Hledání lásky – část první

Ženy ženám30.5. 20142

Většina z nás, možných pisálků svých pamětí, trpí pocitem, že to, co zažili, není až tak výjimečné a obdivuhodné. Většina z nás perfekcionistů má navíc pocit, že jsme se s každou maličkostí mohli vypořádat lépe, dokonaleji, ale není to pravda. Vždycky děláme jen to, co zrovna dokážeme. A když na chvíli vypnu svého vnitřního perfekcionistu a vzpomenu si, jaká jsem byla v minulosti a jaká jsem teď, musím uznat, že jsem ušla velký kus cesty.

Nezáleží na tom, že ještě nejsem na konci…

většina z nás na konec nedojde ani za celý život, jinak by ten život ztratil smysl. Ale proč to píšu… chvíli mi trvalo, než jsem se rozhodla něco opravdu sepsat. Myslela jsem, že nemám čím pomoci, čím přispět. Moje cesta mi připadala jako jedna velká směsice pádů a zvedání… ale pak jsem si řekla, že pády potkávají každého a třeba někomu pomůžu najít způsob, jak se zase zvednout. A když jsem si tedy řekla, že to zkusím, najednou jsem nevěděla, který ze svých mnoha příběhů sdílet.

Mohla jsem psát o tom, jak jsem se změnila z nesmělé holčičky v ženu, která dokáže mluvit s cizími lidmi a před cizími lidmi bez obav. Mohla jsem psát o své cestě k napsání knihy. O své rodině. O změnách, kterými jsem si prošla v duchovní oblasti. O mém objevení svých 4 ženských stránek. O různých překvapivých proměnách. Nakonec jsem se rozhodla psát o lásce. Ta mě změnila nejvíc.

A protože je to hodně dlouhý příběh,
vezmu to trochu stručněji, ve střípcích.

Bylo mi asi 9 let, možná víc, možná míň, ale nějak tak. Jednou za čas jsem jela k babičce a tam žila i má nevlastní sestřenice. Velmi jsme si rozuměly, připadala mi jako starší sestra, kterou jsem neměla. Když jsem se začala zajímat o starověk, zrovna ji to chytlo taky. Pak jsem jednou přijela a našla u ní knihu o magii, zrovna v době, kdy jsem sama hltala články na internetu.

Vždycky mě takové „náhody! překvapovaly, ale mile.

Obě jsme byly zvláštní děti

S vrstevníky jsem si nerozuměla, vůbec jsme neměli nic společného. Ale s mou sestřenicí ano. Měly jsme obě, jak to říct, duchovní nadání. Ona mluvila s duchy a já později se stromy. Byla jediná, komu jsem se mohla s podobnými věcmi svěřovat – a ona se zase mohla svěřovat mně.

Jednou jsme zase ležely na posteli v jejím pokoji a povídaly si. Říkám, bylo nám kolem devíti a obě jsme si tenkrát byly jisté, že na nás někde čeká „ten pravý„. A nebylo to snění malých holčiček, byla to vnitřní jistota, vědomí, že jsme na tenhle svět nepřišly samy.

Že tam někde jsou i muži, se kterými budeme jednou šťastné.

Tenkrát jsme snily o spoustě věcí. Časem jsem tzv. „dostala rozum“ a většinu snů nechala spát. Ale tento ne. Byla jsem si jistá, že se jednou dočkám. Že ho jednou najdu. Byla to jen otázka času.

To ovšem neznamenalo, že bych chodila s hlavou v oblacích a nedívala se na kluky, kteří prošli mým životem. Nemohla jsem vědět, jestli někdo z nich není ON, a tak jsem se seznamovala a zkoušela… a pokaždé mi zlomili srdce. Možná jsem byla moc divná, možná měla jen malé sebevědomí, ale u kluků jsem nikdy neměla úspěch.

Má první známost byla čistě virtuální

Žárlivý klučina, kterého jsem milovala celým svým dětským srdcem, mi ho akorát zlomil. Tenkrát jsem začala psát básně, abych nějak vyjádřila tu lásku k němu, ale ani mi nevěřil, že jsem je psala sama.

Jednou se objevil kluk, který mi ukázal, že si zasloužím něco víc. Viděli jsme se jen jednou v životě, ale změnil můj pohled na sebe samu o pěkných pár stupňů. Žárlivce jsem se zbavila a po roce nepříjemných smsek mi dal konečně pokoj. Nějakou chvíli jsem byla z lásky vyléčená, ale takové ty drobné zamilovanosti (které mi i přes svou maličkost trhaly srdce na kusy) se mi jaksi odmítaly vyhýbat.

Konečně normální vztah?

Ve čtrnácti jsem měla konečně normální vztah, ale ke svému příteli cítila jen přátelství. Tak tohle je ono? Říkala jsem si. Vážně je líbání nepříjemné a divné, a zamilovaný kluk tak otravný? Vydržela jsem to půl roku a musela říct, že je konec. Takhle jsem si to nepředstavovala. Byla jsem rozčarovaná a na lásku se snažila zapomenout. Začala jsem ji nesnášet.

Neustále jen platonické toužení po klucích, které jsem nemohla mít…

A přesto jsem věděla, že ani jeden z nich nebyl ON. Psala jsem básně o tom, jaká je láska potvora, zlobila se na každého, kdo mě přitahoval, a vysmívala se rodičům, když mluvili o svatbě a jak si jednou někoho domů přivedu.

A přesto, ve skrytu duše, jsem pořád tak nějak věřila,
že se jednou objeví ON a bude to jiné.

Věřila jsem tomu a nesnášela se za to. Nesnášela jsem svou naivitu. Byly chvíle, kdy jsem si prostě chtěla vytrhnout srdce z těla…

Nebudu zmiňovat každého, kdo mi za těch 18 let popletl hlavu, ale bylo jich víc, než bych si byla přála a ani jednou to nevedlo ke šťastnému konci, jen k slzám a vzteku. Abych pravdu řekla, teď vidím, že můj postoj k lásce, vztahům a mužům byl nesmírně nezdravý, ale tenkrát jsem to neviděla. Přišlo mi jen spravedlivé se na všechny tyhle věci vykašlat, když z toho nevzešlo nic, jen bolest.

Doma jsem ostatně také neměla zrovna nejlepší vzor. Můj otec si mě jako malé moc nevšímal, měl práci a závislost na jedné počítačové hře a já se dočkávala odmítnutí a zklamání každý den. Pocit odmítnutí od mužů se stal mou životní realitou a provázel mě celý život. Kromě toho se na ně, dle mého, nedalo ani spolehnout. Doma všechno dělala máma, a když jsem něco chtěla, šla jsem za ní nebo si to udělala sama.

Začala jsem mít dojem, že muži jsou stejně k ničemu.

Stejně jsem byla na všechno sama, tak proč se spoléhat na jiné – a ještě o ně pečovat? Stala se ze mě docela zahořklá slečna, hrdá a samostatná, nesnášející většinu svých ženských stránek. Nenáviděla jsem cokoli, co mi připadalo jako slabost. Chodila jsem v černé a nenáviděla růžovou (vlastně ji dodnes nemám ráda) a slova jako „křehká, naivní a zamilovaná“ pro mě byla nejhoršími urážkami. Urážela jsem i sama sebe, kdykoli se mi zdálo, že se chovám jako fňukna. Plakat před kýmkoli neexistovalo. Své nejniternější pocity jsem pomalu tajila i před sebou. Byla jsem velký snílek; a štvalo mě to. Mé sny se velmi lišily od reality.

Jednou ten zlom musel přijít

V osmnácti jsem se znovu zamilovala, opět platonicky, ale byla jsem jako nemocná a posedlá a unavovalo mě to a ničilo, hlavně jak jsem s tím pořád bojovala. Tenkrát už jsem byla o něco dál ve svém vývoji, začala se mít víc ráda, věřit si, četla jsem různé články o seberozvoji, znala Tajemství atd. Možná jsem někde vyčetla, že bránit se lásce nejde. Že nemůžeme nemilovat. Anebo jsem na to nějak přišla sama, nevím.

Tenkrát poprvé jsem s tím přestala bojovat. Nakreslila jsem si podle fotky podobiznu svého „idolu“ a spala s ní pod polštářem. K mému údivu ta zamilovanost během dvou týdnů zmizela a já ani nevěděla, proč jsem byla tak posedlá někým, koho jsem sotva znala. Možná to bylo tenkrát, kdy se mi konečně povedlo oddělit přitažlivost od lásky. Následovalo moc krásné období.

Byla jsem konečně volná

Všechno se tak nějak začalo dařit, vibrace stoupaly, možná to bylo tím závěrem roku 2012. Cítila jsem blízkost změny v kostech a má skvělá nálada jen nahrávala mému sebevědomí. Nevzpomínám si, že bych někdy předtím byla tolik šťastná a sama sebou. Dokonce jsem poprvé ve svém životě přestala mít pocit, že mi něco chybí.

Byla jsem celistvá a užívala si života. Nic mě nedokázalo vyvést z klidu, starosti mi připadaly vzdálené. Doufala jsem, že to vydrží věčně, ale nevydrželo. A propad z nebes do pekla je horší, než propad do pekla ze země.

Ale to předbíhám. Zatím jsme v roce 2012 a jsem šťastná.

Mezitím do mého života nepozorovaně vstoupil ON, a když jsem si to konečně uvědomila, všechno se změnilo.

Nerisa

About
Latest Posts

Ženy ženám

Blog Ženy ženám je prostorem pro inspirativní články našich lektorek a dává prostor také dalším autorkám ke sdílení svých zkušeností.
Společně se tak můžeme dělit o rozmanitou ženskou moudrost a každá z nás se může stát ženou, kterou chce ve svém životě vidět.