpělivá.

Díky tomu naladění se na sebe vnímám jiným způsobem a je to neuvěřitelná alchymie – vnitřním zrakem vidím všechny souvislosti, všechny ingredience, které mi chybí, vidím i to, kde je mohu získat nebo čím je mohu v té chvíli nahradit. Naslouchám vnitřnímu hlasu, který mne vede přesně tam, kde je to potřeba. Naciťuji se na své vnímání. A někdy prostě jen vím a vnímám tu moudrost věků a prastaré vědění, učím se ze svých minulých zkušeností, děkuji za moudrost svých předků a vnímám to, čím prošli ti přede mnou. Čím procházely všechny ženy – ať již sestry, dcery či matky – a taky to, že přesně za takovou alchymickou schopnost byly kdysi upalovány a za svou nespoutanou vášeň kamenovány jako prostitutky. Vnímám i to, čím procházeli muži – ať již bratři, synové či otcové. Je to opravdu velká síla. A neuvěřitelná moc, která se za tím vším skrývá – moc která kdysi dávno byla a zneužívána a pak zatracována, popírána a nakonec spoutána.

A vnímám taky všechno, co stojí v cestě k tomu, abych tu svou moc mohla znovu bezpečně užívat. Abych byla tou mocnou čarodějkou, která jen mávne kouzelným proutkem a vše se změní. Která jen ukáže prstem a věci se dají do pohybu. Která jen na něco pomyslí s upřímnou touhou a tak se stane – jako když udeří blesk. Ano, tak velká síla to je. Proto se jí taky všichni bojí. Proto jsem se jí i já bála. Taky jsem nevěděla, jestli se mne nebudeš bát i ty.

A teď vím, že nemám jinou možnost než to prostě risknout. Nejsem čarodějnice, abych tě manipulovala tam, kde chci abys byl. Chci být jen čarodějka, která koná v pravdě k sobě, která je vždy jen věrná sama sobě. Děj se co děj. Stůj co stůj. Nedívá se vpravo ani vlevo, jde si svou cestou. Nespoutaná, vyjadřující nespoutanou sílu přirozenosti. Tak divoká, nekontrolovatelná, surová a chaotická energie mnou protéká. Mé tělo se stává přetékajícím pohárem, svatým grálem. Cítím se celá naplněná, od paty až k hlavě … jsem spojená se Zemí, propojená s ohněm, plynoucí s vodou, smířená se vzduchem a prosycená éterem. Proudí mnou hadí síla kundalini.

Asi si říkáš, že jen mluvím o sobě. Ano, je to intenzivní ponor do temnoty a mé vlastní hloubky. A od tebe jen potřebuji, abys byl stejně silný a odhodlal se střetnout se se svým vlastním stínem. Abys mne přijal v mé pravdě a ucítil svou vlastní pravdu. Chci jen vnímat tvou moudrou sílu, věrnost sobě, tvou přítomnost a čisté vědomí a světlo, které se jemně odráží v temnotě noci, v záři hvězd nebo ve svitu měsíce.

Můžeš cítit sebe a cítit skrze mne – postavit se mi tváří v tvář. Můžeš se tomu odevzdat, tak jako si Šiva odevzdaně lehne před bohyni Kálí. Cítit mou sílu a nebát se jí. Vnímat energii, která zmítá mým tělem. Přijímat nahotu, přirozenost i nespoutanost – bez obav, bez očekávání, bez předsudků, bez omezení mysli, bez pochybností, bez zábran, bez pocitu bezmoci, porážky či závisti. Můžeš pustit své strachy z temnoty a stínů a nechat se pohltit tou černou dírou, branou prázdnoty. Všechny tvé falešné představy budou zničeny a všechna tvá přání budou splněna. Všechno nebo nic.

Eva Deva Shakti

www.mesicnibohyne.cz

První část naleznete ZDE

Druhou část naleznete ZDE

• About
• Latest Posts

Ženy ženám

Blog Ženy ženám je prostorem pro inspirativní články našich lektorek a dává prostor také dalším autorkám ke sdílení svých zkušeností.
Společně se tak můžeme dělit o rozmanitou ženskou moudrost a každá z nás se může stát ženou, kterou chce ve svém životě vidět.

Latest posts by Ženy ženám (see all)

• Blogerky Ženy ženám se loučí - 28 června, 2018
• Jak využít nesnáze v partnerství a udělat z nich výhodu, 2. část - 3 května, 2018
• Jak využít nesnáze v partnerství a udělat z nich výhodu, 1. část - 2 května, 2018