Předpokládala jsem na základě Konceptu kontinua, že dítě se bude jaksi popelit okolo, zabaví se a nechá mě dělat mou práci, aniž bych se mu musela věnovat. Po určitou dobu to skutečně fungovalo - dokud bylo pro lezůně dost podnětů, které si našlo v bytě, skutečně mě nepotřebovalo. Pak ale přestaly podněty stačit
Kojení je nádherná, přirozená věc. Intimní spojení matky a dítěte. Nejzdravější, nejlevnější, nejpraktičtější způsob, jak nakrmit miminko... Ale na druhé straně noční můra mnoha matek, kterou moc dobře znám!
S odstupom času si uvedomujem, že nosenie mi dalo viac, ako som si na začiatku myslela. Vďaka noseniu som dospela, ako matka, ako žena, ako osoba na tejto zemi. Vďaka noseniu som pochopila svoju podstatu, začala naplňovať svoje poslanie a pochopila moju prítomnosť na tomto svete. Nosenie ma primälo k sebapoznávaniu skrze poznávania svojho dieťaťa a jeho potrieb.
Je štěstí být rodičem. Je skvělé být ženou, být těhotná a moci porodit. Je štěstí a radost zažít skvělý porod a moci v klidu a přirozeně přivést na svět své děťátko... Já to štěstí měla.
Pět let jsem pracovala v psychiatrické léčebně, a i když by se to někomu mohlo zdát zvláštní, bylo to přesně to, na co jsem se těšila. Krásná léta plná velmi zajímavé a inspirující práce, skvělých lidí a dlouholetých přátelství... Vdala jsem se přestěhovala do Prahy a po roce odešla na mateřskou s naším krásným Tadeáškem. Někde uvnitř jsem věděla, že do téhle nemocnice se už nevrátím. Ani do jiné běžné nemocnice mě to už nezavane.
Přítomnost dětí v našem životě je svým způsobem zásadní. Jsou naším zrcadlem, naším obrazem pro omyly a chyby. Ale taky jsou úžasnou studnicí lásky a vděčnosti a zdrojem inspirace pro naše vlastní bytí
Tehotenstvo, pôrod a materstvo som považovala za tak prirodzené, že mi ani na um neprišlo pochybovať o svojich materských schopnostiach. Na svet prišlo nové krásne dieťatko, z ktorého som sa nesmierne tešila. Chýbali mi ale isté skladačky "mozaiky", aby som drobátku lepšie porozumela. Musela som si ujasniť isté princípy, ktoré ma nakoniec posunuli vpred, a ukázali mi tú správnu cestu...
Ze všech stran je maminkám ukazováno jaké by měly být, co by měly cítit, co musí, co nesmí a ženy těmto diktátům velmi často podléhají. Naše společnost nám předkládá ideální supermaminku, která je plná energie, nalíčená, usměvavá, elegantně oblečená, pečující, obětavá, která zvládá děti, domácnost, a přitom všem je ještě úžasná a úspěšná v práci
Ještě teď se ve mě všechno svírá a třepe, mám ledové ruce, když to píšu a do očí se derou slzy. Do poslední chvíle jsem věřila, že je to jen formalita. Tohle mě fakt vůbec nenapadlo. Rána jako z čistého nebe. Downův syndrom se potvrdil. A opět dvě možnosti. Zase rozhodování o životě a smrti
Většina žen označuje den, kdy se narodilo jejich děťátko, jako nejkrásnější den v jejich životě. Tyto magické okamžiky můžete prožít bez vyrušení a přesto mít tento neopakovatelný moment zachycený obrazem, který řekne vše. Váš partner může být plně přítomen a být vám tou nejbližší podporou. Lze zachytit "sílu zrození"?
Při pozorování dcer i ostatních dětí, a navracení se k vlastnímu dětství, jsem si uvědomila, jak moc důležitá etapa to pro budoucí život je. Z rodin a škol si odnášíme řadu poučení, přesvědčení, vzorů, názorů. Ne všechny jsou nám ale užitečné a ku prospěchu. Některé dokonce škodlivé
Sedím unavená u počítače a zírám na zářící monitor. Už jsem to přepsala asi tisíckrát a pořád nejsem spokojená. Prožívám teď okamžik, kdy si uvědomuju možný důsledek včerejší rozkoše, draze to vykoupeného zážitku... Lekce, kterou si rozhodně zapamatuju, protože je to opravdu důrazná facka od osudu s tím, že zahrávat si s vlastními přáními, nás může ve výsledku přijít hodně draho.
Osobně si myslím, že ženská plodnost je velký dar, ale taky osobní volba. Možnost nechat dítě odejít z matčina těla vnímám jako velice odvážný a zodpovědný krok. Bohužel je tato volba zatížena vrstvou protichůdných pocitů, především strachu, studu, viny a vzteku, které se často nemají jak projevit, vyčistit a zahojit. Potrat i interrupce s sebou nesou křehké, intimní, lehce zranitelné pocity – velmi syrový smutek a hlubokou bolest, které je potřeba uctít
Je jedno kolik nám je, ale duše "vnitřního dítěte" v nás je vždy zranitelná a tak čistá. Absolutní základ je být vědomý. Pokud nejste u sebe, nejste ani u nich - jste mimo. Proč? Děti potřebují respekt, lásku, podporu a teplo. Dejte jim to.
Když jsem loni v září poprvé přišla o miminko, měla jsem najednou pocit, jako by se kolem mne postavila vysoká, šedivá, betonová zeď. Stála jsem zazděná a myslela jsem si, že bolestí umřu. Co bylo ale zvláštní, že tohle byla jenom moje zeď, co mě obehnala a izolovala od ostatních. Život venku se děl normálně jako předtím. Měla jsem pocit, že ti venku ke mně nemůžou, ani já k nim.
Ženy ženám
Alice Kirš
Lilia Khousnoutdinova
