Cesta za mým himálajským snem

Jmenuji se Michaela, je mi 37 let a žiju sama se svým 10letým synem Jakubem.
Dnes už svobodně a volně.

Od svého muže jsem odešla když byly Kubíkovi 4 roky. Potom zažila čtyřletý „vztah“ a v něm jsem rok sbírala odvahu odejít z něj.
Byla jsem nešťastná, emočně vyschlá, žebrající o lásku a stále jsem doufala, že se stane zázrak – že budu konečně milována a přijata mým partnerem taková jaká jsem, a že bude přijat i můj syn… (protože oba dva jsme tak trošku jiní).

Jenže zázrak se nestal… a já jsem bytostně věděla, že „tady jsem špatně“.
Mučilo mě to a trápilo. A já jsem vadla jako květina… onemocněla jsem. Jeden rok můj nervový systém tahal za záchrannou brzdu a já neposlouchala a jela dál. Druhý rok těžký zápal plic. Byla jsem měsíc doma, a to je příliš dlouhá doba na přemýšlení…

Žila jsem život schizofrenika, který žil jeden život se svým náročným partnerem a druhý se svým synem, ale tyto životy se ne a ne propojit… Zoufalství, beznaděj, hodiny pláče, výčitek, sebeobviňování a pocit, že „nejsem dost dobrá“…

Ztratila jsem se …

Volala jsem“Je tady ještě Míša????“

TICHO.

Mé myšlenky se začaly zhmotňovat a já se rozhodla, že odejdu… Zase…
Další výčitka, další stěhování… „Zase odcházíš, sakra… Ale já tu nemůžu být, já tady umírám, vím to už dávno, cítím to, jen jsem to přikryla a nechtěla slyšet…“

Co všechno jsme schopny zahodit pro muže, kterého milujeme?
Čeho jsme schopny se vzdát? Potlačíme svou podstatu, svou spontánnost, živočišnost a nespoutanost. Děláme jim matky, hospodyně a pečovatelky – alespoň já se tak cítila.

Rozhodla jsem se, že odejdu… Věděla jsem přesně kam se chci odstěhovat, obávala se, zda to finančně zvládnu… velký strach!!! A stal se zázrak. Vesmír mi nabídl byt v lokalitě mého srdce, finanční poradkyni, která dokázala nemožné, a já si teď zrekonstruovala svůj byteček do mé nekonvenční podoby :-). To, jak věci na sebe navazovaly a vše šlo jakoby „samo“, byla známka toho, že jsem na správné cestě!!!!!

Vloni v srpnu jsem absolvovala ženské setkání „Rozkvétání joni“ a ačkoliv jsem úplně nevěděla do čeho jdu, byla jsem nadšená, překvapená, okouzlená a dojatá, že existují skupinky žen, které jsou stejně naladěné, dokážou si dát takovou lásku a podporu. Neuvěřitelnou energii…

Děkuji za tato setkání a přátelství, která tak vznikla.

Děkuji za to, že dál jdu svou cestou a cestou osobního rozvoje.

Děkuji za Šárku Sofii – fotografku, se kterou jsme na podzim udělaly fotky v přírodě a já jsem se do sebe ve 37letech zamilovala!!!:-)

Děkuji za to, že už vím, že sebeláska je to nejdůležitější. Jinak nemůže být láska… že je důležité vážit si a respektovat sama sebe, protože jinak nebudeme respektováni… a že je důležité pečovat o své zdroje štěstí :-)

Děkuji Vám všem čarokráskám, které k nám promlouvají skrz Ženy ženám, Mám se ráda… ať už knižní, audio, video nebo osobní podobě!!! Má to obrovský a hluboký smysl pro ty, co chceme slyšet :-) … takže jen tak dál.

Ve dvaceti letech jsem viděla film Sedm let v Tibetu a nebylo to Bradem Pittem, ale krásou hor, vesniček, údolí a místních lidí včetně Dalajlámy. To mě oslovilo tak, že jsem bytostně cítila „tam musím jít“.

Pokaždé, když ten film vidím, mnou projíždí zvláštní druh chvění a radosti. Nesmírné pokory, respektu a obdivu k té moudrosti… že cesta buddhismu a Dalajlámovo učení je světlo na mé životní cestě…

Přesně před rokem v únoru jsem se rozhodla

Na jaře 2015 jedu do Himálají. Já tam musím!!!!!
Akorát přijdou korunky, které jsem střádala na tuto cestu. Juchuuu. A jako jangová akční žena jsem šla do akce!!!!

„Náhodou“ jsem oslovila mou učitelku angličtiny, která je i moje spolulezkyně:-) a „náhodou“ jsem jí překombinovala celý rok :-).
Chodily jsme spolu do čajovny a nadšeně spřádaly plány na naší teď už společnou a „vysněnou“ cestu do Nepálu. Protože Tibet je pod nadvládou Číny, a nechceme vidět pouze to, co je turistům povoleno, zvolily jsme trek.

Velký okruh kolem Annapúren… ovšem s individuálním programem a itinerář volíme my dvě! Nechceme žádnou masovou akci a jít „turistickou dálnicí“, chceme procházet místními vesničkami, navázat kontakt s místními lidmi, účastnit se bohoslužeb a vidět ty nádherné kláštery… Roztočit mlýnky štěstí a poslat po větru modlitby :-)
Lucka chce v místní škole zkusit s nepálskými dětmi hodinu angličtiny… Zaslouží si to.

Co je třeba udělat, zařídit? Důležité je hlavně roční období. Trek se chodí buď na podzim nebo na jaře, to je nejlepší roční období. Bohužel víme, jaký byl podzimní lavinový průběh:-o
Máme horského vůdce, který pracuje i jako záchranář, takže věřím, že jsme v dobrých rukou…

Důležitý je čas. Náš pobyt vychází na 25-30 dní.
Dovolená zajištěna!!
Hlídání Kubči zajištěno!! Půlku pohlídá tatínek, půlku babička s dědou:-)
I přes určité obavy mě neobyčejně podporují a fandí mi: „Holka, ty ses zbláznila“
Ano zbláznila, ale já tam musím!!!!!! Cítím to!!!!
Třeba najdu odpovědi na mé otázky, nebo věci budou mít větší smysl po mém návratu!!!

Pracuji jako zdravotní sestra na ARO – anestezii. 16 let pečuji nebo uspávám nemocné. A čím déle pracuji v medicíně, tím více vidím a cítím, že je vše trochu nebo úplně jinak, a já bych si moc přála porozumět tomu všemu, co nám tělo říká tou a tou nemocí. Že se dá léčit… ale jinak!!!!

Protože tělo je chrám duše!!!! Můj sen s tím možná souvisí… Přeji si porozumět a učit se.

Přípravy jsou v plném proudu…

Pracuji na své fyzičce, denně chodím s batohem a zátěží. Ponesu 17 – 20kg.
Mám za sebou očkování…
S sebou repelenty neboť se vchází do tropického pásma 38-40 st.
Dáváme do kupy vybavení, léky, hygienické potřeby, jídlo…

Jsem ve svém živlu, jsem neuvěřitelně vzrušená a šťastná!!! :-)

Co mi ubírá na úsměvu je můj syn. „Maminko, bojím se o Tebe, že se mi nevrátíš“.
Vrátím, mám tu nejúžasnější poklad a mé zrcadlo, mou lásku… Jakuba….

Nevím proč to přišlo teď, ale je to tu a já beru tuto výzvu s respektem a pokorou.
Úplně nevím, co mě čeká… výstup do 5.480 m.n.m. zima? Vichr? Horko? Bude zdraví ok? Co horská nemoc? Smutek?? Sáhnu si na dno svých sil, ale žene mě můj sen, má cesta za štěstím :-)
Fyzicky natrénuju a ten zbytek je v hlavě!!! Je to můj první výlet do velehor. Himálaje. Páni:-)

Těším se na kláštery, na místní lidi a děti, i na tu bídu a špínu. Ale i vůně, zkušenosti, místní pokrmy, všední život…

Vše budu zapisovat a fotit. Všechny mé dojmy, emoce i fakta.

Odlétám 15.4.2015. Držte mi palce:-)

Ráda se s Vámi o vše podělím.

S láskou

Michaela Drahotová

• About
• Latest Posts

Ženy ženám

Blog Ženy ženám je prostorem pro inspirativní články našich lektorek a dává prostor také dalším autorkám ke sdílení svých zkušeností.
Společně se tak můžeme dělit o rozmanitou ženskou moudrost a každá z nás se může stát ženou, kterou chce ve svém životě vidět.

Latest posts by Ženy ženám (see all)

• Blogerky Ženy ženám se loučí - 28 června, 2018
• Jak využít nesnáze v partnerství a udělat z nich výhodu, 2. část - 3 května, 2018
• Jak využít nesnáze v partnerství a udělat z nich výhodu, 1. část - 2 května, 2018