Články autora
Dnes se mi rozsvítil displej na telefonu a blikla na mě následující sms zpráva: „Čau kámo, tvé nedávné řádky jsou strašně smutné, jsem z toho rozladěná, brečím, prostě moc melancholie. Chci článek o lásce, o květinách, o vůni, o dobru…, prostě si něco prosím vymysli a napiš mi byť blábol, ale chci se smát.“ A tak bych ráda dnešní článek věnovala všem ženám a především...
Když se narodila naše první dcera, doslova jsem popřela své vlastní potřeby. Hlavně ať jsou všichni kolem mě šťastní i za cenu, že já sama se cítím pod psa. A tak jsem jela jako fretka, abych splnila různá očekávání. Z podlahy by se dalo jíst, jak byla vyleštěná, ovoce umyté, vypeckované, zavařené a připravené na zimu, zahrádka vypletá, boty...
Jestli existuje jeden jediný společný jmenovatel pro maminky na mateřské dovolené, je jím zajisté kombinace čtyř slov: Na všechno jsem sama!
Miluji děti, jejich čistotu, otevřenost a pravdomluvnost, se kterou vstupují na svět. Upřímný úsměv a jiskry v očích, které dlouho nevyhasnou. Obdivuji dětské vnímání světa, objevování pro nás nepodstatných skutečností a zázračných maličkostí. Vážím si dětské naivní důvěry ve svět a v nás dospělé, alespoň do okamžiku, než-li je prvně zklameme. Sama jsem byla přesně takový malý tvor plný snů a barevné živoucí fantazie....
Pamatuji si to, jako by to bylo včera. „Čekáte holčičku,“ sdělil mi lékař během ultrazvuku naší první holčičky. „Růžová, růžová, ne, já budu mít doma růžovou!“ přišla obrovská panika. „Bude to holka! Růžová!“ Nemohla jsem tomu uvěřit, s variantou „bude to holčička“ jsem vůbec nepočítala, ani jsem si ji nepřipouštěla.
Docela nedávno, když jsem se rozčilovala s dětmi, si mě manžel škodolibě přeměřil pohledem a pak odpálil míček se slovy: „Co by na to řekly tvoje čtenářky, miláčku, že takhle ječíš na děti?“ A pokračoval dál ve sledování čehosi ve svém iPhonu jakoby nic. Místo aby mi pomohl srovnat děti v poklidu a s přehledem, jak to umí jen on, si mě...
Proč mi nikdo neřekl, že mít dítě je tak těžké? Z porodnice domů jsem jela jako uzlíček nervů. V tašce jsem měla přibalené příkrmy pro případ, že bych se nerozkojila. Bolavé krvácející bradavky a vytékající mateřské se staly denní realitou prvních dnů. Věčný křik a únava! Kdy tohle skončí? A proč se o tom neučí ve škole?
Po třech dětech a šesti letech na mateřské dovolené jsem se musela rozhodnout, co dál. Manžel tvrdí, že jsem náročná…! Já totiž toužím po smysluplné práci, na kterou se budu každé ráno těšit, nebudu při ní vnímat čas, hlad ani únavu. Stane se mou vášní, životním posláním a bude dobíjet mé baterky. Je to tak těžké?
Mgr. Elena Ježková
