Ženy ženámAneb někdy je nutné vrátit se zpět, abychom mohli jít nově vpřed.
„Jsem z toho už pořádně unavená. Stále dokola a dokolečka to stejné!“ Řvu, ale hlásku nevydám. Snad bych měla… Jenže potom zde hrozí riziko, že zničím vše, co doposud znám. Takové to staré známé osvědčené, smrádek, ale teplíčko… i když, do prčic, tak děsně už nevyhovující. Ale to všechno je mou obrovskou JISTOTOU… Jistotou povýšenou nad vlastní život… nad vlastní volnost, svobodu, nad sebe sama…“
Energie se daly do pohybu, a jakmile se tak stalo, proces už nelze zastavit. Potlačit jeho existenci – to jo, myslím, že tohle by problém nebyl. Ale skutečně to chci udělat? K čemu prodlužovat bolest? K čemu se vracet k nefunkčním programům? Dotkla jsem se zranění. Toho vnitřního, hluboko usazeného, bolavého. Tak starého! Starého snad celou věčnost. Odkryla jsem jej… přijala… pohladila… utěšila… zahrnula Láskou… osvobodila… a propustila.
Energie se daly do pohybu
Jakmile žijete dlouhodobě v blízkosti jednoho člověka, začnete se vzájemně ovlivňovat. Ať chcete či nechcete. Začnete na sebe reagovat a působit v takové míře, že si ani neumíte představit. Mé zranění nebylo až tak moc rozsáhlé – tohle ne. Jeho zranění je mnohem, MNOHEM hlubší! Vidím to, cítím to, vnímám to kolem sebe a dokonce i v sobě – je mi zle, stejně jako jemu.
Třesu se vzteky na celý nespravedlivý svět, nenávidím je – všechny ty dokonalé, lepší, bohatší, krásnější, schopnější, šikovnější, mladší! Stojím s křečovitě zaťatými pěstmi, už nemám sebemenší chuť pohlédnout dál, než za svůj osobní prostor… a ten se povážlivě zmenšuje, nedají mi pokoj, furt po mně něco chtějí, žádají, drtí mě svými požadavky.
Sami nic nenabídnou, nemám ani kousek místa sám pro sebe, chci prostor, chci, chci, chci… nasytit. Chci nasytit láskou, porozuměním, dejte mi svou pozornost! Chvalte mě a obdivujte, vyznávejte lásku! Vlastně se bojím být sám, chci vás, abych mohl označit viníka, potřebuji vás, abych se sám necítil jako nicka, potřebuji…nasytit… bojím se… a nikdy to nepřiznám! Lítostivě i zoufale pláču, protože tohle já můžu, protože já jsem žena a ty plakat mohou…
Ten děsný naučený model!!!
„Tak tohle je větší – osobnější – hlubší – MOJE! Mám chuť utéct, zbaběle zdrhnout před pravdou, před bolestí, jež se nekompromisně s pravdou vynořuje. Nebo aspoň schovat. Jo, chci se schovat, zahrabat hlavu do písku, aby mě nespatřili… nahou, odhalenou až na dřeň. Pane bože, oni mě vidí! Vědí naprosto přesně, co prožívám. Sami si podobnou zkušeností prošli. Jak mám, ksakru, reagovat?! Uff, neuteču. Neutíkám! Dnes už ne. Už nejsem malá holka! Je to těžké rozhodnutí, ale já na to mám!“
Energie se daly opět do pohybu. Je mi jasné, že to nechci stopnout. Spolu s odhaleným zraněním se dere bolest. Zuřím, vztekám se – vzpomínám na každičkou situaci, kdy jsem byla manipulována, přetvářena, nucena do disciplíny a do potlačování svých emocí, protože jakákoli spontánnost je nevhodná.
Rozvzpomínám si na každou situaci, kdy mi byly vnucovány cizí pravdy, cizí zájmy i pohnutky… Znovu se cítím stejně nejistá a slabá jako tenkrát – když jsem byla závislá, když jsem víc věřila druhým než vlastním pocitům.
Kdy jsem pomalu, ale jistě začínala opouštět sebe samu, svou osobitost?
Kdy jsem zapomněla, KDO JSEM? A jak vlastně vypadám, jak se projevuji navenek? Vyjadřuje můj projev skutečnost??? Nevím to, nevím! Stačí malý impuls, nepatrná výtka k mé osobě a jsem zase tam, kde kdysi. Totálně rozsekaná, plná nekonkrétní viny, ukřivděná, lítostivá. Chvilku se znovu vynořené prožitky pokouším potlačit.
„Sakra! Jen to pusť!“ Pláču…bolí to, tak moc to bolí… Znovu si prožívám dávná utrpení! Ztratila jsem sebe samu… tehdy to byla schůdnější cesta. Moje duše se pak chvilku vzpouzela – přes emoce vzteku – ale stejně neuspěla, tedy se stáhla úplně. Smutně, rezignovaně, zklamaně. Vzdala jsem to. Vzdala jsem se sebe sama, své autenticity. Na celou řadu let se pouze přizpůsobovala a snažila zapadnout. Přijala množství rolí, o nichž jsem byla přesvědčená, že je mám hrát. Pro trochu lásky, obdivu či vděku. Dnes, už jiná, vím jednu zásadní skutečnost – takhle to nefunguje!
Popření ani přizpůsobení se, převzetí cizích pravd i cizích zájmů – NEFUNGUJE.
Jednoho dne mé jediné pevné rozhodnutí vše rozpohybovalo. Má ochota nahlédnout pod povrch, má odvaha odkrýt své nitro – nejprve sama sobě, a pak snad i ostatním. Celý vesmír jako by se spojil, aby mě navedl zpět na mou cestu!
A znovu přijímám dávnou bolest – projevuji – hladím i utěšuji – osvobozuji se od zátěže zranění – propouštím – a vlna splachuje mou bolest, chladí rány, léčí duši.
Nádherně se mi odhalují souvislosti. V kritických situacích – nezpracované emoce – vlastní vratká stabilita, když se dotknu vnitřní bolesti – v těchto chvílích potřebuji slyšet nevyřčené…kdy to konečně někdo vysloví – kdy to sama vyslovím (?)
„Pročpak pláčeš, miláčku? Copak se děje? Lekla ses, že jsi na to vše sama? Nebo že tě nikdo nemůže pochopit, jak těžké to je? Ale já jsem tu přeci s tebou, nikam neodcházím, jsem pořád s tebou a ty mi pomůžeš, abych tě chápala. Mám tě ráda a chci, abys věděla, že všechno jsou to jen maličkosti, všechno je v pořádku, protože TY budeš v pořádku. Všechno dopadne dobře. Spolu to zvládneme.“
Děkuji, Jani Mráčková! Někdy je nutné vrátit se zpět, ponořit se hloub, abychom mohli jako noví lidé kráčet dál.
Společně se tak můžeme dělit o rozmanitou ženskou moudrost a každá z nás se může stát ženou, kterou chce ve svém životě vidět.
- Blogerky Ženy ženám se loučí - 28 června, 2018
- Jak využít nesnáze v partnerství a udělat z nich výhodu, 2. část - 3 května, 2018
- Jak využít nesnáze v partnerství a udělat z nich výhodu, 1. část - 2 května, 2018
Bojíš se být sama sebou? Zkus sílu ženského kruhu
Aličku jsem poznala v roce 2012, kdy jsem nadšeně sledovala začátky jejího…
Jenom, tak obávané, konce tvoří prostor pro nové začátky a splněná přání
Konce máme v životě spojené spíše se ztrátami, bolestí, zraněním, lítostí, komplikacemi,…
