O umění plakat

Sedím si v mém centru duchovního rozvoje a přemýšlím, proč nikdo nepřišel. Poslední týdny vůbec hodně přemýšlím o mojí nové cestě životem, která se započala před rokem a půl.

Dokázala jsem tehdy opustit své zaměstnání a vydat se zcela novým směrem. Za tento rok a půl jsem si založila vlastní centrum, web, prošla několika kurzy a semináři, uspořádala jsem plno akcí, na největší z nich přišlo 80 lidí. Velký, opravdu velký skok vpřed se mi v tomto období povedl.

Tak co pořád dělám špatně?

Tato otázka mi naskakovala čím dál častěji. Pocity selhání, ztrácení svého snu, pocity neustálého ignorování, když jsem vyšla do světa s dalším skvělým nápadem. Nic. Za 10 měsíců fungování mého centra jsem slyšela spoustu pochval a superlativů na mou adresu, od spousty lidí. „Tak kde jsou??“ ptám se stále dokola sama sebe i Vesmíru. Za 10 měsíců práce mám 4-5 stálých klientů, jak je to možné?

Logicky přišlo vyčerpání…
Vložila jsem do tohoto mého snu spoustu času, peněz, energie, ale hlavně sebe. Otevřela jsem se dokořán všem. Rozdávala jsem se ve velkém. Jsem hodně upřímný a otevřený člověk a s tím ruku v ruce jde riziko, že přijde zranění.

Otevřela jsem světu své srdce a zvenku přišel chlad…

Po roce a půl nastalo období ticha, pláče, vyčerpání a ztráta chuti cokoliv dělat.
Neumím moc plakat. Nejde mi to, jsem zkrátka taková. Smiřuji se s tím. Když už pláču, můžete si být jisti, že se nejedná o nic primitivního a jde opravdu do tuhého.

Proč se o tomto svěřuji? Jedna z mých akcí – Čaj o šesté – je o setkání v přátelském kruhu. Zadám téma večera, a to se poté rozebírá. Je to o sdílení, o podporování, o hledání cestiček, jak ven z našich bludných kruhů. Zajímavé na tom pro mě je, že si každé téma vždy nějakým způsobem znovu prožiji týden či víkend před tímto setkáním.

Posledním z nich bylo „O umění plakat“

A já plakala hodně.
Bortí se mi sen a já už nevěděla čím to je. Na toto téma jsem zůstala sama. Nikdo nepřišel.
Naštěstí pro mě jsem absolvovala několik seminářů a v duchovním a osobním rozvoji už jsem se hodně naučila. Např. jak využít své bolesti, jak ji vydržet a přečkat. Naučila jsem se z mých „držkopádů“ (a že jich bylo), že čím hůř se cítím, tím větší odměna – skok vpřed, přijde.

Když jsem přežila nejtěžší chvilky, emoce a výbuchy vzteku, pláč, zoufalství a egoistické pocity méněcennosti a křivdy, začala jsem si pokládat ty správné otázky. Velká podpora přišla od manžela, díky jehož návrhu ze mě vlastně sejmul největší tíhu a ukázal mi jedno z možných řešení. Díky tomuto „odlehčení“ jsem viděla už jasněji. Nejtěžší mraky odpluly.

A na moje otázky konečně začaly přicházet i odpovědi

Samozřejmě to bylo o sebezpytování.
O velkém přemýšlení, kde ve mně je ta chyba.
Rozebrala jsem si své pocity, co konkrétně mě srazilo na kolena, kde to má počátek.
To mě navedlo na nalezení oněch odpovědí, které mi otevřely oči.

Teď je přede mnou další úkol – napravit to.

Příliš jsem se rozdávala!

Otázka zněla: Proč to dělám?
Odpovědí se objevilo hned několik. Konečný výsledek procesu, který trval několik dní, byl, že nemám dostatečnou sebehodnotu a sebeúctu. Ač jsem si ji za poslední rok a půl dost zvedla, stále opakuji stejnou chybu, kterou jsem dělala už v zaměstnání: snažím se zavděčit všem a za každou cenu. Jen motiv a způsob se mi změnil.

Potřebuji vydělávat – to znamená, že musím mít dostatek zákazníků.
Jak získat zákazníky…? Hýčkat si je…

A už jsem v tom jela.
Nenaučila jsem se vyrovnat misky vah v uspokojení klienta a respektu vůči sama sobě. Dávala jsem druhým moc (dalo by se tu zde definovat moc = hodně a moc = moc nade mnou, a sedělo by obojí) a doufala, že mi to vrátí zpět. Samozřejmě mi nemohou dát něco, co by bylo nad jejich síly. Což rozhodně moje vlastní sebehodnota nad jejich síly byla.

A co bude dál?

Nevím. Možná za pár měsíců mé centrum zavřu a dám si čas jen pro sebe. Možná jsem uhodila hřebíček na hlavičku, naučím se opět víc a sebehodnota zas poporoste a centrum konečně rozjedu. Tak jako tak, zase jsem našla svůj vnitřní klid.

Také jsem objevila, kde na sobě znovu zapracovat a opět z toho vyjdu o něco moudřejší – život mě posune o kus dál, a to je to nejdůležitější.

Na naší cestě životem přichází výhry i prohry, potkávají nás příjemná i temnější období. Záleží jen na nás, jestli se dokážeme sami se sebou poprat a vytěžit z proher maximum. Je to někdy těžké a je úplně normální, že jsou dny, kdy se vám už nechce cokoliv řešit a dělat. Ale když víte, že tyto dny zas přejdou a že nějaké řešení se vždy najde, zvládnete to rychleji, s menší újmou a větší šancí, že se dostanete o pěkný kus cesty vpřed.

A na závěr jen přidám citát, který mi v tomto mluví z duše:

„Šíp může být vystřelen pouze, když ho natáhneš dozadu. Takže když tě život stahuje dozadu a zažíváš obtíže, znamená to, že se tě chystá vystřelit vstříc něčemu báječnému.“

S láskou

Marie Krchňavá
www.osvobodse.cz

• About
• Latest Posts

Ženy ženám

Blog Ženy ženám je prostorem pro inspirativní články našich lektorek a dává prostor také dalším autorkám ke sdílení svých zkušeností.
Společně se tak můžeme dělit o rozmanitou ženskou moudrost a každá z nás se může stát ženou, kterou chce ve svém životě vidět.

Latest posts by Ženy ženám (see all)

• Blogerky Ženy ženám se loučí - 28 června, 2018
• Jak využít nesnáze v partnerství a udělat z nich výhodu, 2. část - 3 května, 2018
• Jak využít nesnáze v partnerství a udělat z nich výhodu, 1. část - 2 května, 2018