POTRAT – téma, které by “mělo” zůstat pod kobercem

Aneb proč podporuji projekt „Čekala jsem miminko“

Právě vyšla s mojí pomocí na svět další kniha – „Čekala jsem miminko, ale…“, sestavena Lucií Lebduškovou. Je to další kniha plná ženských příběhů, tentokrát ale velice specifických – zabývá se totiž výhradně příběhy potratu a interrupcí.

Celý proces zrodu knihy doprovázela jakási příchuť těžkosti ve vzduchu – je to náročné téma. Pro nás, které jsme to zažily, ale i pro ty, které mají štěstí, že se jim tato živou zkušenost vyhnula.

 

Velké společenské TABU

Je paradoxem, že téma potratu, a obzvlášť téma interrupce, je v české společnosti stále velkým tabu. Paradox proto, že je Česká republika stále mezi vedoucími zeměmi v Evropě a ve světě, co se interrupcí týče – dle výzkumu Roberta Johnstona byla potratovost (těhotenství zakončená interrupcí) v Česku v roce 2010 30-50 % na severo-západě a 20-30 % na jiho-východě. Zpravidla v Evropě platí fakt, že čím dále na východ, tím je potratovost vyšší, některé části Ruska a Ukrajiny dosahují 67-87%.

Dle WHO měly v roce 2003 země východního bloku (Bělorusko, Bulharsko, Česká republika, Maďarsko, Polsko, Moldávie, Rumunsko, Rusko, Slovensko a Ukrajina) nejvyšší potratovost na světě, a navíc v průměru více interrupcí než porodů. A to se bavíme jen o interrupcích, vedle kterých je velká skupina žen, které zažily potrat přirozený. S tím rozdílem, že u přirozených potratů se maminka většinou setkává s podporou okolí.

U interrupcí – tématu, které je stále zatížené naší křesťanskou tradicí – je to naopak a namísto podpůrných slov se ženy (až na výjimky) potkávají s reakcemi typu „zabila jsi dítě, patří ti to, je správné, že se trápíš“.

Je pak zvláštní a smutné, že tak rozšířený jev
zůstává pod poklicí společenského tabu.

Ne, interrupce nejsou otázkou několika nezodpovědných holek, 30-50 % (třeba v Pražském regionu) bude určitě zahrnovat mnoho různých žen a mnoho různých příběhů.

WHO dále říká, že „nechtěná těhotenství a interrupce se odehrávají v každé společnosti, a to z několika důvodů. Antikoncepční metody mohou selhat; páry ne vždy používají antikoncepci správně nebo pravidelně; některé ženy mají partnery, kteří ji odmítají; některé otěhotní v důsledku sexu proti své vůli; a některé k interrupci donutí zdravotní důvody. Ale i plánované těhotenství se může stát nechtěným, když se změní životní situace.“

Ano, žádná antikoncepční metoda nedává stoprocentní záruku, a tedy obvyklá reakce ve smyslu „holka blbá, neuměla použít kondom“ je zároveň tou nejčastější a zcela zbytečnou urážkou ženy. Kdo ví, zda si neprošla peklem poté, co ji selhala správně použitá a „spolehlivá“ antikoncepční metoda.

Věřím, že odhodlat se k interrupci je vždy těžké rozhodnutí a samotný proces je ještě náročnější, nejen po fyzické, ale hlavně po emoční stránce. Je nesmírně důležité ženu, která se k tomuto nelehkému kroku (jehož důvod nemusíme znát) odhodlala, podpořit.

 

Můj zájem o potraty začal mnohem dříve…

než jsem byla sama reprodukce schopna, a v průběhu let získával různé podoby: plakáty na umělecké maturitní výstavě, knihy Ženské příběhy, průzkum historie interrupcí a bylin, semináře, prezentace na konferencích, potratové rituály – a také osobní zkušenost. Červenou nití, která všechny tyto různorodé projevy propojovala, byl naprosto jasný pocit, který jsem měla tak dlouho, jak si jen pamatuji: že je důležité, aby ženy měly přístup k možnosti bezpečně potratit bez viny, studu nebo trestu.

Osobně si totiž myslím, že ženská plodnost je velký dar,
ale taky to je osobní volba.

Možnost nechat dítě odejít z matčina těla vnímám jako velice odvážný a zodpovědný krok. Bohužel je tato volba zatížena vrstvou protichůdných pocitů, především strachu, studu, viny a vzteku, které se často nemají jak projevit, vyčistit a zahojit.

Většinou totiž ženy spadají do dvou táborů: buď potrat berou příliš „nalehko“ (jako kosmetickou operaci), anebo, a to častěji, se zatěžují vinou na dlouhé roky; v obou případech však tento zážitek zůstává nezpracovaný a ovlivňuje často ženské sebevědomí, vztahy s partnerem a dokonce i s dětmi.

 

Rozhodla jsem se podpořit, nejen jako vydavatelka, projekt „Čekala jsem miminko“ právě proto, protože si myslím, že je na čase nestydět se za naše příběhy a najít cestu, jak o potratech hovořit otevřeně, abychom mohly společně hledat lepší způsob, jak se s těmito prožitky srovnat.

Oba zážitky – potrat i interrupce – s sebou nesou křehké, intimní, lehce zranitelné pocity – velmi syrový smutek a hlubokou bolest, které je potřeba uctít. Dopřát jim prostor, aby se projevily. Dopřát každému ztracenému dítěti prostor v srdci, možná ho pojmenovat, možná pohřbít, možná k němu promluvit či napsat dopis – ale uznat jeho přítomnost, prožít veškeré pocity, které lezou na povrch, a následně se definitivně a s láskou rozloučit.

Neexistuje žádný univerzální přístup, naopak je to pro každou ženu individuální, ale je dobré mít přístup ke zdrojům informací, tak aby žena mohla najít vlastní inspiraci – například to, co pomohlo ženě jiné. V tom vidím největší potenciál této nové knihy.

 

Nesmírně ráda pracuji se ženami, které si tímto procesem prošly, a nabízím jim jednoduché symbolické způsoby, jak se s miminkem rozloučit – potratové rituály. Zatím neznám nikoho dalšího, kdo by se cítil v téhle oblasti stejně jistě a pohodlně, a je mi ctí tuto zdánlivě nepohodlnou roli zastávat.

Má zkušenost ukazuje, že když se podaří tento zážitek zpracovat, uvolnění, které přichází, je téměř neuvěřitelné a stojí to za to. Navíc – dle mého uchopení historie – ženské sestry, porodní báby a tradiční ženské léčitelky, vždy pracovaly se ženskou plodností jako celkem – a já velice ráda navazuji na tuto tradici a podporuji ženy jak při porodu, tak po potratu, jelikož k plodnosti patří obojí.

 

Mým velkým přáním pro tuto knihu je, aby otevřela téma potratu a interrupce jako něčeho, co k reprodukčnímu životu ženy prostě patří – abychom se přestaly stydět a obviňovat a namísto toho společně hledaly lepší způsoby, jak ženy v tomto nelehkém období podpořit a dopřát jim dostatek prostoru a soucitu. Věřím, že je na čase, když už, tak mít možnost potratit s láskou.

 

Jak píše o naší knížce Lucie Lebdušková: „Téma ztráty miminka v těhotenství je velice citlivou a intimní záležitostí. V naší společnosti budí rozpaky a moc se o něm nemluví. Zároveň se týká velkého množství žen. Tato kniha jako jedna z mála vynáší toto téma na světlo. Obsahuje okolo padesáti skutečných příběhů žen a jejich pohled na tuto ztrátu. Budete mít možnost nahlédnout do jejich autentického prožívání tak, jak je vnímaly v oné chvíli, ale i několik let poté. Přináší příběhy o potratech spontánních, ale i o cílených interrupcích.

Díky přispění terapeutů a terapeutek, kteří pracují i s touto tematikou, bude jistě cennou inspirací a rádkyní, jak tuto ztrátu prožít a přežít. Je přínosem také pro partnery, rodinu a další příbuzné a přátele, kteří takto mohou nahlédnout do prožívání ženy, lépe jí porozumět a díky tomu se v komunikaci s ní cítit jistější.”

 

Kniha je v předprodeji na www.mistsofavalon.cz

Víc o projektu: www.cekalajsemmiminko.cz

 

Mgr. Lilia Khousnoutdinova
Vystudovala politologii a historii na univerzitě v Oxfordu a Gender & Development na London School of Economics. Dnes vede projekt Cesta Extaze a provází ženy na cestě k pochopení a uctění svého těla a jeho cyklů ve všech fázích reprodukčního života, a extatického žití pomocí přednášek, prožitkových seminářů a poznávacích zájezdů.

Jako dula a akreditovaná učitelka Active Birth vede kurzy předporodní přípravy a doprovází ženy u porodu. Je autorkou několika knih a provokativní kolekce šperků. Spoluzakladatelka prvního výcviku kněžek / ceremonialistek v ČR, kde se zaměřuje na rozvíjení ženského potenciálu a návrat přechodových rituálů.

Studovala po světě zejména u Michel Odenta, Janet Balaskas, Davida Deidy, Sarah Buckley, Penny Simkin, Kathy Jones, Eleny Tonetti a Lynnei Shrief, a neustále se dále vzdělává.

Pravidelně provází ženy i muže na cestách po posvátných pohanských místech v Anglii, ve Francii a nově i v Asii. Jejími semináři za posledních 6 let prošlo přes 3000 žen. Dnes žije převážně v indickém Dillí, odkud cestuje střídavě do Bhútánu a Evropy.

www.lilia.cz / www.zenskepribehy.cz / www.cestaextaze.cz