Miláčku, zapni mi prosím šaty …

Můj poslední úlovek, do kterého se soukám asi hodinu, je ZEŠTÍHLUJÍCÍ a ZPEVŇUJÍCÍ body. Je to spodní prádlo vyrobené nejspíš z neoprenu, které začíná u kolen a končí pod podprsenkou. Ta nejlepší mají i ramínka, aby vše drželo tam, kde má. Já ho mám.

V pátek jsem se do něj natáhla a požádala manžela, který už asi dvě hodiny významně sledoval čas, aby mi zapnul šaty.

„Co sis to zase na sebe navlíkla?,“ zeptal se mě, když jsem se k němu otočila zády. Vím, že jsou určitá tajemství, která by muž neměl znát, jenže – nikdo jiný nebyl doma.

Velký prudký výdech a potom pomalý, opatrný nádech. Hotovo. Zip na zádech krásných černých šatů byl zapnutý.

“ To chci vidět, co budeš dělat, až praskne,“ konstatoval. “ Můžeš dýchat? “ staral se.

Bez problémů. Vyrážíme.

Dýchat jsem mohla. Dokonce jsem se odvážila si i sednout (opatrně, ale šlo to). Co jsem nemohla, bylo jít čůrat. Když už jsem prostě musela, nezbývalo mi nic jiného než vyrušit manžela z družného rozhovoru s přáteli a poprosit ho, aby se mnou šel k toaletám. Náš dialog přepisovat nebudu. Musel na mě před nimi i počkat a šaty zase zapnout. Čekal tam dost dlouho, protože já ze sebe musela kromě šatů svléci i ten neopren a hlavně – což bylo nejhorší, zase ho na sebe natáhnout. Funěla jsem u toho tak, že si ženy v sousedních kabinkách myslely, že “ tam někdo š-ká,“ což začaly komentovat před mým čekajícím mužem.

A tím se dostávám k věte o osypkách, kterou mi můj manžel řekl po příjezdu domů.

Miluje mě, ale mou posedlost zjevem nechápe. Nechápe, proč si prostě neoblékám něco pohodlného. Proč si vždycky beru ty strašně vysoké podpatky, když vím, že mě pak budou týden bolet záda. Nerozumí tomu, proč nenosím něco, v čem se můžu normálně pohybovat. Něco, v čem nemusí hlídat, jestli sebou seknu. Něco, co on nemusí zapínat.

Nechápe, že to dělám kvůli němu. To přece nemusím.

„Ale po ženských, který jsou v narvanej šatech a v jehlách čumíš,“ přešla jsem do protiútoku a k citovému vydírání.

“ Jo, ale protože jsou cizí,“ konstatoval.

Nakonec jsem slíbila, že příště půjdu v něčem jiném. Pořídím si nové šaty. Co na tom, na nakupování se těším. Ale velikost, tu si koupím stejnou ….

Marcela Tobiášová